Knihovna · Třicetiletá válka · Itinerář

II. Kde se stručně pojednává o válce Gustava Adolfa, krále Švédů, Gótů a Vandalů, proti císaři

Meč ze severu mě znovu, a to už potřetí, vytrhl z Irska kolem roku 1630. V téže době Gustav Adolf, král Švédů, Gótů a Vandalů¹, povolaný různými poselstvími francouzského krále² a sliby německých knížat a vévodů, vytáhl proti císaři s velkým vojskem a neméně velkým odhodláním. Velkými kroky, po moři i po souši, přitáhl kolem svátku narození svatého Jana Křtitele ze Stockholmu ke Stralsundu³. Snadno jej získal a se svolením města vstoupil otevřenými branami. Zdržel se tam nějakou dobu, dokud město co nejlépe neopevnil baštami, valy a příkopy, zčásti obnovenými, zčásti nově zbudovanými. Odtud se pak obrátil k dalším městům a snadno si je podrobil, protože císařští se dali na útěk a nepříteli se nijak nebránili. Generálem mezi císařskými byl tehdy náhodou Jeho Excelence pan Torquato Conti⁴, který s vojskem obsadil Pomořansko a držel Gartz na Odře⁵, ležící ve velmi úzkém průsmyku. Když však zpozoroval, že vojáci jsou nakloněni spíše nepříteli než císaři a že je ještě před porážkou připravil o odvahu panický strach z Gustava, opustil město, jakkoli opevněné, a brzy se vzdal vojenské služby i hodnosti. Na jeho místo byl s plnou mocí povýšen urozený pan hrabě ze Schaumburgu⁶, voják spíše odvážný než šťastný. Když viděl, že na něj útočí švédské vojsko, a uznal, že mu silou nestačí, vydal se v rychlých pochodech do Frankfurtu nad Odrou a opevnil jej všemi druhy zbraní a jiného válečného vybavení, aby snáze odolal nepříteli. Frankfurt je slavný neméně Palladou než Martem⁷,

vystavěný na velmi příjemném místě k ozdobě a potěše, bohatý na zahrady, sady a vinice, a podléhá moci jasného knížete, markraběte braniborského⁸. Sem velmi příhodně přispěchal urozený pan Jakub Butler⁹ spolu se svým podplukovníkem Walterem Butlerem¹⁰ a přivedl znamenitý pluk o patnácti setninách¹¹, který na vlastní náklady sebral v Polsku. Valdštejn mu i všem¹² jeho vojákům sice slíbil plný žold, ale zůstalo jen u slov: ačkoli císaři věrně stáli po boku, nedostali za svou námahu a výdaje nic, protože Valdštejna předešla smrt, jak bude řečeno na příslušném místě.

Mezitím byl z Řezna, ze sněmu předních mužů říše¹³, vyslán Jeho Excelence pan hrabě Tilly¹⁴, aby s plnou mocí velel oběma vojskům, totiž císařskému a vojsku spojených knížat v Německu, jemuž říkali Liga¹⁵. Bez meškání vyhlásil nedaleko Frankfurtu všeobecný odvod vojska, a když viděl jeho sílu, neprodleně a směle napadl nepřítele na různých místech, ne bez ztrát protivníků. Pak přijal do své věrnosti Rostock, Nový Braniborsk¹⁶ a další přímořská města a přitáhl s vojskem k obléhání Magdeburku¹⁷. Magdeburk byl město proslulé lidnatostí stejně jako bohatstvím a majetkem, slavné polohou i opevněním, neboť je obklopovala velmi silná hradba, dvojité příkopy a náspy proti náporu jakéhokoli nepřítele. Právem se mu mohlo říkat nedobytná panna, kdyby se nebyla chtěla dát dobýt panicem¹⁸. Když jej tedy Tilly nějaký čas obléhal, s velkou, avšak ne marnou námahou jej ozbrojenou rukou podrobil moci císaře, jemuž se město dlouho a velmi zarputile vzpíralo. Kdo by mi na tomto místě vylíčil zkázu tak mocného a silného města? Magdeburk, který býval podívanou pro celý svět, se nyní jeví jako nejtruchlivější jeviště všech útrap a neštěstí. Hle, jak osaměle sedí město, kdysi plné lidu! Stalo se jakoby vdovou, ta paní národů; kněžna nad zeměmi je nucena platit poplatky. Hořce pláče v noci a slzy má na tvářích; ze všech jejích milých není nikdo, kdo by ji potěšil. Všichni její přátelé jí pohrdli a stali se jejími nepřáteli¹⁹. Kolik myslíš, řekni prosím, při tomto jediném dobytí podlehlo chtíči statečných duší vdaných i nevdaných žen, zdolaných šíleným běsněním vojáků? Kolik krbů, jakkoli jasně planoucích, uhaslo na této jediné hranici?

