Knihovna · Osmanská říše · Zrcadlo zemí

XI. Události v Túránu, to jest v Transoxanii

V den, kdy jsem překročil most, jsem poprvé vstoupil na transoxanskou půdu. Po dni odpočinku jsem se vydal do Bazar No, totiž Nového trhu, a odtud do místečka zvaného Čiháršembe, kde jsem navštívil hrob chodži Jakúba Čarchího. Potom dále do Čaganijánu, totiž do Hisáru-i Šádmánu¹. Navštívil jsem Timura Sultána, kagalgu² uzbeckých vládců, a minul horu Sengirdek³, kde stále prší a kde se pod horou tvoří značný potok; podivil jsem se podivuhodným dílům Božím. Další zastávkou byl Sehri-Sebz, totiž Keš, kde jsem se setkal s Hášimem Sultánem; ten mi dal dovolení pokračovat v cestě do Samarkandu. S velkými obtížemi jsme překročili horu⁴ ležící mezi oběma posledně jmenovanými místy, dotkli jsme se městečka Mazáru a počátkem ša’bánu (v polovině června 1556) jsme dosáhli Samarkandu, který je učiněný ráj.

Zde jsem spatřil Baraka chána⁵, správněji zvaného Nauruz Ahmed, který mi za mé ponížené dary dal koně a čestná roucha. Byl to týž Barak chán, jemuž jeho Veličenstvo padišáh poslalo po šejších Abdullatífovi a Dádašovi děla a pušky. V době mého příchodu byl Abdullatíf chán, vládce samarkandský, mrtev⁶ a Barak zaujal jeho místo. Pír Muhammad chán v Balchu a Burhán sajjid chán⁷ v Buchaře se prohlásili za nezávislé a první starostí Barakovou bylo tuto věc urovnat. Začal tím, že se zmocnil Samarkandu, a postoupil k Šahr-i Sebzu, kde byla svedena velká bitva, v níž padl kethüda osmanských vojáků. Potom dobyl tvrz a táhl k Buchaře, kterou oblehl. Sajjid Burhán, vládce bucharský, uzavřel s Barakem mír, místo mu přenechal a stáhl se do Karakulu, kde tehdy vládl bratr Píra Muhammada chána. Ten mu však místo postoupil.

Když Barak chán vstoupil do Samarkandu, byl aga Osmanů⁸ právě s několika muži na cestě do Turecka; dali se směrem na Taškent a Turkestán. Také Ahmed Čauš se chystal vrátit do Turecka přes Bucharu a Chórezm, neboť část janičářů vstoupila do služeb sajjida Burhána a zbytek se přidal k jeho synovi. Asi sto padesát jich zůstalo věrno Barakovi chánovi. Když mi to vše sdělil, dodal: „Stojím teď před jeho Veličenstvem sultánem tureckým jako lhář, neboť nemohu nic; pomůžeš-li mi však, snad se ještě něco zmůže.” Nabídl mi správu provincie, ale já řekl, že s tak malým vojskem nelze nic pořídit a že nadto nemohu bez souhlasu svého padišáha v té věci hnout prstem. Nato navrhl, že vyšle posla k Vysoké Portě, aby věc vyložil. Vskutku už byl rozhodnut poslat Sadra Álema, potomka chodži Ahmada Jasavího⁹, a dal mu list, v němž vyjádřil ochotu napříště splnit každé sultánovo přání. Mne však propustil.

Za svého pobytu v Samarkandu jsem vykonal pouť k hrobu proroka Daniela, k místu Chidrovu, totiž Eliášovu, k plášti a dřevěným střevícům Prorokovým a také ke koránu, který prý psal vlastní rukou Alí¹⁰. Kromě těch míst jsem navštívil hroby těchto šejchů a mudrců: původce Hidájetu Abú Mansúra Máturídího, Šáha Zinde, chodži Abdulláha, chodži Abdího-bírúna, chodži Abdího-derúna, Čopan-aty a Kázízáde z Rúmu, a také hrob čtyř set čtyřiačtyřiceti tisíc transoxanských mudrců.

Ale vraťme se k Barakovi chánovi. Jednoho dne, když jsme spolu rozmlouvali, otázal se mě, které ze všech měst, jež jsem navštívil, se mi líbilo nejvíce. Odpověděl jsem touto slokou:

Daleko od domova nikdo netouží po ráji. Neboť v jeho očích je rodné město přednější i nad Bagdád.

