Knihovna · Osmanská říše · Zrcadlo zemí

VIII. Co jsem zažil v Hindustánu

V Multánu jsem navštívil jen hroby šejchů Baháuddína Zakaríji, Ruknuddína a Sadruddína. Přijal jsem požehnání od šejcha Muhammada Radžvy, a když mi sultán Mirmírán Mírzá Hasan dal dovolení pokračovat v cestě, zamířili jsme k Láhauru. V Sadkeře jsem navštívil šejcha Hamída, přijal jeho požehnání a v prvních dnech měsíce šavvál (koncem srpna 1555) jsme přišli do Láhauru.

Poměry v zemi byly takovéto. Po smrti Selíma Šáha, syna Šíra chána, někdejšího vládce Hindustánu, nastoupil na trůn Iskender chán. Jakmile se to padišáh Humájún doslechl, opustil Kábul, vedl své vojsko do Indie, zmocnil se Láhauru a utkal se s Iskenderem chánem u Sirhindu. Bitvu vyhrál a ukořistil čtyři sta slonů, k tomu několik děl a čtyři sta vozů. Iskender chán unikl do pevnosti Mánkótu a Humájún za ním poslal Šáha Abú l-Maálího s oddílem vojska.

Humájún sám se odebral do svého sídla v Dillí a rozeslal své důstojníky na různá místa. Uzbeka Iskendera chána poslal do Ágry, jiné do Fírúzšáhu Sambhalu¹, do Bajány a do Karvidže. Válka zuřila na všech stranách, a když jsem dorazil do Láhauru, nechtěl mě místodržitel Mírzá Šáh pustit dál, dokud nespatřím padišáha Humájúna. Poslal mu zprávu o mém příchodu a dostal rozkaz poslat mě neprodleně do Dillí. Zatím uplynul celý měsíc nadarmo, ale nakonec nás vypravili s doprovodem. Řeku Sultánpúr jsme překročili na lodích a po dvacetidenní cestě jsme ke konci zú l-ka’da (v polovině října 1555) dorazili cestou přes Fírúzšáh² do hlavního města Indie, zvaného Dillí.

Jakmile Humájún uslyšel o našem příchodu, vyslal nám vstříc chán-i chánána³ a jiné vyšší důstojníky se čtyřmi sty slony a asi tisícem mužů; z úcty a ohledu k našemu slavnému padišáhovi se nám dostalo skvělého přijetí. Téhož dne vystrojil chán-i chánán na naši počest velkou hostinu, a protože je v Indii zvykem udělovat slyšení večer, byl jsem té noci s velkou okázalostí a obřadností uveden do císařské síně. Po svém představení jsem císaři nabídl malý dar, chronogram na dobytí Indie a dva gazely, což vše padišáha velmi potěšilo.

Hned jsem prosil o dovolení pokračovat v cestě, ale nebylo mi vyhověno. Místo toho mi byl nabídnut kuror⁴ a správa okresu Kharčy. Odmítl jsem a znovu prosil, aby mi bylo dovoleno odejít, ale dostal jsem za odpověď jen tolik, že musím zůstat aspoň jeden rok. Odvětil jsem: „Na zvláštní rozkaz svého slavného padišáha jsem vyplul po moři bojovat s bídnými nevěřícími. Zastižen strašlivou vichřicí, ztroskotal jsem u indických břehů; nyní je však mou zjevnou povinností vrátit se a složit svému padišáhovi účty, a je naděje, že Gudžarát bude brzy vysvobozen z rukou nevěřících.”

Nato Humájún navrhl, že do Istanbulu pošle posla, abych nemusel jet já, s tím jsem však souhlasit nemohl, neboť by to budilo dojem, že jsem to tak úmyslně zařídil. Setrval jsem ve svých prosbách a on nakonec svolil, dodal však: „Jsme teď těsně před třemi měsíci nepřetržitého biršegálu⁵, totiž období dešťů. Cesty jsou zaplavené a neschůdné; zůstaň tedy, dokud se počasí nezlepší. Zatím vypočítej zatmění slunce a měsíce, jejich zeměpisnou šířku a jejich přesné datum v kalendáři. Pomoz našim hvězdopravcům při zkoumání běhu slunce a pouč nás o bodech rovníku. Až to vše bude hotovo, a zlepší-li se počasí dřív, než ty tři měsíce uplynou, pak odejdeš.”

