Knihovna · Osmanská říše · Zrcadlo zemí

XIV. Co nás potkalo v Iráku-i Adžam

Když jsme dorazili do provincie Iráku, obešli jsme demávendské pohoří a putovali z Mázandaránu do Bastámu, kde jsme navštívili hroby Muhammada Aftába, šejcha Bájazída Bastámího a šejcha Abú l-Hasana Charakáního. Nazítří jsme dosáhli Dámghánu.

Té noci měl jeden z naší společnosti, Ramadán Zbožný, zvaný Bölük-baši¹, sen. Zjevil se mu Bájazíd Bastámí se čtyřiceti derviši a promluvil takto: „Modleme se za šťastný návrat Míra Sidi Alího.” Šejch nadto sepsal průvodní list a zapečetil jej, „abychom nebyli cestou obtěžováni”. To byl jeho sen, a když jsem o něm uslyšel, velice jsem se zaradoval a děkoval Bohu za milost, které se nám dostalo; ten vzkaz od mrtvého mi vskutku zachránil život.

Když jsme v Dámghánu navštívili hrob imáma Džafara, pokračovali jsme do Semnánu, kde jsme navštívili hrob šejcha Alá ad-Dauly Semnáního. Na tom místě se nás pokusili vtáhnout do sektářských sporů, ale zdržel jsem své druhy a připomněl jim hadís, který praví: Ustur zahabak wa zahábak wa mazhabak², to jest: skryj své zlato, svou cestu a svou víru. A domlouval jsem jim: „Nikdo z vás necestoval tolik co já a zkušenost mě učinila moudrým. Moudrý člověk nedbá na řeči hrubých a nevědomých.” Uznali moudrost mých slov a zařídili se podle mé rady.

Zanedlouho jsme přišli do Rajje³, kde jsem vykonal pouti k hrobům imáma Abdul Azíma a Bíbí Šahrbánú, choti imáma Husajna. Setkal jsem se tu také s Muhammadem Chudábendem, synem šáhovým, a s kurdžibašim čili vrchním zbrojnošem Sevindekem Agou. Jejich přítomnost měla tuto příčinu. Před časem poslal šáh Ismáila Mírzu z Kazvínu do Herátu a nyní jej povolal zpět do Kazvínu. Důvod byl ten, že vyšly najevo jisté věci, které se za jeho vlády udály, a na rozkaz šáhův byl jeden z kazvínských velmožů popraven; stejně tak byli na šáhův rozkaz usmrceni někteří Ismáilovi přívrženci. Potom šáh přikázal princi Muhammadu Chudábendovi, aby se před ním dostavil, a kurdžibaši byl poslán, aby ho přivedl. Byl jsem velmi potěšen setkáním s princem, který mě ujistil o neochvějné oddanosti šáhově našemu slavnému padišáhovi.

Od Rajje nám trvalo měsíc a půl, totiž do konce safaru (do počátku ledna 1557), než jsme dosáhli Kazvínu, hlavního města Iráku⁴.

Když bylo šáhovi oznámeno, že jsme dorazili, nebyl nikomu z nás povolen vstup do města a museli jsme se ubytovat v Sebzegíránu, jedné ze sousedních vsí, pod ochranou Muhammada beje, dívánbeje čili prvního tajemníka velkovezíra Maasúma beje. Vzápětí přišel išik agasi⁵, sepsal naše jména i počet našich koní a dal svým lidem tajný pokyn, aby nás až do dalších rozkazů v noci přísně střežili.

Řekli nám, že šáh je velmi rozhněván, že nás nechali odejít z Mašhadu bez dalšího vyšetřování, a že Kökče chalífa a mír munši, totiž první tajemník, byli proto zbaveni úřadu. V návaznosti na tu zprávu k nám přišel kapčadži⁶ Alí bej z rozkazu jasaula Píra Alího a řekl: „Zdejší lidé mají zlé úmysly; máte-li u sebe nějakou hotovost, dejte mi ji do úschovy, a vysvobodí-li vás Prozřetelnost z této tísně, vrátím vám ji; postihne-li vás naopak zlo, je lépe, aby vaše bohatství padlo do rukou přátel než nepřátel.”

Odvětil jsem však: „Lidé, kteří tak dlouho bloudili po cizích zemích, nenosí při sobě peníze, a kdo se bojí smrti, nepouští se tak daleko od domova. Věřím slovům koránu: ‚Komu je určeno zemřít, nemůže tu hodinu oddálit, a bez dovolení Božího nemůže nikdo zabít.’”

