Knihovna · Osmanská říše · Zrcadlo zemí

VII. Co nás potkalo v provincii Sindhu

Vyrazili jsme prvního rabí al-avval (24. ledna 1555) a po desetidenní cestě jsme přišli do Parkaru¹, rádžpútského města. Zde nás překvapili nevěřící, ale díky ochrannému listu a několika darům nás propustili; protože jsme však plně očekávali další nebezpečí, byli jsme ve střehu, když s námi druhého dne zavedla tlupa nepřátelských Rádžpútů otevřený boj. Ihned jsem dal všechny velbloudy poklekout, aby kolem nás vytvořili kruh, a pak se začalo střílet ze všech stran. Nevěřící, kteří na to nebyli připraveni, nám vzkázali, že „nepřišli bojovat, ale vybrat průchodné”, načež jsem odpověděl: „Nejsme kupci a nevezeme nic než léky a muhry², z nichž už jsme clo zaplatili; je-li však třeba zaplatit ještě něco, jsme k tomu zcela ochotni.” Mělo to žádaný účinek; nechali nás projít a asi deset dní jsme putovali pouštěmi a písčinami, až jsme dorazili do Wangy³, pohraničního města Sindhu. Tam jsme najali čerstvé velbloudy a za pět dní jsme přišli do Džúny⁴ a do Bágh-i Fathu.

Na trůně sindhském tehdy seděl Šáh Husajn Mírzá. Panoval čtyřicet let, ale posledních pět let byl neduživý a nemohl vsednout na koně, takže se teď pohyboval jen na palubě své lodi na řece Sihúnu⁵.

V té době dal Ísá Terchán, velitel sindhského hlavního města zvaného Thatta⁶, popravit řadu schopných důstojníků Šáha Husajna, nato se zmocnil pokladu uloženého v pevnosti Nasrábádu, rozdělil jej mezi své muže a prohlásil se Humájúnem Šáhem — doslova stojí, že dal toto jméno vložit do pátečních modliteb a nařídil bít v nakáry⁷. Šáh Husajn nato jmenoval svého nevlastního bratra sultána Mahmúda velitelem pozemního vojska a sám vytáhl se čtyřmi sty loděmi proti vzbouřencům.

Když se doslechl o mém příchodu, přijal mě s velikou poctou. Bylo to počátkem měsíce rabí as-sání (koncem února 1555). Dal mi slavnostní šat a udělil nám titul vojska od Boha seslaného; nadto mi nabídl správu Bender-Láhurí čili Dujúlí-Sindí. Nabídku jsem ovšem odmítl, a když jsem požádal o dovolení pokračovat v cestě, bylo mi dáno na srozuměnou, že mi to nebude povoleno dříve než po zdárném skončení tažení. Napsal také list našemu slavnému padišáhovi, v němž vysvětlil, jak se věci mají; zkrátka neustal, dokud nás docela neočistil z podezření, že jsme zapleteni do této války s Ísou chánem. Muslimové marně namítali, že naše zbraně jim nemohou přinést nic zlého, neboť, jak říkali: „Což nejsme všichni jeden národ a není snad mnoho našich synů a bratří ve vojsku vzbouřenců?” A byla to pravda pravdoucí. Měl jsem rozmluvu se šejchem Abdul Vahábem a přijal jeho požehnání; navštívil jsem také hroby šejchů Džemálího a Mírího.