Kolik bohatství, uloupeného zločinnou opovážlivostí ohně, vydechlo naposled v popel a dým? Ale i bezbranné mysli žen, jinak ke každému strachu náchylné, si oblékly mužnou odvahu: podložily pod domy střelný prach, zapálily jej a raději vylétly slavnou smrtí do vzduchu, než by se poddaly nejhanebnějším choutkám plenících vojáků. Upřímně a bez lsti a se vší rozhodností dosvědčuji světu, že při tomto obléhání a dobytí zahynulo více lidí vlastní rukou než meči a válečnými stroji vojáků. Tak tomu zajisté chtěl osud, aby ti, které zákonná moc nedokázala přimět k poslušnosti žádného knížete, na vlastní rozkaz padli do zkázy, kterou si sami připravili. Kdo by uvěřil, že vojáci, které si město najalo, byli při této zkáze krutí sami k sobě? Ačkoli je naši velitelé mohli bez potíží přijmout na milost a pod ochranu, vyloučili jakoukoli shovívavost, postavili se jako zeď uprostřed tržiště a raději se nechali pohltit hranicí své vlasti, než by vyjednali s nepřítelem o své bezpečí. Proto císařský voják vzkypěl nanejvýš spravedlivým hněvem: kácel vše, co mu přišlo do cesty, plenil nejbohatší domy, míchal páté přes deváté posvátné s profánním, páchal všemožnou zpupnost a krutost a vlekl do okovů urozené i neurozené, duchovní i laiky. Dokonce i hlavu duchovenstva, arcibiskupa²⁰, zajal a předal císaři, aby jej potrestal jako nepřítele.

Když tato tak zhoubná tragédie skončila, zůstal jasný Tilly ještě nějaký čas na místě a sotva věřil vlastním očím, že tak urozené město, do té doby žádnému nepříteli nepodrobené, přivedl se svými vojáky pod moc císaře.

Když pak zbožně vykonal pohřební obřady za tolik mrtvých a vzdal náležitou chválu Bohu, původci vítězství, vytáhl do Saska, aby vyzkoušel věrnost saského kurfiřta²¹. Když zpozoroval, že kurfiřt v poslušnosti vůči císařským rozkazům kolísá, napadal jej tu a tam drobnými šarvátkami a dohnal jej ke lstem a přetvářce. Kurfiřt totiž předstíral, že se diví, proč jej císařští vojáci napadají jako nepřítele, když proti císaři nikdy žádné vojsko nevyvedl; vojsko, které u sebe má, prý nesebral ke zkáze říše a císaře, nýbrž k zachování bezpečí svého a svých poddaných. Na tomto stanovisku setrval, dokud mu švédský král po dobytí Frankfurtu nad Odrou²² nepospíchal na pomoc.

Tilly konečně pochopil, jak marnými nadějemi byl dosud krmen, přitáhl s vojskem k Lipsku a město dobyl, avšak bez hradu²³. Mezitím Sasko spojilo zbraně se Švédskem a kurfiřt jediným náporem vychrlil na císaře a císařské nenávist, kterou dlouho skrytě živil v srdci; sešikoval bitevní šik a na velmi rozlehlé rovině u Lipska vyzval protivníky k bitvě. Co tu měl dělat statečný Tillyho voják? Bitvu odmítnout nemohl, proslulý tolika vítězstvími, aniž by utrpěla jeho pověst; bojovat s dvojím nepřítelem nebylo, jak dobře viděl, ani pro nejodvážnějšího Herkula²⁴. Přesto raději postavil své korouhve proti nepřátelským, než aby prozradil strach; sevřel tedy své oddíly do jednoho šiku a s důvěrou nepřítele napadl. Strhla se bitva; předehru obstarala z obou stran těžká děla. Císařští, možná zpychnutí četnými vítězstvími nad dánským králem²⁵, falckrabětem²⁶, Mansfeldem²⁷ a jinými nepřáteli říše víc, než bylo třeba, poskvrnili jiná dobytá vítězství nejhanebnější porážkou, až to bylo k politování. Učte se, vojáci, z cizí pohromy, že nikde nelze pohrdat nepřítelem, jakkoli nebojovným; i vystrašená laň se někdy obrní odvahou a chystá se k útoku na protivníky, aby, nemůže-li sama uniknout ohrožení života, strhla do téže zkázy aspoň nepřítele. První průběh bitvy sice přál císařskému vojsku a nepřítel po těžké porážce ustupoval. Když však viděl, že jím bylo lehkomyslně pohrdnuto a že císařský voják hledí zčásti kořisti a zčásti odpočinku, povzbudil znovu mysli k boji, překvapil naše, kteří nebyli dost opatrní a nic takového nečekali, a hanebně je rozprášil. Když přitom statečný vůdce císařských Tilly projížděl v první linii a slovem i činem povzbuzoval své proti nepříteli, byl těžce zraněn olověnou kulí. Viděl, že nepřátelské zbraně převládají, a dal přednost čestnému ústupu před další porážkou vojska; zanechal za sebou děla i všechna zavazadla a uchýlil se na bezpečnější místa. Tato nečekaná porážka postihla Tillyho, jinak vždy vítěze nad nepřáteli, 16. srpna 1631²⁸.

