Knihovna · Osmanská říše · Zrcadlo zemí

VI. Co se přihodilo v provincii Gudžarátu

Po pěti dnech vítr z Boží milosti poněkud polevil. Vše, co se z vraků zachránilo, děla i ostatní výzbroj, jsme zanechali u místodržitele Damanu Malika Eseda, který tam zastával úřad už od časů sultána Ahmeda, vládce gudžarátského. V přístavu kotvilo několik džonků, totiž monzunových lodí, patřících Sámirímu¹, vládci Kalikatu. Kapitáni přišli na naši loď a ujistili nás o oddanosti svého pána padišáhovi. Přinesli nám list, v němž stálo, že Sámirí válčí dnem i nocí proti portugalským nevěřícím a že očekává příjezd císařského loďstva z Egypta pod vedením lodivoda Alího, které má Portugalce zahnat na útěk.

Místodržitel Melik Esed mi dal na srozuměnou, že loďstvo nevěřících je na cestě, že se mu musíme vyhnout a dostat se, bude-li to možné, k pevnosti Súratu. Ta zpráva posádku polekala. Někteří hned vstoupili do služeb Melika Eseda, jiní vystoupili na člunech na břeh a vydali se po souši do Súratu.

Zůstal jsem na palubě s několika věrnými muži, a když jsme pro každé plavidlo opatřili dindžuj čili lodivodskou bárku, vypravili jsme se k súratskému přístavu. Po velkých nesnázích jsme se dostali na volné moře. Vzápětí na nás zavolal kotvál² Aga Hamza s listem od Imáda al-Mulka, velkovezíra sultána Ahmeda; oznamoval nám, že se kolem pohybuje velké množství nevěřících a že Daman je svobodný přístav, takže si máme dát pozor. Dovolí nám přijet do Súratu, budeme-li chtít, protože jsme teď ve vodách nanejvýš nebezpečných. To bylo přesně to, co jsme si přáli, a tak jsme se plahočili dalších pět dní, za přílivu jsme pluli a za odlivu leželi na kotvách, až jsme konečně dosáhli súratského přístavu, plné tři měsíce po vyplutí z Basry.

Veliká byla radost muslimů v Súratu, když nás viděli připlouvat; vítali nás jako své vysvoboditele, doslova jako Chidra, a říkali: „Přišli jste do Gudžarátu v neklidných časech; od dob Noemových nebyla taková potopa jako tato poslední, ale ani v lidské paměti není, že by na tyto břehy přistála loď z Rúmu, totiž z Turecka. Vroucně jsme doufali, že Bůh ve svém milosrdenství brzy pošle do Gudžarátu osmanské loďstvo, aby tuto zemi zachovalo osmanské říši a vysvobodilo nás od indických nevěřících.”

Příčina zmatků byla tato. Po smrti sultána Bahádura, vládce gudžarátského, nastoupil na trůn jeden z jeho příbuzných, dvanáctiletý jinoch. Vojsko ho uznalo, ale jeden z velmožů, Násir al-Mulk, odepřel složit přísahu věrnosti a pozdvihl slunečník, totiž korouhev panování, sám za sebe. Měl mnoho přívrženců, zmocnil se tvrze Bharúče³, zanechal tam dostatečnou posádku, sám odtáhl do jiného města a potom si přivolal na pomoc místodržitele nevěřících, totiž Portugalců, v Goi; slíbil mu, že za jeho služby budou Portugalcům otevřeny přístavy na gudžarátském pobřeží, totiž Daman, Súrat, Bharúč, Khambhát, Somnáth, Mangról a Furmeján, a sám že se stáhne do vnitrozemí.

Sultán Ahmed ihned shromáždil vojsko, aby táhlo na Bharúč, a když se dozvěděl o našem příjezdu, vzal si z našich oddílů dvě stě dělostřelců a jiných mužů a vytáhl k Bharúči. Třetího dne na nás, kteří jsme zůstali, zaútočili velitelé nevěřících z Goy, Díua, Šijúlu, Besai a Provador, celkem pět, s velením nad sedmi velkými galeonami a osmdesáti ghuráby. Vystoupili jsme na břeh, rozbili stany a vyházeli zákopy; celé dva měsíce jsme se chystali k bitvě.

Ale tyran Násir al-Mulk, který se spolčil s nevěřícími, najal vrahy, aby mě zabili; stráž je však odhalila a oni uprchli. Jindy se zase pokusil otrávit mi jídlo, ale súratský kotvál mě varoval, a tak i tento pokus o můj život selhal. Sultán Ahmed mezitím dobyl tvrz Bharúč a poslal do Súratu dva své důstojníky, Chudávenda a Džihángíra, se slony a vojskem, sám pak táhl k Ahmadábádu, kde zatím pozdvihl vzpouru jinoch jménem Ahmed, příbuzný sultána Ahmeda. Nastala bitva, v níž byl uchvatitel raněn, Hasan chán, jeden z jeho přívrženců, zabit a jeho vojsko rozprášeno. Sultán Ahmed znovu usedl na trůn, a protože Násir al-Mulk zemřel hořem nad svými nezdary, zavládl v Gudžarátu opět mír.