To vše bylo řečeno slavnostně a rozhodně. Neměl jsem jiné volby než se podrobit svému osudu. Nedopřál jsem si však odpočinku a pracoval jsem dnem i nocí. Nakonec jsem hvězdářská pozorování dokončil a přibližně v téže době padla Ágra do rukou padišáhových. Ihned jsem na tu příležitost napsal chronogram, který se setkal s velkou přízní.

Jednoho dne se při slyšení stočila řeč na sultána Mahmúda z Bhakkaru a já navrhl, aby s ním byla uzavřena úřední smlouva, ahdnáme, s čímž Humájún souhlasil. Listina byla sepsána a císař namočil pěst do šafránu a otiskl ji na papír; to je tughra čili císařský podpis. Listina pak byla poslána sultánu Mahmúdovi.

Sultán měl velikou radost a jak on, tak jeho vezír Molla Jarí vyjádřili v soukromém listě dík za mé prostřednictví; ukázal jsem ten list jeho Veličenstvu, které mi celé jednání svěřilo.

Ta příhoda zavdala látku ke gazelu, nad nímž byl vládce tak potěšen, že mě nazval druhým Mírem Alím Šírem⁶. Skromně jsem to přízvisko odmítl a řekl, že by ode mne bylo opovážlivé takovou chválu přijmout a že bych se naopak pokládal za plně odměněného, kdybych směl sbírat paběrky po něm. Nato vládce poznamenal: „Budeš-li se v tomto básnictví zdokonalovat ještě jeden rok, nahradíš Míra Alího Šíra v srdcích Čagatajů docela.” Zkrátka Humájún mě zahrnul projevy své přízně.

Jednoho dne jsem rozmlouval s Chošhálem, císařským lučištníkem a zvláštním důvěrníkem vládcovým, znamenitým jinochem. Mívával účast na básnických rozpravách a zavdal mi látku ke dvěma gazelům, které se brzy rozšířily po celé Indii a byly v ústech všech. Stejné štěstí provázelo mou známost s áftábedžím⁷ Abdurrahmánem bejem, dvořanem, který se rovněž těšil důvěře a náklonnosti panovníkově a byl mu stálým druhem v soukromí. I on vstoupil do básnického klání a já na něj složil dva gazely.

Zkrátka básnické rozpravy byly na denním pořádku a já byl ustavičně v císařově přítomnosti. Jednoho dne se mě otázal, je-li Turecko větší než Indie, a já řekl: „Míní-li Vaše Veličenstvo Tureckem vlastní Rúm, totiž provincii Sivas⁸, pak je Indie rozhodně větší; míníte-li však Tureckem všechny země poddané vládci Rúmu, není Indie ani desetinou té rozlohy.” — „Mám na mysli celou říši,” odvětil Humájún. — „Pak se mi zdá, Veličenstvo,” řekl jsem, „že sedmero krajin, nad nimiž vládl Iskender, totiž Alexandr Veliký, je totožné s nynější říší padišáha tureckého. Dějiny zaznamenávají Iskenderův život a panování, ale není rozumné se domnívat, že by těch sedmero krajin byl skutečně navštívil a osobně spravoval, neboť obydlený svět, totiž čtvrtina dnešního obydleného světa, měří sto osmdesát stupňů zeměpisné délky a od rovníku asi šedesát stupňů šířky. Jeho rozloha podle hvězdářských výpočtů čítá milion šest set šedesát osm tisíc šest set sedmdesát farsachů. Je tedy naprosto nemožné, aby kterýkoli člověk všechny tyto země osobně navštívil a spravoval. Snad vlastnil jen část každé z těch krajin, stejně jako padišáh turecký.”