Tažení trvalo měsíc, byly navršeny valy a na nich postavena děla, ale protože Thatta leží na ostrově a jejich střely tak daleko nedosáhly, pevnost dobýt nešlo. Přesto byly na obou stranách velké ztráty na životech. Nakonec bylo rozhodnuto o narovnání. Mír Ísá se vzdal příklonu k Humájúnovi padišáhovi, vrátil se k poslušnosti Husajnovi Mírzovi a poslal svého syna Míra Sáliha s dary na znamení podrobení. Husajn Mírzá naproti tomu dal Mírovi Sálihovi zbytek pokladu, který Mír Ísá rozdělil mezi své vojsko. Ísá byl navrácen do své dřívější hodnosti a Mírzá mu po vezíru Mollovi Járím poslal formální přijetí jeho poddanství. Poslal mu také nakáry po Tugbegim, vrchním praporečníkovi, a propustil z vězení deset vzbouřenců z kmenů Argúnů a Terchánů⁸, kteří se přidali k Mírovi Ísovi. Mír Ísá ze své strany poslal zpět ženu Šáha Husajna, zvanou Hádži begum, a v prvních dnech džumádá al-úlá (koncem března 1555) se sultán Mahmúd vrátil po souši a Šáh Husajn po vodě do města Bhakkaru. Desátého dne poté, co se k němu jeho žena připojila, Šáh Husajn zemřel a mělo se za to, že ho otrávila.

Hned po otcově smrti rozdělil sultán Mahmúd majetek na tři díly. Jeden díl připadl ženě nebožtíkově a druhý poslal po chodžovi Mírovi Ísovi. Tělo bylo odvezeno do Thatty; sultán mi půjčil jednu ze svých lodí, opatřil se koňmi, velbloudy a jinými potřebami a vrátil se po souši do Bhakkaru.

Zatímco bylo tělo Mírzovo s jeho ženou a doprovodem padesáti lodí na cestě do Thatty, napadli vojáci zbývající plavidla a vyplenili je. Námořníci se dali na útěk a my, cestující, jsme byli nuceni převzít velení nad loděmi. Dotíráni ze všech stran Čagataji, totiž Středoasiaty, jsme se vzdali svých střelných zbraní a jen taktak vyvázli životem. Konečně, po deseti dnech zápasu proti proudu, jsme se dostali do Nasírpuru⁹. To město vyplenil rádža, totiž beg Rádžpútů.

Přivítala nás zpráva, že Mír Ísá pronásleduje s deseti tisíci udatných vojáků sultána Mahmúda a že jeho syn Mír Sálih je s osmdesáti loděmi těsně za námi. Bylo to velmi na rozpacích, ale rozhodl jsem se ihned obrátit. Dlouho jsme se společně modlili a pak jsme se vydali zpět do Thatty.

O tři dny později jsme Míra Sáliha potkali na řece. Vstoupil jsem na jeho loď s několika drobnými dary a on se zeptal, kam jedeme. Řekl jsem: „Jedeme k tvému otci,” načež mi řekl, abych se vrátil s ním. Namítl jsem: „Nemáme na palubě námořníky,” a tak mi dal patnáct mužů ze své posádky; donuceni takto k návratu, měli jsme před sebou dalších deset úmorných dní.

Jednoho dne jsem v jednom sindhském městečku narazil na Míra Ísu. Našel jsem tu i bývalé přívržence nebožtíka Mírzy, kteří už byli boje syti a toužili po míru. Ísá mě přijal s velkou poctou, odpustil mi minulost a dovolil mi několik dní pobýt; řekl, že zanedlouho hodlá poslat svého syna Míra Sáliha k Humájúnovi padišáhovi a že bych mohl cestovat pod jeho ochranou, neboť, dodal, „sultán Mahmúd tě nikdy nenechá projít Bhakkarem; je to syn Farrucha Mírzy a chce se stát padišáhem.”

Ten návrh se mi však nehodil a trval jsem na tom, že budu v cestě pokračovat okamžitě; navrhl jsem, aby nám vrátil lodě, které nám byly nedávno vzaty, a aby poslal napřed posla, neboť s pomocí Alláhovou se sultán Mahmúd nejspíš bude muset padišáhovi Humájúnovi podrobit, a tak bude mír obnoven. Ísá souhlasil a dal mi sedm lodí s plným počtem námořníků. Napsal padišáhovi, aby ho ujistil o své neochvějné věrnosti, a tak jsme se vydali na cestu.

