Staré texty

Knihovna · Třicetiletá válka · Itinerář

I. Úvod do dějin a řada prvních císařů z rodu Němců

Na samém počátku světa byl celý okruh země, dnes zmítaný tolika pohromami válek a smrti, rozdělen na čtyři části. Asie dostala jméno podle dcery Ókeana a Téthye, ačkoli jiní tvrdí, že podle dcery lýdského krále Mana1. Od Evropy ji odděluje Velké moře2 a část Středozemního moře, od Afriky Nil neboli Rudé moře3. Na délku zaujímá pět tisíc dvě stě mil4, na šířku čtyři tisíce pět set šedesát. Afrika se táhne do délky čtyř tisíc sto padesáti pěti a do šířky tisíce devíti set dvaceti mil. Amerika byla pojmenována po Amerigu Vespuccim5, který ji první objevil; její délka i šířka převyšují všechny ostatní části světa, a jak je velká, není známo ani dnes. A konečně Evropa dostala jméno po dceři Féničana Agénora, kterou kdysi, jak praví věrohodné podání, získal válečník jménem Taurus6. Od Asie a Afriky ji odděluje Středozemní moře; do délky se prostírá na dva tisíce osm set, do šířky na tisíc dvě stě mil. O ní budeme hovořit především, neboť jsme její dobrou část prošli, zmožení mnoha útrapami cest, když jsme konali vojenskou službu za svobodu Německa a za císaře, muže moudrého a statečného jako málokdo, a dávali v sázku svůj majetek, život i krev.

Jen ten, kdo nezná starověk, neví, že Evropu už od dávných pohanských dob řídila žezla císařů. Jak tato moc střídáním věcí přešla od pohanů na křesťanské krále a knížata, ponechávám obšírnějším dějepisům. Já začínám Jindřichem Ptáčníkem7, prvním císařem z Němců, a vedu nepřerušenou řadu až k nynějšímu císaři Ferdinandovi, třetímu toho jména8, vždy rozmnožiteli říše9. Tento Jindřich pocházel z nejjasnějšího rodu saských vévodů a ujal se vlády roku 920 po narození Spasitele. Po něm nastoupil Ptáčníkův syn Ota Veliký10, který vládl od roku 933. Tento Ota založil, či spíše dokončil kostely v Braniborsku a Merseburgu, které začal stavět už jeho zbožný otec, a jako nezdegenerovaný potomek výtečného otce sám od základů zřídil kostely v Havelbergu, Míšni a Magdeburku11. Týž Ota vrátil na trůn francouzského krále Ludvíka12, kterého jeho poddaní zcela nespravedlivě vyhnali z království, a jako pravý rozmnožitel říše rozšířil říši o Burgundsko a Nizozemí13. Stalo se tak roku 946. Když tento císař odešel z řad živých, přešlo břemeno říše na Otu II.14, který držel žezlo do roku 974 a zanechal po sobě jako nástupce syna Otu III.15; ten chtěl, aby právo volit římského císaře náleželo Němcům. Roku 1002 se ujal vlády Jindřich II.16 a po něm Konrád II.17, korunovaný v Římě roku 1027. Ten po smrti arelatského krále Rudolfa a po vyhnání Oty, syna jeho sestry18, připojil roku 1032 Arelatské království k německé říši. Potom vystavěl a založil katedrálu ve Špýru19 a přál si být v ní pohřben s manželkou, synem, vnukem a pravnukem, císaři Jindřichem III., IV. a V. toho jména; jejich náhrobky jsou tam k vidění dodnes. Jindřich III. vládl od roku 1040, Jindřich IV. od roku 1081, Jindřich V. od roku 110720. Po nich následoval Lothar II. roku 112621,