„Má však vládce turecký državy ve všech těch krajinách?” otázal se Humájún. — „Ovšemže ano,” odpověděl jsem, „první je Jemen, druhá Mekka, třetí Egypt, čtvrtá Aleppo, pátá Istanbul, šestá Kaffa a sedmá Budín a Vídeň⁹. V každé z těch krajin ustanovuje turecký padišáh svého bejlerbeje a kádího, kteří vládnou a spravují jeho jménem. Nadto mi v Gudžarátu vyprávěli kupci Chodža Baši a Kara Hasan — ví jen Bůh, je-li jejich příběh pravdivý —, že když turečtí kupci v Číně zatoužili, aby bylo jméno jejich panovníka vloženo do bajramových modliteb v den bajramu, přednesli tu žádost chákánovi čínskému s tím, že jejich panovník je padišáhem Mekky, Medíny a kibly, totiž směru modlitby, a má tedy nárok, aby jeho jméno bylo do bajramových modliteb vloženo. Chákán, ač nevěřící, měl dost rozumu, aby uznal spravedlnost jejich žádosti, a ihned jí vyhověl; zašel dokonce tak daleko, že chatíba¹⁰ oděl do čestného roucha a nechal jej projet na slonu městem. Od té doby je jméno tureckého padišáha v bajramových modlitbách zahrnuto — a komu, ptám se, se kdy předtím dostalo takové pocty?” Vládce se obrátil ke svým velmožům a řekl: „Jediný muž hodný nést titul padišáha je vskutku vládce turecký, on sám a nikdo jiný na celém světě.”

Jindy jsme rozmlouvali o chánovi krymském a já poznamenal, že i on zastává svůj úřad pod padišáhem tureckým. — „Je-li tomu tak,” řekl Humájún, „jak to, že má právo chutby?” — „Je známo,” odpověděl jsem, „že jen můj padišáh má moc udělovat právo chutby a ražby mince.” To prohlášení, jak se zdálo, všechny uspokojilo a modlili jsme se společně za blaho mého panovníka.

Jednoho dne zamýšlel císař malou projížďku na koni k hrobům svatých šejchů dillíských¹¹ a já ho doprovázel. Navštívili jsme hroby Šáha Kutbuddína, píra dillíského, šejcha Nizáma Valího, šejcha Farída Šakargandže, Míra Chosroua Dihlavího a Míra Husajna Dihlavího. Když se řeč stočila na básnické dílo Míra Chosroua, citoval jsem některé z jeho nejlepších básní a pod jejich vlivem mě napadlo velmi případné dvojverší. Obrátil jsem se k císaři se slovy: „Bylo by ode mne opovážlivé měřit své síly se silami Míra Chosroua¹², ale vnukl mi myšlenku a rád bych své dvojverší Vašemu Veličenstvu přednesl.” — „Poslechněme si je,” řekl Humájún, a já přednesl toto:

Vpravdě veliký je jen ten, kdo se spokojí se svým denním chlebem. Neboť je šťastnější než všichni králové země.

„Při Bohu,” zvolal panovník, „to je vskutku vznešené!”

Není mým cílem rozepisovat se zde o svých básnických výplodech, nýbrž spíše ukázat, jak Humájún básnictví cenil.

Jindy jsem vyhledal Šáhina beje, strážce císařské pečeti, a požádal ho, aby se přimluvil a vymohl mi dovolení k odjezdu. Abych nepřišel s prázdnou, přinesl jsem mu dva gazely a naléhavě ho prosil, aby se za mne přimluvil. Šáhin bej slíbil, že udělá, co bude moci, a jednoho dne mi vskutku přinesl radostnou zprávu, že mé žádosti bylo vyhověno, že se však ode mne očekává, že ji podám formálně ve verších. Období dešťů už bylo u konce; napsal jsem panovníkovi a přiložil dva gazely, což mělo žádaný účinek, neboť jsem obdržel nejen dovolení odejít, ale i dary a ochranné listy.

Vše bylo k odjezdu připraveno. Humájún udílel slyšení v pátek večer, a když opouštěl svůj zámek rozkoše, zvolal muezzin ezán právě ve chvíli, kdy císař sestupoval po schodišti. Bylo jeho zvykem pokleknout ve svaté úctě, kdekoli to zvolání zaslechl. Učinil tak i tentokrát, ale naneštěstí spadl o několik schodů níž a utrpěl těžká zranění hlavy a paže. Vpravdě praví přísloví po právu: „Proti osudu není ochrany.”

