Knihovna · Třicetiletá válka · Itinerář

III. O tažení Gustava Adolfa, krále švédského, do říše

Když Gustav Adolf, král švédský, dobyl u Lipska slavného vítězství a rozprášil císařská vojska, postoupil dál do Německa. U Würzburgu překročil Mohan, napadl Frankfurt nad Mohanem a bez velké námahy jej přiměl ke kapitulaci. Potom vpadl do Mohuče a během několika málo dní si ji podrobil, protože jí chyběla posádka a vše potřebné ke snesení delšího obléhání¹. Stejně si podrobil i některá další města, kterým se říká svobodná neboli říšská². Tím se mu otevřela snadná cesta přes Württemberské vévodství do Švábska. Brzy nato přemostil u Donauwörthu Dunaj lodním mostem. Dunaj je kníže řek téměř celého Německa a na rozdíl od ostatních řek teče obráceným směrem, od západu k východu³.

První pramen má v pohoří Abnoba v Hercynském lese nedaleko vsi Donaueschingen, protéká kolem nejvznešenějších měst Bavorska a Rakouska a stále nese totéž jméno, dokud se nevlévá do Illyrika; tam své jméno mění a nazývá se Istros⁴. Když se jej Švéd všemi silami snažil překročit se svým vojskem, zjistil, že na protější straně mostu mu Tillyho šiky po dvacet čtyři hodin statečně brání v přechodu. Nakonec, když z obou stran létaly olověné koule, padl smrtelně raněn nejstatečnější vůdce císařských pluků Tilly⁵. Krátce nato jej odnesli do Ingolstadtu, kde od tohoto zranění vydechl naposled, a jako vítěz nad tolika nepřáteli po sobě zanechal věčnou památku u nejvzdálenějších potomků. Snadno si lze domyslet, jak rychle se jeho vojsko po ztrátě polního velitele stáhlo na bezpečnější místa. Nepřítel je neváhavě pronásledoval a pustošil Bavorsko široko daleko: vypaloval vesnice, městečka i města, plenil kostely zasvěcené Bohu a svatým, mužské kláštery i ženské konventy, kněze a řeholníky ubíjel k politování a svatokrádežně znásilňoval panny zasvěcené Bohu. Nakonec přitáhl s celým vojskem k Ingolstadtu⁶. Ti, kdo tehdy této pevnosti velitelsky vládli, neměli smýšlením k nepříteli daleko a byli by mu ji vydali, ačkoli byla velmi dobře zásobena veškerým válečným vybavením a všemi druhy střeliva, kdyby nějací věrnější důstojníci nebyli zradu včas odhalili. Zrádci byli uvrženi do okovů; mezi nimi byl jakýsi hrabě z Farensbachu⁷ z Pruska, který se se Švédy spolčil. Nepřítel tehdy nevěděl, že lsti byly odhaleny; sám k městu přitáhl a vstoupil do bran, záměrně ponechaných otevřených, ale vzápětí rozmístění císařští vojáci pobili pět nebo šest tisíc mužů, kteří nic takového nečekali. I sám švédský král Gustav Adolf se ocitl v nebezpečí života: když si zblízka prohlížel městské hradby, zasáhla koule vystřelená z města hlavu koně, na němž král seděl. Má se za to, že právě toto nebezpečí jej přimělo obléhání co nejrychleji ukončit.

Téhož roku 1632 vyvedl generalissimus císařských vojsk do pole nesmírně početné vojsko a tři dny před Letnicemi vrátil říši město Prahu⁸. Vyhnal nepřátelská vojska z celých Čech a přesunul se do Horní Falce⁹, kde se s vévodou frýdlantským spojil se svým nejvybranějším vojskem jasný bavorský vévoda Maxmilián¹⁰.