a po něm Konrád III. kolem roku 113922. Odtud přešlo kormidlo říše na Fridricha Barbarossu roku 115223; ve třicátém osmém roce jeho věku jej 18. června 1155 korunoval papež Hadrián IV.24 Nástupnictví pak přešlo na Barbarossova syna Jindřicha VI. roku 119025. Po jeho smrti převzal žezlo roku 1208 Ota IV.26 Za jeho vlády se roku 1215 v Římě konal Lateránský koncil za papeže Inocence III.27; jeho dekrety jsou hojně zařazeny do kanonického práva. Po něm byl roku 1220 v Římě korunován Fridrich II.28 Když Fridrich zemřel a různá knížata nabízenou říši odmítla29, přijal roku 1273 císařské žezlo, a ne bez dobrého znamení, Rudolf, hrabě habsburský30, větší duchem než majetkem. Po jeho smrti dával říši zákony hrabě Adolf Nasavský31 od roku 1292. Na místo zesnulého nastoupil roku 1298 Albrecht Rakouský, syn Rudolfův32. Po něm vynikl roku 1307 Jindřich VII.33 a za jeho nástupce byl roku 1314 určen Ludvík IV.34 Za ním následoval roku 1346 Karel IV.35 Karla vystřídal roku 1379 jeho syn Václav36. Potom zasedli na trůn říše: roku 1490 falckrabě Ruprecht37, který postavil v Heidelberku chrám ke cti Ducha svatého a nařídil v něm zřídit hrob sobě i manželce; roku 1411 Zikmund, syn Karla IV.38; roku 1438 Albrecht II.39; roku 1440 Fridrich III.40 K nim přibyl roku 1494 Maxmilián I., rakouský arcivévoda41, syn Fridricha III. Ten zplodil Filipa42, vévodu burgundského a krále španělského, otce Karla V.43 Tento Karel, osiřelý po otcově smrti, byl povolán ke kormidlu říše;

ujal se vlády roku 1519 a držel ji třicet devět let a vykonal mnoho skvělých činů hodných císaře. Nakonec, zlomen námahami, se rozhodl vzdát vlády: svého syna Filipa44 prohlásil králem španělským a dal Římskou říši převést na svého bratra Ferdinanda45, a to v Kolíně nad Rýnem 5. ledna46. Ferdinanda pak vystřídal roku 1564 jeho syn Maxmilián II.47 Maxmilián byl otcem šesti velmi urozených synů, z nichž by si každý zasloužil vládnout, kdyby tomu osud chtěl: Rudolfa, Matyáše, Arnošta, Maxmiliána, Václava a Albrechta48. Na jeho místo byl povýšen Rudolf, po něm Matyáš. Po Matyášově smrti byl roku 1619 ve Frankfurtu zvolen Ferdinand II.49 Za jeho vlády vzplál v říši tento nesmírný válečný požár; byl jsem mu skoro deset let svědkem, a proto jsem chtěl zanechat potomstvu spolehlivý záznam toho, co jsem viděl. Když Ferdinand viděl, že mu v tak velkých pohromách síly pozvolna ubývají, svolal do Řezna kurfiřtský sněm50 a žádal, aby byl zvolen římský král, který by po jeho smrti bez zmatků nastoupil na jeho místo v říši, neboť jeho síly pomalu docházely. Roku 1636 byl jednomyslným souhlasem sedmi kurfiřtů zvolen Ferdinand III. Nastoupil na místo svého otce, který se o říši velmi zasloužil, když ten krátce nato skonal ve Vídni velmi šťastně a pokojně. Více nedodávám, než že otěže říše byly zvláštním Božím řízením vždy svěřeny těm, kdo je nejvíce odmítali. Proto odsuzuji a proklínám krajně nespravedlivé poměry naší doby, kdy vidím, jak se různá knížata, vedena ctižádostivou pýchou, derou k vrcholu císařské moci, aniž by dbala, zda se to děje právem, či bezprávím, bez Boha a bez svědomí. Jak je to nebezpečné, ukáže naše vyprávění, plné docela nedávných událostí. Ty, milý čtenáři, buď moudrý z cizího nebezpečí a věz, že mluvím jen o tom, co jsem viděl, neboť jsem se mnoha tragédií účastnil buď jako jejich aktér, nebo jako svědek, který nezahálel.