V paláci zavládl zmatek, ale dva dny se věc držela v tajnosti. Navenek bylo ohlašováno, že se vládce těší dobrému zdraví, a mezi chudé se rozdávaly almužny. Třetího dne, totiž v pondělí, však svým zraněním podlehl¹³. Dobře praví korán: „Od Boha přicházíme a k němu se vracíme.”

Jeho syn Dželáluddín Akbar¹⁴ byl tehdy na cestě za Šáhem Abú l-Maálím v doprovodu chán-i chánána¹⁵. Byl o smutné události ihned zpraven. Chánové a sultáni byli zatím v největším zděšení a nevěděli, jak si počínat. Snažil jsem se je povzbudit a vyprávěl jsem jim, jak při smrti sultána Selíma zachránila situaci moudrost Pírího paši, kterému se podařilo zabránit, aby se zpráva o smrti rozhlásila. Navrhl jsem, aby podobnými opatřeními udrželi vládcovu smrt v tajnosti, dokud se princ nevrátí.

Té rady bylo uposlechnuto. Díván, totiž státní rada, se sešel jako obvykle, velmoži byli svoláni a veřejně bylo oznámeno, že císař hodlá navštívit svůj venkovský zámek a pojede tam na koni. Zakrátko se však oznámilo, že pro nepříznivé počasí bylo nutno výlet odložit. Nazítří bylo ohlášeno veřejné slyšení, ale protože mu hvězdopravci nevěštili nic dobrého, muselo být i to odvoláno. To vše však vojsko poněkud znepokojilo, a tak se v úterý uznalo za vhodné dopřát mu pohled na jeho panovníka. Muž jménem Molla Bí, který se nebožtíku císaři nápadně podobal, jen byl poněkud drobnější postavy, byl oděn do císařského roucha a posazen na trůn zvlášť k tomu účelu zřízený ve velké vstupní síni. Tvář a oči měl zahaleny. Za ním stál komoří Chošhál bej a před ním první tajemník, zatímco mnoho důstojníků a hodnostářů i lid od řeky se při pohledu na svého vládce radostně klaněl za zvuků slavnostní hudby. Lékaři byli štědře odměněni a v panovníkovo uzdravení uvěřili všichni.

Rozloučil jsem se se všemi velmoži a se zprávou o císařově uzdravení jsem asi v polovině měsíce rabí al-avval (koncem ledna 1556) dorazil do Láhauru. Bylo to ve čtvrtek. Cestou přes Sónípat, Pánípat, Karnál a Thánésar jsem přišel do Sámány¹⁶, kde jsem místodržiteli sdělil, že padišáh Humájún uděluje slyšení a těší se dobrému zdraví¹⁷. Odtud jsem šel sirhindskou cestou do Mačhíváry¹⁸ a Bačhuváry¹⁹, přeplavil se přes Sultánpúr na lodi a nuceným pochodem se vrátil do Láhauru.

Princ Dželáluddín Akbar mezitím nastoupil na trůn a v Láhauru i na mnoha jiných místech bylo jeho jméno vloženo do pátečních modliteb. Mírzá Šáh, místodržitel láhaurský, mi však nedovolil odejít; tvrdil, že dostal od nového císaře rozkaz, aby nikomu nebylo dovoleno jít do Kábulu a Kandaháru. Jediná cesta tedy byla vrátit se k císaři, a tak jsem dojel až do Kalánauru, kde jsem se s Dželáluddínem Akbarem a s chán-i chánánem setkal právě naproti pevnosti Mánkótu²⁰. Prostřednictvím Molly Píra Muhammada²¹, chodži Bajráma chána, mi bylo sděleno, že během mezivládí mám zůstat, kde jsem, a že mě zakrátko ustanoví do nějakého úřadu buď v Hindu, nebo v Sindhu, podle toho, čemu dám přednost. Pospíšil jsem si předložit ferman, který mi dal nebožtík padišáh, a zároveň jsem mu věnoval chronogram na smrt jeho otce. Mé verše se mírzovi zalíbily, a když prozkoumal otcův ferman, dal mi dovolení pokračovat v cestě; vymínil si však, že pocestuji ve společnosti čtyř bejů, které se chystal poslat s vojskem do Kábulu.

Abú l-Maálí²², který byl mezitím zajat, byl uvězněn na láhaurském hradě. Za svůj chronogram jsem dostal na cestovní výlohy lak²³ a začal jsem se chystat na cestu se čtyřmi beji.

