Knihovna · Osmanská říše · Zrcadlo zemí

XIII. Jak se nám vedlo v Chorásánu

Z Boží milosti jsme se šťastně dostali přes Amudarju¹ a utábořili se na protějším břehu, kde jsme čekali na příchod zbytku své družiny. Zatímco jsme tam byli, poslala mi žena šejcha Husajna vzkaz, že měla sen, v němž viděla svého otce, svatého Machdúma-i a’zama, jak přišel z Vezíru do Chórezmu v doprovodu jiného svatého mudrce. Když došel do města, oslovil lid, který ho radostně vítal, takto: „Mír Sidi Alí přečetl nad mým hrobem ve Vezíru korán a prosil o mou ochranu. Přišel jsem mu tedy pomoci a bezpečně ho provést Chorásánem.” Ta zpráva mě naplnila radostí.

Nazítří ráno jsem zrušil tábor a následujícího dne jsme dorazili do Dorumu²; prošli jsme, aniž nás Mahmúd Sultán obtěžoval, a pokračovali do Bagvaje³, kterýžto kraj jsme rovněž minuli, aniž nám Púlád Sultán bránil, a přišli jsme do Nesy⁴.

Zde jsem našel Alího Sultána, bývalého místodržitele mervského a bratra Tina Sultána; předložil jsem mu svůj doporučující list od Eš Sultána a byl mi povolen volný průchod, neboť každý v těch končinách je oddán jeho Veličenstvu našemu padišáhovi. Tak jsme přišli do Baverdu, totiž Abíverdu⁵, a do Túsu, kde jsem navštívil hroby imáma Muhammada Hanífího a básníka Firdausího; a prvního muharramu roku 964 (4. listopadu 1556) jsem dosáhl Mašhadu chorásánského, kde jsem ihned vykonal pouť k hrobu imáma Alího Músy Rizy, knížete chorásánského.

Když jsme kdysi byli na moři za oné veliké bouře, slíbil jsem dát imámovi jeden tomán; nyní jsem svůj slib splnil a zaplatil tomán mutavallímu, totiž správci mešity a mauzolea, a jeden tomán jsem zaplatil i sajjidovi. V Mašhadu jsem zastihl Ibráhíma Mírzu, syna Behráma Mírzy, který tam seděl na trůně, dále Sulejmana Mírzu, syna šáhova, a jeho vekila čili zástupce zvaného Kökče chalífa, který mě pohostil hostinou.

V hovoru se mě ti pánové ovšem snažili vtáhnout do sporu o nástupnictví a svatost chalífů Alího, Abú Bakra, Omara a Osmana; řídil jsem se však zásadou, že mlčení je nejlepší odpovědí bláznu, a mlčel jsem. Naléhali však, a tak jsem jim pověděl příběh o chodžovi Nasreddinovi, kterého kdysi požádali, aby v mešitě četl korán, a on odvětil: „Zde není to pravé místo.” — „A nyní,” řekl jsem, „nepřišel jsem sem, abych se s vámi přel, a odmítám se dát vyslýchat.” Jen s velkými obtížemi jsem se jich nakonec zbavil⁶.

Jeden z hostí byl bohužel ničema jménem Ghází bej; dal průchod svému hněvu těmito slovy: „Nesluší se posílat takové lidi k šáhovi. Jak víme, že snad nepobijí muže, které jim dáme za doprovod, a pak neuprchnou? Je docela možné, že patří k Osmanům, kteří byli posláni Barakovi chánovi, anebo že nesou tajné dopisy, a bylo by snad radno je prohledat.”

Mírzá Ibráhím ten návrh schválil a nazítří ráno obklopilo karavanseráj dvě stě mužů ve zbroji, kurdžiů, a zajalo nás. Jak praví přísloví: „Koho nelze chytit po dobrém, toho chytí po zlém.”

