Knihovna · Osmanská říše · Zrcadlo zemí

XV. Ostatní naše příhody

Počátkem džumádá al-úlá (počátkem března 1557) jsme na lodích překročili Tigris, a když jsme znovu navštívili tamní svaté hroby, putovali jsme dál. Kolem Kasrí, Semke a Harby jsme přišli do Tikrítu a Mosulu a starou cestou z Mosulu přes Džizre do Nisíbinu. Odtud jsme přes Diyarbakır a Mardin dorazili do Amedu, kde jsem se setkal s Iskenderem pašou; přijal mě nanejvýš vlídně. V hovoru jsem mu pověděl něco ze svých dobrodružství; naslouchal s velkým zájmem a zvolal: „Prošel jsi víc než sám Tamím ad-Dárí, a co se týče všech těch divů, které jsi viděl, ty přesahují i sny Balkíjiny a Džihána Šáha.”

Když se mě tázal na rozličné panovníky a vojska zemí, jež jsem navštívil, řekl jsem: „Na celém světě není země jako Turecko, panovníka jako náš padišáh a vojska jako turecké. Od východu k západu se rozneslo jméno osmanských vojsk, neboť vítězství následuje jejich korouhev, kamkoli jdou. Kéž Bůh zachová Turecko v bohatství a zdaru až do dne posledního. Kéž zachová našeho padišáha ve zdraví a štěstí a naše vojska vždy vítězná. Amen!”

Když se mě ptal, zda je naše jméno v těch dalekých končinách známo, odpověděl jsem: „Zajisté, víc, než bys myslil.”

V dalším hovoru jsem se dozvěděl, že k Portě dorazila zpráva o mé smrti a že úřad egyptského admirála byl proto dán Kurdzádemu, sandžakbejovi rhodskému. Pomyslil jsem si: „Ať žije můj padišáh, jiný úřad snadno dostanu,” a utěšil jsem se básnickými výlevy. Důvěřoval jsem ovšem Bohu Všemohoucímu; přesto jsem stále myslil na dobytí Hormuzu a Gudžarátu a domlouval jsem si takto: „Ty bláhové sny ti tak naplnily hlavu, že tě táhnou k zemi; duch toulavý je v tobě tak silný, že nedopřeješ svému tělu odpočinku, dokud se neobrátí v prach.”

Pokračoval jsem v cestě do Turecka v naději, že brzy opět spatřím Istanbul. Když jsme dorazili do Arghini, navštívil jsem hrob proroka Zú l-Kifla; odtud přes Charput do Malatie a k hrobu sajjida Gházího Sultána, tamního rodáka; a zakrátko jsem dosáhl Sivasu, první zastávky na turecké půdě. Alí paša mě tam přijal s nápadnou poctou; zdržel jsem se krátce, abych navštívil hrob Abdul Vahába Gházího a vyhledal Alího Babu, který mi dal požehnání.

Poté jsem pokračoval v cestě do Istanbulu přes kenskou rovinu do Kara Hisáru Behráma Šáha a přes Bozok k Hádži Bektášovi, kde jsem vykonal pouti k hrobům tamních svatých a Balama Sultána; pak dále do Kiršehiru k hrobům Hádžiho Avrana a Ašik paši, kolem Ajase Varsaku do Angory, kde jsme překročili Kyzyl Irmak, totiž Halys, po mostě Čašnegírově¹. Navštívil jsem hrob Hádžiho Bajráma Sultána a jeho dětí i Chidra a měl jsem přátelskou rozmluvu s Dženábím pašou. Z Bejbazaru jsme přišli do Boli, dotkli se Modurnu a dále do Kuniku, kde je hrob šejcha Šemsuddína; potom jsme přišli do Taraklı Yenice a Kejve s mostem přes řeku Sakarju, kolem Agadž-Denizu do Sabandže a Isnikmidu² a k hrobu Nebího chodži. Odtud vedla naše cesta kolem Gekivize a Skutari, kde jsem překročil Bospor, a šťastně jsem dorazil do Istanbulu.

Bůh budiž pochválen, že mě bezpečně provedl rozmanitými nebezpečími a přivedl zpět do této nejkrásnější země na celém světě. Uplynuly čtyři roky, roky mnohého žalu a bídy, mnohého strádání a zmatku; nyní však, v tomto roce 964, počátkem radžabu (koncem dubna 1557)³, jsem se opět vrátil ke svým lidem, ke svým příbuzným a ke svým přátelům. Sláva a chvála Bohu, dárci všeho dobrého!

Jeho Veličenstvo padišáh byl právě v Edirne, a tak jsem druhého dne po návratu odcestoval tam, abych mu složil hold. Měl jsem to štěstí, že mě jeho císařské Veličenstvo nanejvýš milostivě přijalo. Vysocí vezírové, a zvláště vezír Rüstem paša, mě zahrnuli laskavostmi. Byl jsem přidělen ke sboru müteferriků, totiž důstojníků ve službě sultánově, s denním příjmem šedesáti akčí. Kethüdovi, který mě na cestách doprovázel, byl plat zvýšen o osm akčí a byl jmenován müteferrikem pro Egypt. Jeden z bölük-bašiů dostal osm akčí a ostatní moji průvodci každý šest akčí nad svůj obvyklý žold. Jeden z nich byl jmenován egyptským čaušem a ostatní se přidali k dobrovolníkům. Dostali žold za ty čtyři roky, co byli pryč, a vyplatil jej egyptský poklad.

Ke konci radžabu (koncem května 1557) se jeho Veličenstvo sultán vrátilo do Istanbulu, a v den, kdy vstoupil do konaku v Čatalce, jsem byl jmenován defterdarem, totiž správcem vojenských financí, v Diyarbakıru. Tak nás jeho Veličenstvo ve své milostivé laskavosti všechny potěšilo a uspokojilo.

Kdo chce mít z tohoto vyprávění užitek, nechť pamatuje, že tajemství pravé síly, která nehyne, neleží v marných tuhách po velikosti, nýbrž v mysli klidné a spokojené. Bude-li však z Boží prozřetelnosti vyhnán z domova a donucen bloudit v neznámu a snad i stržen do bouřlivých vln moře protivenství, nechť má stále na paměti, že láska k rodné zemi je hned po víře. Nechť nikdy nepřestane toužit po dni, kdy opět spatří rodné břehy, a nechť vždy věrně lne ke svému padišáhovi. Kdo tak činí, nezhyne v cizině; Bůh mu dá, čeho si žádá, na tomto i na onom světě, a on se bude těšit vážnosti a lásce svých krajanů.

Toto vyprávění jsem dokončil v Galatě v měsíci ša’bánu roku 964 (v červnu 1557) a opis byl pořízen v měsíci safaru roku 965 (v listopadu 1557)⁴.