Knihovna · Třicetiletá válka · Itinerář

Čtenáři laskavému a zbožnému

Laskavému a zbožnému čtenáři pokoj a spásu v Pánu.

Proč bych totiž měl přát pokoj člověku zlovolnému a nepříteli našeho úsilí, když podle svědectví svatého slova bezbožní nemají pokoje?¹ Tomu tedy, kdo bude napadat můj způsob a postup psaní, nepřeji nic jiného než zmatek a neklid, které už sám živí v duši. „O válce už psalo mnoho jiných,“ říká, „tu práci a ty náklady by bylo lépe vynaložit na jiné účely.“ Ty si ovšem můžeš svou námahu vynakládat, na jakou práci chceš; mně se tato práce zdá počestná, neboť se nemusím starat o leštění zbraní, protože žádné jiné než duchovní nenosím, ani o strojení manželky, kterou jsem si dobrovolně přijatým zákonem chtěl mít zakázánu, ani o vyprazdňování pohárů nad míru, což se nesluší na počestnost a dělá hanbu mému kněžství. O náklady se netrap, protože se nehradí z tvé kapsy, nýbrž z laskavosti dobrých a dobrotivých mužů. Řeknu všechno v několika slovech: tak se mi líbilo a bylo mi potěšením vynaložit těch pár peněz, kterých opravdu bylo málo, právě na tento účel, a na žádný jiný. Že mnoho jiných sepsalo dějiny různých válek, to mi zajisté není neznámo, ale také s jistotou vím, že dosud nikdo nepopsal mou cestu, kterou jsem zachytil v tomto spisku. A dále: ať psali jiní, budu psát i já, i kdybys sebevíc odporoval, ó Zoile.² Nechceš-li mou knížku číst, klidně ji zahoď; proto ještě celá nepřijde vniveč, najdou se lidé, kteří mi prokážou tu čest, že ji budou číst a schvalovat. Že jsem ji však připsal muži, který je našemu táboru cizí a vzdálený?³ Správně. Co je ti však do toho? Komu jinému bych měl tuto vlídnost prokázat než muži vlídnému jako málokdo? Komu bych měl připsat činy Butlerů, ne-li Butlerovi, který má podíl na jejich přátelství, krvi i slávě? Komu bych měl vylíčit průběh cizích válek, ne-li tomu, kdo je neviděl na vlastní oči?

Snad sis přál, aby byla věnována tobě; ale to sis ode mne zatím nezasloužil. Až budu psát o podivuhodných věcech, vzdálených obecnému i tvému chápání, pak bys mohl takovou čest očekávat; až napíšu něco, co ti nebude připadat bez chuti, pak ti ji bude možné nabídnout. Chceš-li to vědět, nenávidím tak puntičkářské slídiče po cizí pověsti, nenávidím catonovsky povytažené obočí, které všechno označuje mrzutou hvězdičkou.⁴ Nenávidím ty Aristarchy,⁵ kteří jsou k cizím činům ustavičně ostrozrací jako rysové, k vlastním slepí jako krtci.

Tebe však, laskavý čtenáři, chci poprosit jen o málo, snažně tě žádám, abys tuto mou práci přijal shovívavým okem. Jsou-li v tom, co jsem napsal, nějaké drobnosti, nepokládej je za opovrženíhodné: velkých věcí si všímá každý, drobné všichni přecházejí, a tak se stává, že o nich často nezůstane potomstvu žádná památka. Proto jsem usoudil, že do svého zápisníčku mám zapsat všechno, velké i malé, závažnější i méně důležité, co jsem buď sám viděl na vlastní oči, nebo slyšel od očitých svědků a přítomných.

Nelíbí-li se ti snad náš sloh, věz, že vyrostl na bojištích, a co divného, že se nedokázal učesat? Že byl vychován mezi vojáky, a nic nového, že si osvojil hrubší drsnost? Že byl vycvičen za třesku bronzových hlavní? Doufá tedy v prominutí, jestliže tu a tam hřmotí.

Zeptáš-li se dále, co mě přivedlo k úmyslu psát, řeknu ti to a upřímně ti celou věc vyložím. V každém věku oplakávali různí lidé různé, které jim vzala smrt: nedávno církev papeže Řehoře XIII.,⁶ říše Ferdinanda II., císaře a po všechny časy rozmnožitele říše, Španělsko Filipa III.,⁷ katolického krále, Francie kapucína Josefa,⁸ mnicha a královského rádce, katolické vojsko Pappenheima a Tillyho, pilíře naší armády a Scipiony tohoto věku,⁹ nepřátelské vojsko Gustava Adolfa, krále Švédů. Mne, už tak zarmouceného žalem jiných, se nejvíce dotkla i smrt mně nejbližší, smrt mého nejlepšího Butlera, s nímž jsem v naprosté důvěře strávil nejsladší dny, a nebylo jich málo, a který mě vždy nanejvýš laskavě pokládal za bratra a ctil jako otce. Protože jsem jeho tak veliké přízni nemohl být roven, a přesto jsem nechtěl zemřít nevděčný, napadlo mě nakonec, abych jeho skvělé činy, světu už známé, odhalil lidem v knížce. Viděl jsem, jakou závist budil tím, že často podnikal mnohé výpravy za nejlepších předzvěstí; viděl jsem, jak jeho jméno bylo ještě za jeho života nespravedlivě tupeno¹⁰ a teprve po smrti zazářilo jasněji; viděl jsem však také, poučen příkladem jiných, jak krátká je, zvláště mezi vojáky, památka mrtvých. Abych tomu všemu u svého Butlera, nejlaskavějšího ze všech mužů, předešel, rozhodl jsem se napsat tuto historii, či spíše Itinerář, abych si, zatímco budu psát o mnoha věcech hodných zaznamenání, které mě potkaly, připomínal i svého Butlera a abych svou lásku k němu zanechal doloženou alespoň tímto dílkem, jakkoli nepatrným, jako veřejnou památkou svého citu. Byl bych sice rád zahrnul všechny jeho činy i činy ostatních Butlerů do jediné knížky, sepsané jen k tomu účelu,¹¹ ale protože se to uprostřed válečných zmatků dá provést jen obtížně a vyžaduje to klidnější volno, odložil jsem ten záměr na příhodnější dobu. Ať nyní stačí, že se o něm v průběhu líčení své cesty zmíním jen mimochodem a zběžně, jako by šlo o něco vedlejšího. Ty však, šlechetný čtenáři, užívej mé práce, kterou ti z duše věnuji, a vyprošuj zbožnému stínu Butlerovu dobré. Dál tě nezdržuji. Buď zdráv.