Vysvětlivky

  1. Ókeanos a Téthys jsou v řecké mytologii titánský pár, rodiče říčních bohů a nymf Ókeanoven; jednou z nich byla podle Hésioda Asie. Mánés byl bájný první král Lýdie v západní Malé Asii; podle Hérodota odvozovali Lýdové jméno Asie od jeho vnuka.↩

  2. Latinsky Oceanus Majoricus; míněno nejspíš Černé moře, ve středověku zvané Mare Maius, Velké moře.↩

  3. Antičtí zeměpisci kladli hranici mezi Asií a Afrikou obvykle na Nil, pozdější spíše na Rudé moře; autor obě podání spojuje.↩

  4. O jaké míle jde, autor neuvádí; čísla jsou jen dobové odhady. Údaj o délce Afriky je v latinském textu obou vydání gramaticky porušený.↩

  5. Amerigo Vespucci (1454 Florencie – 22. 2. 1512 Sevilla), florentský mořeplavec ve španělských a portugalských službách; jméno Amerika navrhl podle něho roku 1507 kartograf Martin Waldseemüller. Carve se mýlí, že ji Vespucci první objevil: před ním k ní roku 1492 doplul Kryštof Kolumbus a kolem roku 1000 už Vikingové. Vespucci zemřel v Seville, patrně na malárii (?).↩

  6. Podle řecké báje unesl Európu, dceru fénického krále Agénora, bůh Zeus v podobě býka (latinsky taurus); racionalizující výklad, známý už antickým autorům, z býka učinil muže jménem Taurus. Latinské inventam („nalezenou, získanou“) stojí v obou vydáních, smysl však ukazuje spíš na únos.↩

  7. Jindřich I. Ptáčník (asi 876 – 2. 7. 936 Memleben), saský vévoda, od roku 919 (ne 920) východofranský, tedy německý král; císařem korunován nebyl. Zemřel v Memlebenu po záchvatu mrtvice.↩

  8. Ferdinand III. (13. 7. 1608 Štýrský Hradec – 2. 4. 1657 Vídeň), syn Ferdinanda II., král uherský (1625) a český (1627), římský král od 22. 12. 1636, císař od 1637, tedy vládnoucí císař v době vydání knihy (1639). Roku 1634 převzal po Valdštejnovi vrchní velení a zvítězil u Nördlingenu; za jeho vlády byly uzavřeny pražský (1635) a vestfálský mír (1648). Zemřel ve Vídni, nikoli násilím; příčina se neuvádí.↩

  9. Latinsky semper Augustus, ustálená součást titulu římskoněmeckých panovníků; středověký výklad odvozoval Augustus od slovesa augere, rozmnožovat.↩

  10. Ota I. Veliký (23. 11. 912 – 7. 5. 973 Memleben), král od roku 936 (ne 933), císař od 962; roku 955 porazil Maďary na Lechu. Zemřel náhle v Memlebenu přirozenou smrtí.↩

  11. Míněna biskupství: Havelberg a Braniborsko (Brandenburg an der Havel) založil Ota I. kolem roku 948, Míšeň a Merseburg roku 968 spolu s arcibiskupstvím magdeburským. Podíl Jindřicha Ptáčníka na nich je spíše legendou (?).↩

  12. Ludvík IV. Zámořský (920/921 – 10. 9. 954 Remeš), západofranský král od 936; Ota I. mu roku 946 pomohl proti vzbouřeným velmožům v čele s Hugem Velikým. Zemřel po pádu z koně.↩