Když se to doslechli nevěřící, poslali k Chudávendovi chánovi posla se vzkazem, že jim ani tak nejde o Súrat, ale že jejich nepřátelství míří především proti egyptskému admirálovi, totiž proti mé ponížené osobě. Žádali, abych jim byl vydán, byli však odmítnuti; moji vojáci by byli posla zabili, ale připomněl jsem jim, že jsme na cizí půdě a nesmíme se dopustit žádného unáhleného činu.

Stalo se, že jeden uprchlý dělostřelec z nevěřících, který sloužil na jedné z mých lodí, vstoupil do služby na lodi posla, a protože věděl o našich věcech mnoho, uvázal se, že nám zabrání v odjezdu po svátku kurbánu. Jakmile se to doneslo mým mužům, přepadli poslovu loď a nevěřícího zajali; byl na místě popraven, k velkému zděšení poslovu.

V Gudžarátu roste strom z čeledi palmové, zvaný tari agadži, strom prosný. Z větví se zavěšují nádoby, a položí-li se uříznutý konec větve do jedné z nich, vytéká z ní nepřetržitým proudem sladká tekutina cosi na způsob arraku; a ta tekutina se žárem slunce zakrátko mění ve víno znamenité. Proto u paty všech takových stromů stojí nálevny, které vojáky velmi lákají. Někteří z mých mužů, když si dopřáli zapovězeného nápoje, se rozhodli zabít svého serdara. Jeden z těch prostopášníků, Jagmur jménem, jednoho večera po západu slunce přepadl Husajna Agu, serdara Čerkesů. Několik druhů mu přispěchalo na pomoc, strhla se rvačka, dva mladíci byli raněni a jeden, Hádži Memi, zabit. Vojáci se potom kolem mne shlukli a snažně mě prosili, abych zlosyny potrestal; znovu jsem jim však připomněl, že jsme na cizí půdě, v zemi cizího padišáha, a že naše zákony zde nemají moci. „Cože,” zvolali, „zákony našeho padišáha platí všude. Jsi náš admirál, suď podle našeho práva a my budeme katy!” Nato jsem vynesl rozsudek podle zákona koránu, který praví: oko za oko, život za život, nos za nos, ucho za ucho a tak dále.

Muž byl popraven a pokoj obnoven. Když se o té příhodě doslechli přední z bejů, vzali si z ní ponaučení, a posel si ihned najal povoz a odjel k sultánu Ahmedovi.

Mé vojsko však bylo stále nespokojenější. V Súratu jim Chudávend chán platil padesát až šedesát par denně a v Bharúči činil Ádil chán totéž. Nakonec nastřádaná nevole propukla a mužstvo si vedlo takto: „Je to už bezmála dva roky, co jsme nedostali žold, náš majetek je ztracen a lodě rozebrány; trupy jsou staré a náš návrat do Egypta je prakticky nemožný.” Skončilo to tím, že se jich většina dala do služeb v Gudžarátu.

Opuštěné lodě se vším nářadím a náčiním byly předány Chudávendovi chánovi s podmínkou, že okamžitě odešle Vysoké Portě smluvenou kupní cenu.

Když jsem od Chudávenda chána i od Ádila chána obdržel potvrzující list v tom smyslu, vydal jsem se počátkem muharramu roku 962 (koncem listopadu 1554)⁴ na cestu do Ahmadábádu⁵ v doprovodu Mustafy Agy, kethüdy egyptských janičářů, a Alího Agy, velitele dělostřelců — oba zůstali svému padišáhovi věrni — a asi s padesáti muži. Za několik dní jsme došli z Bharúče do Balódry⁶ a odtud jsme pokračovali do Čámpáníru⁷.

Cestou jsme viděli podivuhodné stromy, jejichž koruny sahaly až k nebi a v jejichž větvích se hemžili netopýři tak nesmírné velikosti, že jejich rozepjatá křídla měřila čtyřicet palců. Nejpodivnější na těch stromech však bylo, že kořeny visely dolů z větví, a jakmile se dotkly země, zasadily se a vyhnaly nové stromy. Tak z jednoho stromu vzejde deset až dvacet nových. Ten strom se jmenuje strom tobí⁸ a v jeho stínu může najít útočiště přes tisíc lidí. Kromě toho jsme viděli několik stromů zakkúmu⁹.

Papoušků byla hojnost, a opic přicházely každý večer do našeho tábora tisíce. Nosily mláďata v náručí, dělaly nejsměšnější pitvory a živě nám připomínaly vyprávění Džihána Šáha, podle něhož tato zvířata žijí v pospolitosti, ale neuznávají mezi sebou žádnou hlavu. Za soumraku se vždy odebrala na své místo.