Valdštejn měl ve svém průvodu dva kočáry, tažené tak stejnými koňmi, že je od sebe nebylo možné rozeznat ani podle nejmenší skvrnky na srsti. Koně byli většinou bílí, jen tu a tam jejich bělost velmi půvabně přerušovaly černé skvrny. V jednom z nich jel vévoda sám vstříc bavorskému knížeti, s oddílem kyrysníků¹¹, setninou vybraných jezdců, korouhví jízdních pěšáků, kterým se říká dragouni, a se zástupem tělesné stráže, a radil se s ním, jak se nepříteli postavit. Potom společně vytáhli proti Švédům, kteří už nedůvěřovali svým silám a pomýšleli na ústup k Norimberku, a utábořili se tam¹². Obě strany se navzájem dráždily neustálými šarvátkami, které každou z nich stály mnoho krve. Protože tři nejurozenější vojska tu kvůli nedostatku zásob nemohla dlouho setrvat, Švédové, aby se z nebezpečí vymanili, vše lstivě připravili jako k bitvě, aby protivníci nepoznali, že na příští večer chystají útěk. Celý den pak vysílali proti císařským jeden oddíl za druhým, jakoby předehru bitvy, a protáhli to až do noci vhodné k útěku. Hluboko v noci se pak od Norimberka tajně odebrali hustým lesem k Sasům¹³. Druhý den za úsvitu, jakmile naši zjistili, že byli oklamáni, okamžitě zvedli korouhve k pronásledování nepřítele a táhli směrem k Lipsku. Když tam dorazili, nabídl Valdštejn Gustavovi bitvu, neboť usoudil, že je lepší utkat se o celek, než dohánět tolik zemí k žebrotě a tolik tisíc lidí mořit hladem a žízní. Nepřítel s bitvou sice souhlasil, ale protože dobře věděl, že císařský voják je mu nadřazen, v noci opět potichu posunul korouhve o pět mil dál. Valdštejn, povzbuzený touto lstí, rozdělil své vojsko na tři části: jednu svěřil Pappenheimovi¹⁴, druhou Holkovi¹⁵ a třetí si ponechal. Když se o tom Gustav od zvědů dozvěděl, vytáhl proti Valdštejnovi. Valdštejn se od jednoho sedláka dozvěděl o králově postupu proti sobě, strávil celou noc bdělý s vojskem sešikovaným k bitvě a ihned nařídil Pappenheimovi, aby mu přišel na pomoc. Ten bez prodlení dorazil, když bitva už začala, a bez meškání sám s jízdou napadl nepřítele s takovým náporem, že vedle porážky, kterou protivníkům způsobil,

srazil k zemi i samotného švédského krále¹⁶. Ten však nechtěl padnout nepomstěn, neboť v téže bitvě byl poražen a zabit i sám Pappenheim. Tak v jedné a téže bitvě odešli ze světa dva nejstatečnější vojevůdci, jimž rovné nevím, zda Německo za celou dosavadní válku mělo. Královo tělo odnesli z bojiště Švédové a Skotové, ačkoli se tomu císařští ze všech sil bránili. Po celý zbytek dne se na obou stranách nejstatečněji bojovalo a výsledek byl dlouho nejistý, dokud Pappenheimova pěchota, přicházející s nocí, nerozhodla spor ve prospěch císařských¹⁷: celé švédské oddíly byly pobity tam, kde v bitvě stály, a ostatní zahnány na útěk. Ve tmě se pak obě strany rozešly a zanechaly těžká děla. Vítězství bylo tak nejisté, že ani jedna strana nevěděla, zda zvítězila, či byla poražena.

Kolem této doby jsem se vydal přes Polsko, Dánsko a Norsko do Irska. Když jsem na této cestě projížděl Polskem, stal jsem se svědkem podivuhodného zázraku. Nedaleko vesnice Omdin¹⁸ stál podle křesťanského a katolického obyčeje vztyčený obraz ukřižovaného Krista. Švédská zběsilost mu mečem, nebo jak jiní říkají, sekerou rozťala hlavu a z té rány tehdy prýštila docela čerstvá krev, která prý teče dodnes. Povzbuzena zázrakem, přišla k němu plna nejlepší naděje hluchoněmá židovka a odešla odtud zcela uzdravená. To já sám jako očitý svědek před Bohem potvrzuji jako naprostou pravdu.