„Dobře jsi promluvil,” řekl chán.

Pokud jde o poselstvo do Istanbulu, Sadr Álem chtěl jít přes Turkestán; když mu však pověděli, že nogajský kmen Mangytů páše na cestujících násilí a že cesty se hemží lupiči a loupežníky, kteří muslimům nedávají pardon¹¹, nýbrž plení a zle nakládají s každým, kdo jim přijde do cesty, rozhodl se cestovat přes Bucharu. Naneštěstí právě tehdy přišla zpráva, že sajjid Burhán znovu vyhlásil válku Barakovi chánovi a že Barakův syn Chórezm Šáh byl napaden. Barak chán mi nato poradil, abych zůstal v Gidžduvánu, dokud se posel nevrátí. Nedojde-li k nepřátelství, můžeme jít tou cestou, jinak máme čekat, až někoho pošle, aby nás bezpečně provedl Bucharou. S tím jsem souhlasil.

Pátého ramadánu (v polovině července 1556) jsme vyrazili, dotkli se Kaly a Kermine, překročili samarkandskou řeku¹² u Dóábu, a tak jsme dorazili do Gidžduvánu¹³, kde jsem navštívil hrob chodži Abdul Chálika.

Protože mírzá nebyl na místě a nebylo o něm možno nic zjistit, šli jsme dál do Pul Rabátu. Vojska prince Chórezma Šáha se zatím připravila k bitvě. Náhle nás oslovil chán Alí bej, princův vychovatel, otázkou, kam jdeme. Když jsem odpověděl, že do Buchary, řekl: „Sajjid Burhán, vládce bucharský, hrozí útokem na prince Chórezma Šáha a my tě prosíme, abys nám pomohl.” — „Jakže!” zvolal jsem. „My nepomáháme nikomu; Barak chán nás o to nežádal, naopak nám uložil, abychom šli do Gidžduvánu a tam vyčkali návratu poslova.” A tak jsme pokračovali v cestě.

Když jsme se blížili k Mináru, totiž Věži, vyřítilo se na nás asi sto červenokabátníků¹⁴ s křikem: „Ve jménu mírzově, obraťte se!” a zároveň udeřili jednoho z mých druhů. Ihned jsme se chystali k boji, když tu vyskočil jeden sajjid a poručil Uzbekům, aby přestali. Obě strany se zdržely a sajjid oznámil, že nás mírzá pozdravuje a žádá, abychom nešli dál, nýbrž přihlíželi z povzdálí. Byli jsme tedy nuceni obrátit se zpět. S deseti svými druhy jsem měl s mírzou rozmluvu; opakoval svou žádost, abychom mu pomohli, ale já znovu odmítl, načež nám bylo násilím odebráno deset pušek a bylo nám přikázáno zůstat pouhými diváky. Princovo vystupování bylo velmi zpupné, dokud nepřítele nespatřil, neboť jak praví přísloví:

Vlastní pěst je vždycky ze železa, dokud nedostaneme první ránu přes ucho.

Sotva se však z protější strany objevil sajjid Burhán, ustoupil princ přes most do rabátu, totiž do karavanseráje. Já šel dál se šesti druhy, které jsem zanechal na dvoře kiosku. Sajjid Burhán postupoval s tisícem kyzyl-ajaků, totiž rudonohých, mladíků z Buchary, a se čtyřiceti tureckými lučištníky, tedy k válce dobře vyzbrojen. V okamžiku prince porazil; ten, raněn kulkou, dal se na útěk a zanechal na bojišti své korouhve, hudební i jiné vojenské nástroje. Ze tří mých druhů, kteří prchali s princem, byl jeden raněn kopím a brzy nato zemřel; a zatímco ostatní ustoupili s Uzbeky do rabátu, kde na ně sajjid Burhán zaútočil, šel jsem vstříc vojsku, abych se poptal po mírzovi, a koně jsem svěřil dvěma mužům.

Doslechl jsem se, že mírzá je ubytován těsně u rabátu, a požádal jsem, aby mě k němu dovedli; a právě když jsem v doprovodu několika mužů přecházel most, zranil mě nějaký ničema šípem. To bylo znamení k všeobecnému útoku; meče se zdvihly na všech stranách a já málem přišel o život.