Po mnoha nesnázích jsme konečně dorazili do Mahmúdábádu¹⁰ a po padesátidenní cestě do Ahmadábádu, hlavního města Gudžarátu. Navštívil jsem tam sultána, jeho velkovezíra Imáda al-Mulka a jiné hodnostáře. Sultán, jemuž jsem předložil své pověřovací listiny, mě přijal nanejvýš vlídně a ujistil mě o své oddanosti našemu slavnému padišáhovi. Dal mi koně, spřežení velbloudů a peníze na cestu.

V Čerkesu poblíž Ahmadábádu je hrob šejcha Ahmeda Maghribího, který jsem navštívil. Jednoho dne jsem se v domě Imáda al-Mulka setkal s poslem nevěřících a náš hostitel ho oslovil takto: „Potřebujeme tureckého sultána. Naše lodě se dotýkají přístavů jeho říše, a kdybychom to nesměli, bylo by to pro nás zlé. Nadto je padišáhem islámského světa a nesluší se, aby se od nás čekalo, že vám vydáme jeho admirála.” Ta řeč mě velmi rozhněvala a zvolal jsem: „Drž svůj prokletý jazyk! Zastihls mě s rozbitým loďstvem, ale přísahám při Bohu Všemohoucím, že zanedlouho uvidíš, jak nejen Hormuz, ale i sama Goa ustoupí před vítěznými zbraněmi velikého padišáha!¹¹” Na to nevěřící odpověděl: „Napříště neopustí indické přístavy ani pták.” Odvětil jsem: „Není nutné jít po vodě, je i cesta po souši.” Potom zmlkl a věc se nechala být.

Několik dní nato mi sultán Ahmed nabídl správu provincie Bharúče s velmi vysokým důchodem, ale odmítl jsem a řekl, že bych nezůstal, ani kdyby mi dal celou tu zemi. Jedné noci se mi ve snu zjevil chalífa Murtazá Alí. Před sebou jsem měl list papíru s Alího pečetí. S touto pečetí, pečetí Boží, jež mi byla ku pomoci, pryč se vší bázní, neboť v její síle byly všechny cizí vody mé, abych jim velel.

Nazítří ráno jsem svůj sen pověděl druhům a všichni se se mnou radovali. Požádal jsem o dovolení odejít a vládce mé žádosti vyhověl z úcty k našemu padišáhovi.

Mezi učenými¹² v této zemi Baniánů¹³ je kmen, kterému říkají Bhátové. Jejich řemeslem je doprovázet kupce a cestující z jedné země do druhé a za velmi malou odměnu ručí za jejich úplnou bezpečnost. Napadnou-li karavanu Rádžpúti, totiž jízdní vojsko té země, namíří Bhátové dýky proti vlastní hrudi a hrozí, že se zabijí, opováží-li se ti druzí způsobit cestujícím svěřeným do jejich péče sebemenší újmu. A z úcty k Bhátům Rádžpúti od svého zlého úmyslu obyčejně upustí a cestující pokračují nerušeně v cestě. Občas však Bhátové svou hrozbu splní, jinak by neměla žádné váhy. Stane-li se taková věc, je-li karavana napadena a dojde-li na sebevraždu Bhátů, pokládá se to za hroznou pohromu a pověrčivost lidu žádá, aby byli viníci usmrceni — a nejen viníci sami, nýbrž náčelník Rádžpútů pokládá za nutné pobít i jejich syny a dcery, zkrátka vyhladit celý jejich rod. Muslimové z Ahmadábádu nám dali dva takové Bháty jako průvodce, a tak jsme se asi v polovině safaru řečeného roku (9. ledna 1555) vydali na cestu po souši do Turecka.

Za pět dní jsme dojeli vozy do Patny¹⁴ a navštívili hrob šejcha Nizáma, pírá čili duchovního náčelníka Patny. Zde sebrali Šír chán a jeho bratr Músá chán vojsko, aby se bili s Behludžem chánem, vládcem Rádhanpuru¹⁵. Lidé se nás ze strachu, že se přidáme k jejich nepřátelům, snažili zadržet a nechtěli nás pustit dál, dokud nebude po bitvě. Ukázali jsme jim však, že jsme nepřišli pomáhat ani jedné straně, nýbrž že chceme jen pokojně pokračovat v cestě a že na to máme průvodní list od jejich vládce. Teprve potom nás propustili a po pěti dnech jsme přišli do Rádhanpuru, kde jsem byl představen Mahmúdovi chánovi; ten se ke mně choval velmi hrubě a trval na tom, že násilím zadrží tři mé druhy, než svolí k našemu odjezdu. Cestou jsme potkali přátelské Rádžpúty; jejich beg nám velmi posloužil a dal mi ochranný, totiž průvodní list. Najali jsme velbloudy, a když jsme propustili Bháty, které s námi poslali lidé z Ahmadábádu, pokračovali jsme v cestě.