  13. Ve skutečnosti připojil Lotrinsko, zahrnující i část dnešního Nizozemí a Belgie, k říši už Jindřich I. roku 925; Burgundské království se za Oty I. dostalo jen pod jeho vliv. Rok 946 se hodí spíš k obnovení Ludvíka IV. na trůn.↩

  14. Ota II. (955 – 7. 12. 983 Řím), syn Oty I., spoluvládce od 961, samostatně vládl 973–983, ne do roku 974. Zemřel v Římě na malárii (?).↩

  15. Ota III. (980 – 23./24. 1. 1002 Paterno u Říma), král od 983, císař od 996; zemřel mladý na horečku, patrně malárii. Že by svěřil volbu císaře Němcům, tedy zřídil sbor kurfiřtů, je středověká legenda; kurfiřtský sbor se utvářel až ve 13. století.↩

  16. Jindřich II. Svatý (973 – 13. 7. 1024 Grone u Göttingenu), poslední panovník z otonské dynastie, král od 1002, císař od 1014; zemřel přirozenou smrtí, roku 1146 byl svatořečen.↩

  17. Konrád II. (asi 990 – 4. 6. 1039 Utrecht), první panovník ze sálské dynastie, král od 1024, císařem korunován v Římě 1027; zemřel v Utrechtu po nemoci.↩

  18. Rudolf III. (asi 970 – 6. 9. 1032), poslední král Burgundského, podle Arles zvaného Arelatského království, je odkázal Konrádovi II. O dědictví se s Konrádem přel Odo II., hrabě z Blois, syn Rudolfovy sestry Berty; padl roku 1037 v bitvě u Baru. Konrád byl za burgundského krále korunován roku 1033.↩

  19. Císařský dóm ve Speyeru (Porýní-Falc), pohřebiště sálských panovníků: leží v něm Konrád II. s manželkou Giselou, Jindřich III., IV. a V., později i Rudolf Habsburský a další.↩

  20. Ve skutečnosti vládl Jindřich III. (1017 – 5. 10. 1056 Bodfeld) od 1039, Jindřich IV. (1050 – 7. 8. 1106 Lutych), známý cestou do Canossy, od 1056 a Jindřich V. (1086 – 23. 5. 1125 Utrecht) od 1106. Všichni tři zemřeli přirozenou smrtí, Jindřich IV. po sesazení vlastním synem.↩

  21. Lothar III. Supplinburský (1075 – 4. 12. 1137 Breitenwang v Tyrolsku), obvykle počítaný jako třetí toho jména, zvolen 1125, císař od 1133; zemřel na nemoc na zpáteční cestě z Itálie.↩

  22. Konrád III. (1093 – 15. 2. 1152 Bamberk), první Štauf na trůně, zvolen 1138, účastník druhé křížové výpravy; zemřel v Bamberku na nemoc.↩

  23. Fridrich I. Barbarossa (asi 1122 – 10. 6. 1190), král od 1152, císařem korunován v Římě 18. 6. 1155; bylo mu tehdy asi 33 let, ne 38. Utonul v řece Salef (dnes Göksu) v Kilíkii na třetí křížové výpravě.↩

  24. Hadrián IV. (asi 1100 – 1. 9. 1159 Anagni), vlastním jménem Nicholas Breakspear, papež od 1154, jediný Angličan na papežském stolci; zemřel na zánět hrdla (?).↩

  25. Jindřich VI. (1165 – 28. 9. 1197 Messina), císař od 1191, sňatkem získal Sicilské království; zemřel v Messině na horečku, patrně malárii.↩

  26. Ota IV. Brunšvický (1175/1176 – 19. 5. 1218 Harzburg) z rodu Welfů, zvolen 1198 proti Filipu Švábskému, obecně uznán až po Filipově zavraždění 1208, císař od 1209; po porážce u Bouvines (1214) ztratil moc. Zemřel na Harzburgu na nemoc (úplavici ?).↩