Stalo se, že šáh mezitím prozkoumal dopisy, které mu byly dopraveny v zapečetěném vaku, a dámy, jež s námi cestovaly, dosvědčily, že jsme chudí a neškodní lidé. Nadto jsem šáhovi poslal čtyřverší, které se setkalo s velkou přízní, a tak nás propustil na svobodu. Šáh přikázal svému vekilovi⁷ Maasúmovi bejovi, aby mi vystrojil hostinu, po níž mě pohostí on sám. Maasúm bej byl také pověřen, aby mi oznámil radostnou zprávu, že mohu jít, kam chci; a protože měl být zakrátko vyslán posel k Vysoké Portě, mohl bych, budu-li chtít, cestovat přes Ázerbájdžán, totiž přes Tabríz a Van. Nato jsem požádal, aby bylo mé přání šáhovi tlumočeno. Řekl jsem: „Nejsme vystrojeni na útrapy vanské cesty v zimní době a prosíme, aby nám bylo dovoleno cestovat přes Bagdád”; a té žádosti milostivě vyhověl.

Druhého dne nás šáh pozval na hostinu a já předložil své ponížené dary. Při hodech jsme rozmlouvali o básnictví a jiných předmětech a šáh poznamenal ke svým dvořanům: „Tito muži nevypadají na pletichaře; jsou to jen poutníci a nábožní horlivci.” A na základě toho soudu byli Kökče chalífa a mír munši navráceni do úřadu. Dostal jsem koně, dvoje náhradní roucho, žok hedvábí a několik dalších věcí; oba serdarové dostali po dvou čestných rouchách a mých pět průvodců po jednom. Vcelku se k nám šáh zachoval velkoryse a projevil nápadnou úctu k osobě jeho Veličenstva padišáha.

Jednoho dne jsem byl pozván na hostinu do velké hudební síně, kde byli přítomni všichni bejové královského rodu. Abych dal představu o nádheře, která tam byla rozvinuta, zmíním jen, že na výzdobu síně bylo vynaloženo pět set až tisíc tománů. Bylo tam několik set sametových a hedvábných brokátových koberců, malovaných a vyšívaných obrazovými vzory, množství přepychových polštářů a nádherně umných stanů, baldachýnů a slunečníků.

Júzbaši Hasan bej, jeden z šáhových důvěrníků, se ke mně obrátil a řekl: „Není to vskutku klenotnice?” — „Je,” odpověděl jsem, „a přece se bohatství králů neměří jejich zlatem a stříbrem, nýbrž jejich vojenskou mocí.” Ta poznámka ho umlčela; k předmětu se už nevrátil.

Protože posel už odjel do Tabrízu, byl jsem zdržen o další měsíc; po tu dobu mi šáh věnoval mnoho pozornosti a já trávil značnou část času v jeho přítomnosti. Jednoho dne se odvážil poznámky: „Proč bylo oněch tři sta janičářů posláno z Turecka na pomoc Barakovi chánovi?” Odpověděl jsem, že nebyli posláni posílit vojsko Barakovo, nýbrž pouze jako doprovod nebožtíka šejcha Abdullatífa, protože je obecně známo, že Čerkesové⁸ zabili na cestě od Astrachaně Babu Šejcha, syna svatého Ahmada Jasavího, a že ta cesta tím byla učiněna nebezpečnou. Kdyby byl padišáh zamýšlel poslat vojenskou pomoc, nebylo by do Buchary šlo tři sta, nýbrž několik tisíc janičářů.

Jindy jsem byl vtažen do náboženského sporu s Mírem Ibráhímem Safavím, jedním z šáhových příbuzných a mudrcem. Rozmluva byla takováto.

Ibráhím: „Proč nás učení muži turečtí nazývají nevěřícími?”

Já: „Praví se, že vaši krajané tupí druhy Prorokovy, a podle ustanovení našeho náboženství je ten, kdo tupí své výše postavené, nevěřící.”

Ibráhím: „To praví imám a’zam, totiž Abú Hanífa⁹, ale podle imáma Šáfiího to patří k přestupkům prominutelným.”

Já: „Rozumím tomu tak, že je u vás obyčejem obviňovat Á’išu, ženu Prorokovu, Bůh buď k ní milostiv, z nemravnosti, a protože to vrhá stín na jméno Prorokovo, rovná se to rouhání. Lidé, kteří to dovedou, jsou ve stavu odpadlictví a jejich život je propadlý. Jejich majetek lze zabavit a jejich muže uvrhnout do žaláře. Kdo v té nevíře setrvá, podléhá uvěznění, zřeknou-li se jí však, smějí, bez svých žen, s manželstvím či bez něho …”

Ibráhím: „Tomu musím odporovat. I v našich očích je každý, kdo Á’išu obviňuje z nemravnosti, nevěřící a rouhač a odporuje koránu; neboť ve svaté Knize dosvědčuje Bůh Všemohoucí její ctnost. Přesto ji však milovat nemůžeme, protože se postavila proti Alímu.”

Já: „Jak vysvětlíš, že ačkoli hadís prohlašuje ulamá za rovné prorokům lidu izraelského, přece se často stává, že se o nich mluví urážlivě?”

Ibráhím: „Což jméno ulamá nezahrnuje i naše ulamá?”

Já: „Žertem zahrnuje všechny ulamá, ale mimo to je obecně známo, že se o nich říká: ‚Maso ulamá je jedovaté, jejich pach odporný a jíst je znamená smrt.’ A budou-li je lidé přesto tupit, zaplatí za to na tomto i na onom světě.”