Byli jsme ohromeni nesmírnou velikostí ryb dovádějících v řece a rovněž množstvím tygrů na březích. Bylo nutné vést neustálou válku s lidmi ze Semče a Mačí, jejichž územím naše cesta vedla, a tak jsme dospěli do Sijávánu¹⁰ a zakrátko jsme přišli přes Patrí¹¹ a Dible do Bhakkaru. Zde jsem se setkal se sultánem Mahmúdem a jeho vezírem Mollou Járím. Nabídl jsem sultánovi malý dar a on nato projevil ochotu podrobit se Humájúnovi a uzavřít i mír s Mírem Ísou.

Složil jsem chronogram na smrt Husajna Mírzy a věnoval sultánu Mahmúdovi dva gazely¹², načež jsem požádal o dovolení pokračovat v cestě. Bylo mi vyhověno, ale protože cestu přes Kandahár činily nebezpečnou nájezdy sultána Bahádura, syna sultána Hajdara, Uzbeka, a protože už nastala doba samúmu čili horkých větrů, nabídl mi sultán doprovod cestou přes Láhaur a varoval mě, abych se měl na pozoru před Džáty, nepřátelským kmenem, který tam sídlí. Ať jsem si však zvolil kteroukoli cestu, musel jsem ještě nějaký čas počkat — a čekal jsem vskutku celý měsíc.

Jedné noci se mi ve snu zjevila má matka a řekla mi, že viděla ve snu její výsost Fátimu a dozvěděla se od ní radostnou zvěst, že se brzy vrátím domů živ a zdráv.

Když jsem nazítří ráno pověděl ten sen svým druhům, nabrali všichni dobré mysli. Sultán Mahmúd, jakmile se o tom doslechl, ihned svolil k mému odchodu. Dal mi krásného koně, spřežení velbloudů, velký a malý stan a peníze na cestu. Opatřil mě také doporučujícím listem k Humájúnovi a doprovodem dvou set padesáti jízdních velbloudářů ze Sindhu.

Tak jsme odjeli asi v polovině ša’bánu (počátkem července 1555) a cestou přes Sultánpúr¹³ jsme za pět dní dosáhli pevnosti Máv. Protože Džátové velmi dotírali, nedali jsme se cestou přes Džengelistán, to jest přes les, nýbrž jsme dali přednost stepi. Druhého dne jsme přišli k prameni, ale vodu jsme nenašli a mnoho mých druhů málem podlehlo horku a žízni. Dal jsem jim trochu terjáku čili opia té nejlepší jakosti a druhého dne se zotavili. Po té zkušenosti jsme uznali za vhodné poušť opustit a vrátit se do Mávu, neboť přísloví praví pravdivě: „Cizinec je nevědomý člověk.” Ve stepi jsme viděli mravence veliké jako vrabci.

Náš doprovod ze Sindhu se lesa bál a já musel do svých lidí vlévat novou odvahu. Postavil jsem deset dělostřelců do čela, deset doprostřed a deset na konec karavany, a tak jsme se s důvěrou v ochranu Boží vydali na cestu. Lidé ze Sindhu nato také nabrali odvahy a šli s námi.

Po rozmanitých nebezpečích jsme tedy po deseti dnech přišli do Učči¹⁴ čili Aučči, kde jsem navštívil šejcha Ibráhíma a přijal jeho požehnání. Vykonal jsem také pouť k hrobům šejchů Džemálího a Dželáního. Počátkem ramadánu (koncem července 1555) jsme obnovili cestu a přišli k řece Kaře čili Kere¹⁵, kterou jsme překročili na voru. Lidé ze Sindhu nám dovolili jít až k Mačváře¹⁶, a tu řeku jsme přepluli na lodích. Na druhém břehu nás čekalo pět set Džátů, ale naše střelné zbraně je polekaly a nezaútočili. Postupovali jsme nerušeně a patnáctého ramadánu (3. srpna 1555) jsme dosáhli města Multánu.