  27. Čtvrtý lateránský koncil (listopad 1215), nejvýznamnější koncil středověku, svolal Inocenc III. (1160/1161 – 16. 7. 1216 Perugia), papež od 1198; zemřel náhle na horečku (?). Dekrety koncilu převzaly Dekretálie Řehoře IX. (1234), hlavní součást kanonického, tj. církevního práva.↩

  28. Fridrich II. Štaufský (26. 12. 1194 – 13. 12. 1250 Castel Fiorentino v Apulii), král sicilský, římský král od 1212, císařem korunován v Římě 22. 11. 1220; v dlouhém sporu s papeži byl opakovaně dán do klatby. Zemřel na Castel Fiorentino na úplavici (?).↩

  29. Po smrti Fridricha II. a jeho syna Konráda IV. (1254) nastalo tzv. interregnum: o trůn se přeli cizí kandidáti Richard Cornwallský a Alfons Kastilský a v říši nikdo skutečně nevládl.↩

  30. Rudolf I. Habsburský (1. 5. 1218 – 15. 7. 1291 Špýr), zvolen římským králem 1273, císařem korunován nebyl; roku 1278 porazil na Moravském poli Přemysla Otakara II. a získal pro svůj rod Rakousy. Zemřel přirozenou smrtí ve Špýru a je pohřben v tamním dómu.↩

  31. Adolf Nasavský (asi 1250 – 2. 7. 1298), král od 1292; kurfiřti jej roku 1298 sesadili a padl v bitvě u Göllheimu proti Albrechtovi Habsburskému.↩

  32. Albrecht I. Habsburský (1255 – 1. 5. 1308), král od 1298; u Windisch v dnešním Švýcarsku jej zavraždil jeho synovec Jan zvaný Parricida, jemuž zadržoval dědictví.↩

  33. Jindřich VII. Lucemburský (1278/1279 – 24. 8. 1313 Buonconvento u Sieny), zvolen 1308 (ne 1307), císař od 1312, otec českého krále Jana Lucemburského; zemřel na italském tažení na malárii.↩

  34. Ludvík IV. Bavor (1282/1286 – 11. 10. 1347 u Fürstenfeldbrucku), z rodu Wittelsbachů, zvolen 1314 při rozpolcené volbě proti Fridrichu Sličnému, císař od 1328; zemřel na mrtvici při honu na medvěda.↩

  35. Karel IV. (14. 5. 1316 Praha – 29. 11. 1378 Praha), král český, římský král od 1346, císař od 1355; zemřel na zápal plic poté, co si zlomil krček stehenní kosti.↩

  36. Václav IV. (26. 2. 1361 Norimberk – 16. 8. 1419 Nový hrad u Kunratic), král český, římským králem zvolen za otcova života 1376, vládl od otcovy smrti 1378 (ne 1379); kurfiřti jej roku 1400 sesadili. Zemřel na mrtvici.↩

  37. Ruprecht Falcký (5. 5. 1352 – 18. 5. 1410 Oppenheim), zvolen po Václavově sesazení roku 1400; letopočet 1490 je v obou vydáních chybný. Zemřel přirozenou smrtí; je pohřben se svou manželkou Alžbětou Hohenzollernskou v kostele sv. Ducha v Heidelberku.↩

  38. Zikmund Lucemburský (14. 2. 1368 Norimberk – 9. 12. 1437 Znojmo), král uherský, římský od 1410/1411, český od 1419 (uznán 1436), císař od 1433; zemřel ve Znojmě po delší nemoci.↩

  39. Albrecht II. Habsburský (10. 8. 1397 – 27. 10. 1439 Neszmély v Uhrách), Zikmundův zeť, král uherský, český a římský (1438); zemřel na úplavici při tažení proti Turkům.↩

  40. Fridrich III. (21. 9. 1415 Innsbruck – 19. 8. 1493 Linec), římský král od 1440, císař od 1452, poslední císař korunovaný v Římě; zemřel asi dva měsíce po amputaci nohy.↩

