Knihovna · Třicetiletá válka · Itinerář
Čtenáři laskavému a zbožnému
Laskavému a zbožnému čtenáři pokoj a spásu v Pánu.
Proč bych totiž měl přát pokoj člověku zlovolnému a nepříteli našeho úsilí, když podle svědectví svatého slova bezbožní nemají pokoje?1 Tomu tedy, kdo bude napadat můj způsob a postup psaní, nepřeji nic jiného než zmatek a neklid, které už sám živí v duši. „O válce už psalo mnoho jiných,“ říká, „tu práci a ty náklady by bylo lépe vynaložit na jiné účely.“ Ty si ovšem můžeš svou námahu vynakládat, na jakou práci chceš; mně se tato práce zdá počestná, neboť se nemusím starat o leštění zbraní, protože žádné jiné než duchovní nenosím, ani o strojení manželky, kterou jsem si dobrovolně přijatým zákonem chtěl mít zakázánu, ani o vyprazdňování pohárů nad míru, což se nesluší na počestnost a dělá hanbu mému kněžství. O náklady se netrap, protože se nehradí z tvé kapsy, nýbrž z laskavosti dobrých a dobrotivých mužů. Řeknu všechno v několika slovech: tak se mi líbilo a bylo mi potěšením vynaložit těch pár peněz, kterých opravdu bylo málo, právě na tento účel, a na žádný jiný. Že mnoho jiných sepsalo dějiny různých válek, to mi zajisté není neznámo, ale také s jistotou vím, že dosud nikdo nepopsal mou cestu, kterou jsem zachytil v tomto spisku. A dále: ať psali jiní, budu psát i já, i kdybys sebevíc odporoval, ó Zoile.2 Nechceš-li mou knížku číst, klidně ji zahoď; proto ještě celá nepřijde vniveč, najdou se lidé, kteří mi prokážou tu čest, že ji budou číst a schvalovat. Že jsem ji však připsal muži, který je našemu táboru cizí a vzdálený?3 Správně. Co je ti však do toho? Komu jinému bych měl tuto vlídnost prokázat než muži vlídnému jako málokdo? Komu bych měl připsat činy Butlerů, ne-li Butlerovi, který má podíl na jejich přátelství, krvi i slávě? Komu bych měl vylíčit průběh cizích válek, ne-li tomu, kdo je neviděl na vlastní oči?
Snad sis přál, aby byla věnována tobě; ale to sis ode mne zatím nezasloužil. Až budu psát o podivuhodných věcech, vzdálených obecnému i tvému chápání, pak bys mohl takovou čest očekávat; až napíšu něco, co ti nebude připadat bez chuti, pak ti ji bude možné nabídnout. Chceš-li to vědět, nenávidím tak puntičkářské slídiče po cizí pověsti, nenávidím catonovsky povytažené obočí, které všechno označuje mrzutou hvězdičkou.4 Nenávidím ty Aristarchy,5 kteří jsou k cizím činům ustavičně ostrozrací jako rysové, k vlastním slepí jako krtci.
Tebe však, laskavý čtenáři, chci poprosit jen o málo, snažně tě žádám, abys tuto mou práci přijal shovívavým okem. Jsou-li v tom, co jsem napsal, nějaké drobnosti, nepokládej je za opovrženíhodné: velkých věcí si všímá každý, drobné všichni přecházejí, a tak se stává, že o nich často nezůstane potomstvu žádná památka. Proto jsem usoudil, že do svého zápisníčku mám zapsat všechno, velké i malé, závažnější i méně důležité, co jsem buď sám viděl na vlastní oči, nebo slyšel od očitých svědků a přítomných.
Nelíbí-li se ti snad náš sloh, věz, že vyrostl na bojištích, a co divného, že se nedokázal učesat? Že byl vychován mezi vojáky, a nic nového, že si osvojil hrubší drsnost? Že byl vycvičen za třesku bronzových hlavní? Doufá tedy v prominutí, jestliže tu a tam hřmotí.