Oba nepřátelé, posíleni tímto vítězstvím, rozdělili vojska na dvě části. Gustav vedl své vojáky přes Míšeňsko do Franků a potom do mohučského arcibiskupství. Tam se knížata, jako by bylo vše ztraceno, dala na útěk a zanechala nepříteli bohatou kořist, kterou předtím odepřela jako žold spřátelenému vojsku;

zároveň nanejvýš hanebně opustila pevnosti a velmi silná města, vybavená jen zlatem a stříbrem, bez vojáků. Saský kurfiřt táhl se svým vojskem do Čech a svými vítěznými zbraněmi si podrobil jejich dobrou část s nejvznešenějšími městy a hrady, Mostem, Chebem, Loktem, Brandýsem i samotnou Prahou, hlavou Čech²⁹. To byl první začátek tak velkých pohrom v Německu, které vzešly jen z ukvapeného boje a přerostly v nejkrutější bídu. Kdyby totiž byli císařští chtěli odložit bitvu, dokud nedorazí hrabě Tiefenbach³⁰ a generál Aldringen³¹ každý se svým vojskem, nikdy by se věci říše nedostaly tak hluboko. Ale tak tomu chtěl osud.

Zatímco se toto dělo u Lipska, Tiefenbach vytáhl ze Slezska přes Lužici a se třemi tisíci vybraných vojáků obsadil Zhořelec, Žitavu a Budyšín, města podřízená saskému kurfiřtovi³². A byl by postupoval dál, kdyby jej nezasáhla nečekaná Tillyho porážka a nedonutila ho vrátit se cestou do Čech. Vtáhl tedy se svými dragouny³³ do města Nymburka³⁴. Nymburk je nadmíru půvabné město, obehnané dvojí hradbou a ze všech stran obtékané Labem. Sem rychlými pochody spěchalo saské vojsko o deseti tisících mužů a obsadilo bližší břeh Labe v místě, kde řeku překlenuje dřevěný most. Protože řeka oddělovala saské vojsko od císařského, usoudil hrabě Tiefenbach, že je třeba obsadit přístup k mostu, aby Sasové nemohli převést své lidi na protější břeh. Vyslal tedy s irským plukem pana Jakuba Butlera, který narychlo vztyčil bašty a nižší věžičky. Když to nepřátelé uviděli, hned s velkou odvahou na zmíněný pluk zaútočili, avšak byli odraženi s neméně velkou. Jakub zřídil hned u vstupu na tento most redutu³⁵, malou, ale znamenitě opevněnou podle všech pravidel válečného umění, a ukryl v ní dost početnou zálohu. Pod trestem smrti jí zakázal vypálit z mušket dříve, než se do reduty natlačí všichni nepřátelé. Když sem Sasové s velkým zápalem a bez jakékoli obavy přiběhli, byli jednou i podruhé odraženi s těžkými ztrátami. Protože však nápor protivníka sílil, byli Butlerovi muži nuceni opustit postavení a přejít most, který za sebou zčásti zbořili a zčásti zapálili a spálili.

Poté nepřítel jako poslední prostředek k dobytí města vrhal do něj zápalné koule s takovým úspěchem, že město vzplálo na různých místech a z dobré části vyhořelo. Ani tak jej však nedokázal přinutit ke kapitulaci; ukončil tedy obléhání s velkými ztrátami vlastních lidí a odtáhl jinam.

Butler si však po mnoha službách prokázaných císaři vysloužil nenávist zlovolníků, což není divu, neboť ctnost vždy plodí závistivé soky. Aby se jich zbavil, vzdal se služby v Německu, vrátil se domů do Polska a svou statečnost osvědčoval proti Moskvanům³⁶, kteří tehdy Poláky trápili válkami.

V téže době získal Albrecht z Valdštejna titul generalissima³⁷, jak bude podrobněji vyloženo na příslušném místě.