Na to nedokázal odpovědět a já obrátil řeč jinam.

Šáh mi jednou řekl: „Pověz mi, když jsi tolik cestoval, které z měst, jež jsi navštívil, se ti líbí nejvíce.” A já odpověděl: „Viděl jsem vskutku většinu měst tohoto světa, ale nenašel jsem žádné, které by se dalo srovnat s Istanbulem a Galatou.”

Šáh to nechal projít a pokračoval: „Na kolik tománů odhaduješ celkový důchod bejů a bejlerbejů tureckých?” Odpověděl jsem: „Bejové a bejlerbejové turečtí dostávají plat podle své hodnosti, ale kromě toho mívají obyčejně i soukromý příjem. Jiná knížata odměňují své důstojníky úměrně žoldu pluku, jemuž velí; kdyby se však na tomto základě zakládal plat bejů a jiných důstojníků ve službách císaře tureckého, nešlo by to do tománů, ba ani do laků¹⁰, nýbrž do kurorů¹¹. Abych uvedl příklad: platy, které dostávají bejlerbejové rumelijský, anatolský, egyptský, uherský čili budínský, diyarbakirský, bagdádský, jemenský a alžírský, činí každý sám o sobě tolik, kolik by jiné kníže vynaložilo na celé své vojsko. Tentýž poměr platí i pro všechny ostatní bejlerbeje a přesně odpovídá vyššímu postavení naší vlády. Docela jiný řád je u vojsk pod chány a sultány, neboť tam je vždy jakási nejistota; v Turecku však vojsko patří padišáhovi. Všichni bejlerbejové a důstojníci jsou jeho služebníci a císařský rozkaz je zákon, s nímž si nelze zahrávat¹².”

Při téže příležitosti se někteří z důstojníků zeptali, zda byly listiny, které mi v Mašhadu odebral Ibráhím Mírzá, někdy šáhovi předloženy. Na tu otázku bylo odpovězeno kladně; nechtěl jsem však v té věci pokračovat, pamětliv rčení: „Když zlo spí, proklet buď, kdo je probouzí.” A obrátil jsem řeč jinam.

Dal jsem přednost tomu obhájit svou věc dalším gazelem, který šáh milostivě přijal a který konečně vedl k žádanému výsledku. Dostali jsme dovolení odejít. Napsal list, v němž vyjádřil svou neochvějnou úctu a oddanost jeho Veličenstvu padišáhovi, dal mi další dary a přikázal Nazrovi bejovi, bratru júzbašiho Hasana beje, aby mě na cestě doprovázel.

Za pobytu v Kazvínu jsem vykonal pouť k hrobu imáma Šáhzáde Husajna a počátkem rabí al-avval (počátkem ledna 1557) jsem se vydal na cestu do Bagdádu.

Nedaleko Sultáníje jsme minuli Abhar a já se zastavil, abych navštívil hrob Píra Hasana, syna Achího Avrana; pak dále do Kirkánu, kde jsem navštívil hrob Muhammada Demtize¹³, syna chodži Ahmada Jasavího, a odtud do Derghezínu a Hamadánu, kde byly navštíveny hroby Ajn al-Kuzáta a Píra Abú l-Alaje, zbrojnošů Prorokových. V Saadábádu, naší další zastávce, mě přivítal místodržitel a prokázal mi nápadnou pozornost.

Potom jsme se dali cestou kolem hory Alvand a přes Nihávend v Súristánu do Bísutúnu, kde jsem navštívil hrob Kázimův, a ve vsi Vejs al-Karn hrob světce téhož jména. Dále jsme pokračovali do Kasr-i Šírínu a přes Kurdistán k pevnosti Zendžíru.

Zatímco jsme tam byli, velmi nás zaujalo pozorování ptáka humá¹⁴ vysoko na obloze. Má se za to, že je to dobré znamení, a proto nám bylo milo. Někteří se rozhovořili o štěstí, které jeho zjevení věští, jiní o podivných vlastnostech toho ptáka, o němž Sa’dí zpívá:

Humá se od všech ostatních ptáků liší tím, že žije z kostí, a přece není dravec.

Je známo, že se ten pták živí výhradně kostmi. Pověst praví, že humá, než kost rozdrtí, vynese ji vysoko do vzduchu a pustí, takže se roztříští na mnoho kusů. Potom se na ně snese, rozdělí je na stejné díly a sezobe.

Odtud pochází rčení, kterého se užívá, když perští úředníci vydíráním získají víc, než mohou strávit: „Měli by následovat příkladu ptáka humá a rozdělit kořist na menší, stejné díly.”

Zde v Zendžíru jsem propustil Nazra beje, kterého mi šáh dal za doprovod, a když jsme překročili velkou řeku Tokuz Olum¹⁵, přišli jsme do Banu čili Šeri Banu. Ke konci měsíce rabí as-sání (koncem února 1557)¹⁶ jsme dosáhli Bagdádu, kde nás nanejvýš pohostinně přijal Chizr paša. Neotáleli jsme však a spěchali dál do Turecka.