Knihovna · Osmanská říše · Zrcadlo zemí

V. Co jsme vytrpěli v Indickém oceánu

Bůh je milostivý! S příznivým větrem jsme vyšli z gwádarského přístavu a znovu zamířili k Jemenu. Byli jsme na moři několik dní a dostali se bezmála naproti Zufáru a Šaháru, když se tu náhle od západu zvedla veliká bouře, které se říká sloní povodeň, fíl tufání¹. Byli jsme zahnáni zpět, ale nedokázali jsme napnout plachty, ani trinketu². Vichřice běsnila stále zuřivěji. Proti těmto hrozným bouřím je nepohoda v západních mořích pouhá dětská hra a jejich vysoké vlny jsou proti vlnám indického moře jako krůpěje vody. Den a noc byly jedno a totéž, a protože naše plavidla byla křehká, musel jít všechen přítěžový náklad přes palubu. V té strašné tísni nám byla jedinou útěchou neochvějná důvěra v moc Všemohoucího. Deset dní bouře bez ustání běsnila a déšť se lil proudem. Ani jednou jsme nespatřili modré nebe.

Dělal jsem, co jsem mohl, abych své druhy povzbudil a potěšil, a radil jsem jim především, aby byli stateční a nepochybovali, že všechno dobře skončí. Vítané rozptýlení přineslo zjevení ryby velké jako dvě délky galéry, ba možná větší; lodivod prohlásil, že je to dobré znamení.

Protože je tu příliv velmi silný a odliv pomalý, měli jsme příležitost spatřit v okolí Džugdského zálivu množství mořských oblud, mořské koně, velké mořské hady, želvy v hojném počtu a úhoře.

Barva vody se náhle změnila v čistě bílou, a když to lodivod uviděl, propukl v hlasité nářky; prohlásil, že se blížíme k vírům a dravým proudům. Ty tu nejsou žádnou bájí; obecně se věří, že se vyskytují jen u habešských břehů a poblíž Sindhu v Džugdském zálivu a že sotvakterá loď jejich zuřivosti unikla. Tak to aspoň stojí v mořeplaveckých knihách. Často jsme měřili hloubku, a když jsme narazili na pět kuladžů³, byly napnuty zadní plachty, čelen …, a nakloněni na levý bok, s velitelskou korouhví ve větru, jsme se celou noc a celý den zmítali, až se konečně z milosti Boží voda zdvihla, bouře poněkud polevila a loď se obrátila.

Příštího rána jsme zvolnili a stáhli plachty. Statný plavčík byl přivázán k džondu⁴, čímž se patka zadního stěžně zatížila a plachetní lano se nepatrně zvedlo. Když jsme se rozhlédli, zahlédli jsme na pobřeží Džamhéru modlářský chrám. Plachty jsme stáhli o něco víc; minuli jsme Formján a Manglír⁵, a zamířivše k Somnáthu⁶, minuli jsme i to místo. Nakonec jsme dorazili k Díu⁷, ale ze strachu před nevěřícími, kteří tam sídlí, jsme plachty stáhli ještě víc a pokračovali pod serdermou.

Vítr se zatím znovu zvedl, a protože muži kormidlo neudrželi, musely se k němu připevnit velké páky s dlouhými dvojitými lany. Každého lana se chopili čtyři muži, a tak se jim s velkou námahou dařilo kormidlo ovládat.

Na palubě se nikdo neudržel na nohou, takže přejít po ní bylo ovšem nemožné. Hluk … a … byl ohlušující; neslyšeli jsme vlastního hlasu. S námořníky se dalo dorozumět jen nečleněnými výkřiky a ani kapitán, ani lodní mistr nesměli ani na okamžik opustit své místo. Střelivo bylo zajištěno ve skladišti, a když jsme odřízli … od …, pluli jsme dál.

Byl to vpravdě hrozný den, ale nakonec jsme dospěli ke Gudžarátu v Indii; ke které jeho části, to jsme ovšem nevěděli, když tu lodivod náhle vykřikl: „Pozor, před námi vír!” Rychle byly spuštěny kotvy, ale loď to mocnou silou stáhlo dolů a málem se potopila. Veslaři opustili lavice, zděšená posádka ze sebe strhala šaty a chytajíce se jedni sudů, druzí zvedáků, dávali si navzájem sbohem. I já jsem se docela svlékl, propustil své otroky na svobodu a slíbil, že dám sto zlatých chudým v Mekce. Vzápětí se jedna kotva utrhla od háku a druhá u podžuzu; další dvě jsme ztratili, loď sebou strašlivě trhla — a v příštím okamžiku jsme byli z příboje venku. Lodivod prohlásil, že kdyby nás to bylo rozbilo u Fišt-Kidsuru, místa mezi Díuem a Damanem⁸, nic by nás nebylo zachránilo. Znovu byly napnuty plachty a rozhodli jsme se zamířit k břehu nevěřících; když jsem však náležitě zvážil příliv a proud a pečlivě prostudoval mapu, došel jsem k závěru, že pevnina nemůže být daleko. Otázal jsem se koránu⁹ a i ten radil trpělivost. Začali jsme tedy prohlížet podpalubí a zjistili jsme, že skladiště je pod vodou, místy až ke stěnám, místy ještě výš. Nabrali jsme mnoho vody a všichni se hned dali do vylévání. Na jednom dvou místech bylo nutno rozebrat dno, aby se našel odtok a voda ubyla.

K odpoledni se počasí trochu vyjasnilo a shledali jsme, že jsme asi dvě míle od přístavu Damanu v indickém Gudžarátu. Ostatní lodě už dorazily, ale některé galéry nabraly nedaleko břehu vodu a vyházely přes palubu vesla, čluny a sudy; všechen ten vrak nakonec rychle stoupající příliv vynesl na břeh. Museli jsme ležet na kotvách ještě pět dní a pět nocí, vydáni silnému jarnímu přílivu a přívalům deště, neboť jsme se octli v badzádu čili indickém období dešťů¹⁰ a nezbývalo než se svému osudu poddat. Po celou tu dobu jsme ani jednou nespatřili ve dne slunce a v noci hvězdy; nemohli jsme použít hodin ani kompasu a všichni na palubě čekali nejhorší. Zdá se to jako zázrak, že ze tří lodí, jež tam ležely převrácené na bok, se celá posádka nakonec šťastně dostala na pevninu.