Zeptáš-li se dále, co mě přivedlo k úmyslu psát, řeknu ti to a upřímně ti celou věc vyložím. V každém věku oplakávali různí lidé různé, které jim vzala smrt: nedávno církev papeže Řehoře XIII.,6 říše Ferdinanda II., císaře a po všechny časy rozmnožitele říše, Španělsko Filipa III.,7 katolického krále, Francie kapucína Josefa,8 mnicha a královského rádce, katolické vojsko Pappenheima a Tillyho, pilíře naší armády a Scipiony tohoto věku,9 nepřátelské vojsko Gustava Adolfa, krále Švédů. Mne, už tak zarmouceného žalem jiných, se nejvíce dotkla i smrt mně nejbližší, smrt mého nejlepšího Butlera, s nímž jsem v naprosté důvěře strávil nejsladší dny, a nebylo jich málo, a který mě vždy nanejvýš laskavě pokládal za bratra a ctil jako otce. Protože jsem jeho tak veliké přízni nemohl být roven, a přesto jsem nechtěl zemřít nevděčný, napadlo mě nakonec, abych jeho skvělé činy, světu už známé, odhalil lidem v knížce. Viděl jsem, jakou závist budil tím, že často podnikal mnohé výpravy za nejlepších předzvěstí; viděl jsem, jak jeho jméno bylo ještě za jeho života nespravedlivě tupeno10 a teprve po smrti zazářilo jasněji; viděl jsem však také, poučen příkladem jiných, jak krátká je, zvláště mezi vojáky, památka mrtvých. Abych tomu všemu u svého Butlera, nejlaskavějšího ze všech mužů, předešel, rozhodl jsem se napsat tuto historii, či spíše Itinerář, abych si, zatímco budu psát o mnoha věcech hodných zaznamenání, které mě potkaly, připomínal i svého Butlera a abych svou lásku k němu zanechal doloženou alespoň tímto dílkem, jakkoli nepatrným, jako veřejnou památkou svého citu. Byl bych sice rád zahrnul všechny jeho činy i činy ostatních Butlerů do jediné knížky, sepsané jen k tomu účelu,11 ale protože se to uprostřed válečných zmatků dá provést jen obtížně a vyžaduje to klidnější volno, odložil jsem ten záměr na příhodnější dobu. Ať nyní stačí, že se o něm v průběhu líčení své cesty zmíním jen mimochodem a zběžně, jako by šlo o něco vedlejšího. Ty však, šlechetný čtenáři, užívej mé práce, kterou ti z duše věnuji, a vyprošuj zbožnému stínu Butlerovu dobré. Dál tě nezdržuji. Buď zdráv.
Vysvětlivky
Iz 48,22 a 57,21.↩
Zoilos z Amfipole (4. stol. př. Kr.), řecký řečník, proslulý zlomyslnou kritikou Homéra; jeho jméno se stalo přezdívkou závistivého kritika. Údaje o jeho smrti jsou legendární.↩
Ormond nikdy nesloužil v císařském vojsku a byl protestant; zda kritik mínil i jeho víru, Carve neříká.↩
Marcus Porcius Cato starší (234–149 př. Kr.), římský censor proslulý přísností k cizím mravům; zemřel přirozenou smrtí ve vysokém věku. Hvězdičkou (asteriskem) označovali antičtí a humanističtí vykladači v textech pozoruhodná nebo sporná místa; Carve tím míní kritika, který si všechno poznamenává.↩
Aristarchos ze Samothráky (asi 216 – asi 144 př. Kr.), alexandrijský učenec a vykladač Homéra, přísný až puntičkářský textový kritik; jeho jméno se stalo pojmem. Zemřel na Kypru, podle podání tak, že se nemocen vodnatelností dobrovolně vyhladověl.↩
Tak má i vydání 1639. Řehoř XIII. (Ugo Boncompagni, 7. 1. 1502 Bologna – 10. 4. 1585 Řím), papež od 1572, autor kalendářní reformy z roku 1582, však zemřel půl století před sepsáním knihy, kdežto všichni ostatní jmenovaní zemřeli v letech 1621–1638. Carve měl nejspíš na mysli Řehoře XV. (Alessandro Ludovisi, 9. 1. 1554 Bologna – 8. 7. 1623 Řím), papeže od 1621, který roku 1622 zřídil Kongregaci pro šíření víry; zemřel po delší nemoci (?).↩
Filip III. (14. 4. 1578 Madrid – 31. 3. 1621 Madrid), španělský král od 1598, otec Filipa IV. a francouzské královny Anny Rakouské; zemřel po krátké horečnaté nemoci.↩
Otec Josef (François Leclerc du Tremblay, 4. 11. 1577 Paříž – 18. 12. 1638 Rueil), kapucín, nejbližší důvěrník kardinála Richelieua a tajný diplomat, zvaný „šedá eminence“; zemřel na následky mrtvice.↩
Scipiové, římští vojevůdci, vítězové nad Kartágem: Publius Cornelius Scipio Africanus starší (236–183 př. Kr.), který porazil Hannibala u Zamy a zemřel v dobrovolném vyhnanství v Liternu, a jeho adoptivní vnuk Scipio Aemilianus (185–129 př. Kr.), který roku 146 př. Kr. zničil Kartágo; zemřel náhle, podle některých zpráv zavražděn.↩
Snad narážka na Butlerův podíl na zavraždění Valdštejna v Chebu (1634), který mnozí současníci odsuzovali; text to výslovně neříká.↩
Tento záměr Carve aspoň zčásti splnil: k druhému dílu Itineráře (1641) připojil spisek o rodu Butlerů (Prosapia Butleriana).↩