Každý z nás byl svěřen do opatrování jednomu ze strážných; mne odvedli do příbytku Kökče chalífy se dvěma mými sluhy. Koně dali na starost jinému muži a ostatní můj majetek byl svěřen do úschovy mutavallímu. Přinutili nás svléknout se, a protože byla zima, hodně jsme trpěli chladem. Druhého dne mi mírzá odebral všechny úřední listiny a různé dopisy, které jsem dostal od rozličných knížat, dal je všechny do vaku a zapečetil.

Když to moji druhové viděli, třásli se o život, ale já je těšil průpověďmi: „Kdo padne bez vlastní viny, nebude ronit slzy,” a: „Když osud nezapomněl přivést tě na tento svět, nezapomene tě z něho také odvést,” a dále: „Trpělivost je klíčem k poslednímu cíli.”

Odevzdali jsme se tedy klidně svému osudu. O něco později byli všichni až na mne spoutáni řetězy; mne však přísně střežilo pět mužů. Mírzovo jednání mě nemálo trápilo, a ačkoli jsem to zlehčoval, bylo mi velmi těžko u srdce. Napsal jsem gazel, abych se potěšil, a s povzbudivými myšlenkami, jež mi vnukl, jsem usnul; a v polovičním bdění se mi dostalo božského vnuknutí v podobě murabby⁷, kterou jsem poslal mutavallímu. Ta skladba vyvolala mezi tamní šlechtou velké vzrušení.

Přibližně v téže době prohlásil jeden ze služebníků imámových — zda to byla pravda, či přetvářka, nemohu říci —, že viděl ve snu chalífu Alího, který mu uložil, aby šel a Míra Sidi Alího propustil. Zpráva o tom snu se rychle rozšířila po městě a pobouřila lid, jehož náklonnost se teď obrátila zcela v můj prospěch.

Mutavallí a sajjid šli k mírzovi a řekli: „Tento muž přišel na pouť ke svatyni imámově. Je vázán slibem a touží jít k šáhovi. Protože šáh žije v přátelství s padišáhem tureckým, není správné, abychom tohoto poutníka jakkoli obtěžovali, a to právě ve dnech ášúrá. Je-li ten člověk zrádce, jistě to vyjde najevo, neboť jak praví korán: ‚Zrádce poznáš podle tváře,’ a není tedy třeba dalšího podezřívání.” Slova moudrého muže a sajjidova neminula u mírzy účinkem. Ze své strany jsem mu ukázal, jak nespolehlivé byly zprávy, podle nichž jednal, a abych si jeho přízeň ještě více naklonil, poslal jsem mu tři básně; načež nám zčásti ze strachu před šáhem a zčásti z lítosti nad svým ukvapeným činem desátého dne ášúrá (13. listopadu 1556) vrátil svobodu.

Zahrnul mě dary a vystrojil na mou počest další hostinu. Vrátil nám také koně a šaty; mnoho jiného majetku jsem však nikdy nedostal zpět. Čtyři cenné knihy byly odneseny a celá má korespondence byla poslána v zapečetěném vaku šáhovi po jeho zbrojnoši⁸ Alím bejovi a jednom jasaulovi; převezli ji na káře asi v polovině muharramu řečeného roku (v polovině listopadu 1556).

V téže karavaně s námi cestovala jedna z žen šáhových a jedna z žen Behráma Mírzy; obě se vracely z pouti ke svatyni imámově. Seznámil jsem se s nimi a chovaly se k nám laskavě. Na mou radu si moji druhové počínali vůči družině těchto dam s náležitou zdvořilostí a skromností, pamětlivi rčení: „Pokoj obou světů závisí jen na dvou věcech, na zdvořilosti k přátelům a na lichotce k nepřátelům.”

Když jsme dorazili do Níšápúru, navštívil jsem hroby imámzáde Muhammada Mahrúka a šejcha Attára Faríduddína. Setkal jsem se zde také s Agou Kemálem, vekilem chorásánským, který nás však neobtěžoval. V Sabzaváru jsme narazili na trochu nevraživosti; řídili jsme se však zásadou, že „pes, který štěká, nekouše”, a brzy jsme se těch zapalovačů zbavili a pokračovali v cestě.