Z mnoha podivných a podivuhodných věcí, které jsem v Indii viděl, musím několik zmínit. Nevěřící se v Gudžarátu nazývají Baniáni a v Indii Hindové. Nepatří k ahl al-kitáb²⁴ a věří v osud, kidam al-álam. Když muž zemře, jeho tělo se spálí na břehu řeky. Zanechá-li nebožtík ženu, která už nemůže rodit, neupaluje se; není-li však za tím věkem, je upálena bez výjimky. Nabídne-li se žena k upálení z vlastní vůle, slaví to příbuzní s velkým jásotem. Kdyby muslimové zasáhli a sebeobětování násilím zabránili, osud prý velí, že musí zemřít jejich král a žádný jiný nesmí být pozdvižen. Z toho důvodu bývají při takových příležitostech vždy přítomni padišáhovi důstojníci, aby zabránili jakémukoli násilí²⁵.

Jiný podivný obyčej je užívání krotkých gazel při lovu. Na parohy se jim lehce přehodí oko a pak se zaženou mezi gazely divoké. Podobné hledá podobné a ty divoké se brzy ke svým krotkým druhům přitočí a přiblíží hlavy těsně k jejich. Oko, které má krotké zvíře na parozích, padne druhému přes hlavu a strhne je dolů. Čím víc se zmítá, tím víc se zaplétá a uniknout nemůže. Tento způsob se užívá po celé Indii.

Buvolů je ve stepích hojnost. Loví se se slony. Na hřbet slona se postaví koše, v nichž se ukryje několik mužů. Tak projíždějí plání, a jakmile slon buvola dostihne, napadne ho zuby a drží, dokud lovci neseskočí a nezmocní se ho. Divocí tuři, kutasové²⁶, se loví podobně, ale jsou mnohem silnější než ostatní zvířata svého druhu a jejich jazyk prý má takovou sílu, že jím mohou zabít člověka. Císař Humájún mi jednou vyprávěl příběh o tom, jak jeden takový divoký tur dostihl muže a jazykem ho stáhl z kůže od hlavy k patě. Císař za pravdivost toho příběhu ručil přísahou. Nejlepší kutasové se nacházejí v zemi Bahraič; snad proto se jim říká bahrí-kutas, totiž mořští kutasové, ačkoli nesporně náležejí mezi zvířata pozemská. Mohl bych vypočítávat ještě mnoho zajímavých a podivných věcí, které jsou v Indii k vidění, ale zdrželo by mě to příliš dlouho.

Asi v polovině rabí al-avval jsme vyrazili ke Kábulu. Láhaurskou řeku jsme přepluli na lodích a zakrátko jsme přišli k jinému velkému toku, který bylo třeba překročit. Protože poblíž nebyly žádné lodě, postavili jsme vor ze sudů a sedadel a podařilo se nám dostat na druhý břeh. Dále jsme přišli do Bahary, kde bylo nutno překročit další řeku, tentokrát na lodích. Když jsem tamnímu místodržiteli, chodžovi, pověděl, co Akbar nařídil, zvolal: „Buď Bůh milostiv! Protože padišáh zemřel, nevybrali jsme daně; lidé je dosud dluží. Rozešlu posly, peníze vyberu a odevzdám je tobě.” Mír Bábu a ostatní bejové, kteří byli ve společnosti, se spolu poradili a usoudili, že protože Šáh Abú l-Maálí uprchl z láhaurského vězení a mohl se uchýlit ke svému bratru Kihmerdovi bejovi do Kábulu, nebylo by pro ně bezpečné otálet; navrhli však, abych na vybrání daní počkal já a vydal se za nimi, jakmile budu moci.

Namítl jsem však, že cesty jsou nejisté a nebezpečné a že bude mnohem lépe držet se všichni pohromadě. Řídil jsem se zásadou, že „spokojená mysl bude nasycena a lakotný člověk pokořen”. Vzdal jsem se tedy nároku na ty daně a pokračoval v cestě s ostatními. Když jsme na lodích překročili řeky Chóšáb²⁷ a Nílab²⁸, vstoupil jsem na půdu Bachtaru²⁹.