  41. Maxmilián I. (22. 3. 1459 Vídeňské Nové Město – 12. 1. 1519 Wels), římský král od 1486, samostatně vládl od otcovy smrti 1493 (ne 1494), od 1508 volený císař; sňatky svých potomků připravil Habsburkům španělské, české a uherské dědictví. Zemřel ve Welsu na nemoc.↩

  42. Filip I. Sličný (22. 7. 1478 Bruggy – 25. 9. 1506 Burgos), vévoda burgundský, sňatkem s Janou Šílenou král kastilský (1506), nikoli celého Španělska; zemřel náhle v Burgosu na horečku (tyfus ?).↩

  43. Karel V. (24. 2. 1500 Gent – 21. 9. 1558 Yuste), španělský král od 1516, římský král od 1519, císař od 1530; zemřel v klášteře Yuste v Extremaduře na malárii.↩

  44. Filip II. (21. 5. 1527 Valladolid – 13. 9. 1598 El Escorial), král španělský od 1556, od 1580 i portugalský; zemřel v Escorialu po dlouhé a bolestné nemoci.↩

  45. Ferdinand I. (10. 3. 1503 Alcalá de Henares – 25. 7. 1564 Vídeň), král český a uherský od 1526, římský král od 1531, císař od 1556/1558; zemřel ve Vídni přirozenou smrtí.↩

  46. Ve skutečnosti vládl Karel V. v říši 1519–1556, tedy 37 let. Abdikoval v Bruselu: Nizozemí předal synovi Filipovi 25. 10. 1555, Španělsko v lednu 1556; vzdání se císařství kurfiřti přijali ve Frankfurtu v březnu 1558. Kolín nad Rýnem a 5. leden jsou autorův omyl.↩

  47. Maxmilián II. (31. 7. 1527 Vídeň – 12. 10. 1576 Řezno), císař od 1564, král český a uherský; zemřel v Řezně za říšského sněmu po delší nemoci a na smrtelném loži odmítl poslední svátosti. Synů měl víc než šest, ostatní však zemřeli v dětství.↩

  48. Rudolf II. (18. 7. 1552 Vídeň – 20. 1. 1612 Praha), císař od 1576, sídlil v Praze; Matyáš (24. 2. 1557 – 20. 3. 1619 Vídeň), císař od 1612, zemřel nemocný a sešlý přirozenou smrtí; Arnošt (1553–1595), místodržitel Španělského Nizozemí, zemřel v Bruselu; Maxmilián III. (1558–1618), velmistr Řádu německých rytířů a správce Tyrolska; Václav (1561–1578) zemřel mladý ve Španělsku; Albrecht VII. (1559–1621), nejprve kardinál, potom se svou manželkou Isabelou vladař Španělského Nizozemí, zemřel v Bruselu.↩

  49. Ferdinand II. (9. 7. 1578 Štýrský Hradec – 15. 2. 1637 Vídeň), arcivévoda štýrský, král český (1617) a uherský (1618), zvolen císařem ve Frankfurtu 28. 8. 1619; hlava katolické strany. Po Bílé hoře provedl v Čechách rekatolizaci a vydal Obnovené zřízení zemské (1627), roku 1629 restituční edikt. Dvakrát svěřil vrchní velení Valdštejnovi a roku 1634 jej dal odstranit. Zemřel ve Vídni přirozenou smrtí. Vydání 1639 uvádí rok volby 1617, tj. rok české korunovace.↩

  50. Kurfiřtský sjezd v Řezně zasedal od podzimu 1636 do ledna 1637; Ferdinand III. byl zvolen římským králem 22. 12. 1636, jeho otec zemřel 15. 2. 1637. Římským králem se nazýval zvolený panovník před císařskou korunovací; volbou za života císaře se zajišťovalo hladké nástupnictví.↩