Knihovna · Osmanská říše · Zrcadlo zemí

XII. Co jsme zažili v Chórezmu a v Dašt-i Kipčaku

Ke konci šavválu (počátkem září 1556) jsme opustili Chivu a za pět dní jsme přišli do Chórezmu, kde jsem se seznámil s Dóstem Muhammadem chánem a jeho bratrem Eš Sultánem¹. Navštívil jsem hroby šejcha Nadžmuddína Kubry, šejcha Alího Rámetína, šejcha Chalvetího Jana, imáma Muhammada Báríího, Sáhiba Kudúrího, Džárulláha Ulamy, Molly Husajna Chórezmího, vykladače koránu, Sajjida Aty a Hakíma Aty.

Když jsem se dozvěděl, že svatý šejch Abdullatíf zemřel ve městě Vezíru, neměl jsem stání, dokud jsem s několika přáteli nevykonal pouť k jeho hrobu. Protože ten světec byl nadto mým duchovním vůdcem v súfismu, přečetl jsem nad jeho hrobem celý korán, abych mu zajistil věčný pokoj a blaženost v ráji. Uvařili jsme také pilaf, totiž rýžový pokrm, a já složil chronogram na památku jeho smrti.

Když jsem obdržel doporučující listy k náčelníkům Mangytů od Hádžiho Muhammada Sultána, Timura Sultána a Mahmúda Sultána, tří synů Agataje chána, vrátil jsem se do Chórezmu, kam mezitím dorazil i šejch Sadr Álem, posel Baraka chána. Naši družinu tvořili kromě nás žena šejcha Husajna Chórezmského, dcera Machdúma-i a’zama, šejchův syn a několik muslimů; cestovali jsme ve vozech. Většina společnosti měla na sobě ovčí kožichy a chtěli, abychom si vzali totéž, neboť, jak říkali, Mangytové² jsou horší než Uzbeci, a když uvidí cizince, mají je neomylně za Rusy³, což je totéž jako říci, že je napadnou. Byli jsme tedy nuceni obléci se do toho cizáckého hávu, neboť, jak jsem řekl na povzbuzenou svým lidem: „Moudrý jde se světem a nedělá si z toho těžkou hlavu.”

Takto vystrojeni jsme vyrazili v prvních dnech zú l-ka’da (počátkem září 1556). Déle než měsíc jsme bloudili po Dašt-i Kipčaku⁴, totiž po kirgizské stepi. Bylo pozdě na podzim a v té roční době tam nespatříš ani ptáka, ani divokého osla, neboť není k nalezení ani stopa zeleně, ani kapka vody. Byla to jedna nekonečná pustina, jedna pustá step.

Konečně jsme přišli k místu zvanému Šám a zakrátko do Saraidžiku⁵, kde jsme potkali několik hádžiů a tři muslimy, kteří byli propuštěni v Samarkandu. Ti poslední byli docela nazí a při pohledu na nás zvolali: „Kam jdete? Astrachaň dobyli Rusové, Ahmed Čauš s nimi svedl bitvu a našeho agu vyplenilo vojsko Arslána Mírzy. Cesta je uzavřena; dejte na výstrahu a vraťte se.” Marně jsem citoval verše:

Jsme jen ubozí žebráci, co zlého se nám může stát? Vždyť deset ozbrojenců neoloupí toho, kdo nemá nic.

Ostatní ze společnosti, zvláště kupci, byli jiného mínění; navrhovali prodlít několik dní v Chórezmu a vyčkat událostí, neboť „spěch je od ďábla a trpělivost od Boha”.

Posel a ostatní muslimové smýšleli stejně, a tak jsem se neochotně vrátil do Chórezmu. Posel se vrátil do Samarkandu, ale všichni ostatní zůstali v Chórezmu, a když se mě Dóst Muhammad chán, vládce chivský, zeptal, kterou cestou hodlám nyní jít, odpověděl jsem: „Půjdu přes Mašhad v Chorásánu do Iráku-i Adžam a odtud do Bagdádu.” Nato chán řekl: „Zůstaň tu s námi. Na jaře vyhledávají Mangytové své pastviny; je možné, že do té doby opustí zemi i Rusové; a pamatuj, cesta do Bagdádu je dlouhá.”

S tím jsem však souhlasit nemohl a na podporu své věci jsem uvedl přísloví: „Milujícímu není Bagdád daleko.” Tak musel chán nakonec povolit. Svolil k mému odjezdu, dal mi krásného koně a mým druhům dal vůz, v němž jsme až sem cestovali.

Pokud jde o naši cestu, nejprve jsem zamýšlel jet přes Kaspické moře a Šírván, ale mým druhům se to nelíbilo, protože muslimské vojsko, které se nedávno vydalo z Kaffy⁶, se zapletlo do krvavé války s Abdulláhem chánem, a ten by žádné Turky tou cestou nepropustil. Dále jsme se vyptávali na cesty přes Čerkesko kolem Demir-Kapu, ale doslechli jsme se, že Čerkesové pozdvihli vzpouru. Zbývala tedy jen cesta přes Chorásán a Irák, a o těch krajích jsme se dozvěděli, že perský král žije v dokonalé shodě s naším slavným padišáhem⁷, že by nám však bej kyzylbašů, totiž šíitský velitel, pravděpodobně zabránil v přístupu k šáhovi.

Pomyslil jsem si: „Kde nezabíjí Bůh, jsou lidské pokusy marné”; a nadto: „Kdo se bojí smrti, ať se nepouští na cesty.” Když jsem tedy náležitě vzal radu z koránu⁸ a ujistil se, že žádná jiná cesta otevřena není, rozhodl jsem se jít přes Persii.

Velbloudi byli najati a vše bylo hotovo; šel jsem se rozloučit s Dóstem Muhammadem, vládcem chivským, který mimochodem poznamenal, že je docela nemožné, abychom nepřátelskou zemí cestovali se střelnými zbraněmi. Nato jsme polovinu svých zbraní dali chánovi a druhou polovinu jeho mladšímu bratru Eš Sultánovi. Dostali jsme doporučující list k Alímu Sultánovi, bratru Tina Sultána, a dobře zásobeni potravinami a velkými měchy na vodu jsme se s důvěrou v Boha vydali počátkem měsíce zú l-hidždža (počátkem října 1556) na cestu z Chórezmu⁹.