Naštěstí byli útoku přítomni Osmané sloužící pod chánem; poznali mě a přispěchali mi na pomoc s voláním: „Ten muž je hostem našeho prince, co to má znamenat?” Uzbegi, velitel deseti mužů, útok ihned zastavil a zpravil chána o tom, co se stalo; ten, skvělý jinoch, ke mně pospíšil, objal mě a prosil za odpuštění, neboť jsem se prý do bitvy zapletl náhodou a byl napaden podle přísloví, které praví: „Mokré hoří spolu se suchým.” Pověřil dva důstojníky, aby nás převedli přes most, a při tom přechodu byli napadeni další dva moji lidé a utrpěli rány mečem. Přišel jsem při té příležitosti o krásného koně vedeného na uzdě, o všechno kuchyňské náčiní, o jednoho soumara a o deset jezdeckých koní, které vojáci ukradli.

S velkými obtížemi jsem se dostal přes most; a zatímco jsem opodál odpočíval, poručil chán, aby mi na mou počest turečtí vojáci umístění v rabátu místo odevzdali, protože jsme nevinni a prosti vší viny. Když jsem se blížil, zvolal jsem: „Přestaňte bojovat; jsem zde a chán vám pro mne odpustí.” Tak padl rabát do mých rukou a s ním i část ztracených koní, ale mnoho střelných zbraní bylo ztraceno nenávratně. Moji dva muži, kteří byli v boji zajati, uprchli, a tak jsme pokračovali do města, kam jsme té noci dorazili.

Sajjid Burhán ke mně promluvil takto: „Buď mým vůdcem na tomto i na onom světě; tato země bude napříště patřit tvému padišáhovi, ty budeš vládnout v Buchaře a já se stáhnu do Karakulu.” — „Nikoli,” zněla má odpověď. „Kdybys mi dal celou zemi transoxanskou, nemohl bych zde zůstat. Věz, ó cháne, že podám Vysoké Portě zprávu o křivdě, která se ti stala, a můj slavný padišáh ti bude milostiv; snad ti bude správa těchto provincií svěřena.”

Ta slova se chánovi zalíbila; vystrojil na mou počest hostinu a prokázal mi mnoho laskavosti, a po celých čtrnáct dní, které jsem v Buchaře strávil, mě každý den navštěvoval v zahradě rozkoše, která mi byla za obydlí. Složil jsem na jeho počest gazel, který ho velmi potěšil a zavdal podnět k mnoha básnickým rozpravám. Když jsem si konečně vyžádal dovolení pokračovat v cestě, žádal po mně, abych mu dal naše železné pušky výměnou za jeho mosazné. Naléhal tak, že jsem byl nucen povolit, a dostal jsem čtyřicet mosazných mušket za všechny železné, které nám zbyly. Musel jsem také vyměnit svého koně vedeného na uzdě za valacha a nadto mu dát dvě vzácné knihy.

Mezitím přijel posel od Baraka chána, omluvil se mi za jeho syna Chórezma Šáha a prostřednictvím Abdula Sultána z Gidžduvánu uzavřel se sajjidem Burhánem mír. Tak byl pokoj a bezpečí opět obnoven.

Prodlel jsem v Buchaře, abych vykonal pouti k hrobům Baháuddína Nakšbandího, Kázího chána, Čár Bekira, chodži Ibn Hifze Kebíra, Sadra aš-šaríy, Tádže aš-šaríy, sajjida Míra Kelála, duchovního otce Baháuddínova, Sultána Ismáila Sámánovce, Ejúba a Sarachsího; a potom jsem se vydal do Chórezmu.

Naše cesta vedla nejprve do Karakulu, potom do Farábu, kde jsme přepluli Amudarju na lodích, a počátkem měsíce šavválu (v polovině srpna 1556) jsem vstoupil na íránskou půdu, totiž do Chorásánu. Prvním městem, kde jsem se zastavil, byl Čardžúj¹⁵, kde jsem navštívil hrob chodži Mašhada, bratra imáma Alího Músy¹⁶. Potom jsme se dali cestou pustinou¹⁷ do Chórezmu. Ve dne v noci jsme museli vést válku se lvy¹⁸; nebylo bezpečné, aby šel jediný člověk sám pro vodu; ale nakonec jsme po deseti dnech nevýslovné únavy dosáhli Hazáraspu a odtud za pět dní Chivy, kde jsem navštívil hrob Pehlevána Mahmúda Píra.