IX. Co jsme zažili v Bachtar-zemínu, to jest v Kábulistánu

Počátkem měsíce džumádá al-úlá (v polovině března 1556) jsme opustili řeku Nílab a obrátili se ke Kábulu. Ze strachu před Afghánci pod Adamem chánem jsme urazili rychlý pochod nocí a za rozbřesku dorazili k patě hory. Do té chvíle nás Afghánci nespatřili, ale než jsme vystoupili na vrchol, shromáždily se jich tisíce. Chopili jsme se pušek a s pomocí Boží se nám podařilo jim uniknout; přišli jsme do města Peršuéru, to jest Péšávaru. Zakrátko jsme překročili Chajbarský průsmyk a dosáhli Džušaje.

V horách jsme viděli dva nosorožce, kerkedany¹, každého velikého jako malý slon; mají na nose roh asi dva palce dlouhý. V Habeši jsou tato zvířata mnohem hojnější.

Vzápětí jsme dorazili do Laghmánu² a po velmi úmorné cestě Hazárskou zemí³ jsme vstoupili do Kábulistánu a do jeho hlavního města Kábulu. Navštívil jsem zde dva Humájúnovy syny, Mehemmeda Hakíma Mírzu a Farrucha Fála Mírzu; viděl jsem také Mun’ima chána, a když jsem předložil Humájúnův ferman, dostalo se mi mnoha poct.

Kábul sám je krásné město, obklopené horami pokrytými sněhem a sady rozkoše s bublajícími potůčky. Všude vládla radost a veselí, hodování a hostiny byly na denním pořádku. V každém koutě pestře odění, útlí Lúlíové⁴ lákali hudbou a zpěvem, aby se člověk přidal k veselému davu; lid vskutku, jak se zdálo, nemyslel na nic než na rozkoš a požitek.

Kdo by toužil po hurisách a po ráji, když ho šťastný osud zavedl mezi kábulské Lúlíje?

My jsme však na takové lehkomyslnosti neměli čas; naším jediným cílem a snahou bylo dostat se co nejdříve domů. Mun’im chán poznamenal, že cesty jsou zaváté, že Hindúkuš nelze nikterak překročit a že bychom udělali mnohem lépe, kdybychom v Kábulu několik dní počkali; rychle jsem však odvětil, že lidé hory přemohou, umíní-li si to.

Nato místodržitel přikázal Míru Nezrímu, náčelníkovi Faráších a Pašajů, aby mě doprovodil, a jeho muži měli převést naše koně a náklad bezpečně přes horský průsmyk. Vyrazili jsme tedy počátkem džumádá al-úlá⁵ a přišli do Karábágu⁶ a odtud do Čárikáru a do Pervány čili Mervanu.

To byl Nezrího rodný kraj. Shromáždil své lidi a ti nás převedli na druhou stranu hory. Byl to velmi obtížný přechod, ale zvládli jsme jej téhož dne a strávili noc ve vesnici pod průsmykem.

Vysvětlivky

Kerkedan, obvykle překládané jako nosorožec. Bábur se o tomto zvířeti zmiňuje pod jménem gherek a popisuje je jako veliké asi jako buvol. ↩
Snad správněji Lughmán, východně od Kábulu. ↩
Hazára je jméno horské krajiny severovýchodně od Péšávaru; také jméno íránsko-mongolského kmene sídlícího mezi Herátem a Kábulem. ↩
Lúlí je ve Střední Asii jméno cikánů; k tomu kmeni náležely tanečnice a zpěvačky i nevěstky. Totéž bývalo i v Turecku. ↩
Měsíc je v předloze uveden podruhé; z běhu cesty plyne, že tentokrát jde zřejmě o džumádá al-áchira, tedy duben 1556. ↩
Kará-bágh, černá zahrada, na mapách značeno pouze jako Bágh. Čárikár leží severně od Kábulu a Pervána týmž směrem jako stejnojmenný průsmyk pod Hindúkušem. Autor nešel cestou dnes obvyklou přes Dendánšiken, lamač zubů, nýbrž tou druhou, položenou více k východu, kterou se ubíral Bábur. ↩