Knihovna · Třicetiletá válka · Itinerář

IX. O úspěších Albrechta z Valdštejna, vévody frýdlantského

Albrecht z Valdštejna, český šlechtic, začínal svou cestu k nejvyšším stupňům hodností takto. Když na počátku české války nepokoje den ode dne víc a víc bujely, dospěla opovážlivost těch nejvěrolomnějších lidí tak daleko, že se už pokládali za pány všeho, kteří vládnou nejvyšší mocí, a jejich zpupnost zašla tak daleko, že bez povolení a se zbraní u boku – což bylo odjakživa nepřípustné – hlučně vtrhávali až do císařovy komnaty. Jednou se přihodilo, že hrabě Thurn¹ v doprovodu několika spoluviníků svého zločinu vkročil svou zločinnou nohou do posvátných a nedotknutelných vnitřních komnat císařových, a aniž by se jakkoli zalekl císařovy tváře, prudce na Ferdinandovi II. žádal bůhvíjaké nespravedlivé věci, a kdyby císař jeho přáním nevyhověl, hrozil mu ostřím a pravicí přitom tloukl do jílce meče.

V této tísni přispěl císaři v pravou chvíli na pomoc Valdštejn se setninou kyrysníků², kterou na vlastní náklad sebral k císařským službám z nejvybranější české mládeže; chtěl se i se svým oddílem ukázat a získat si císařovu přízeň. A hle – ti nejhanebnější zrádci, zděšeni dusotem koní a řinčením zbraní, padají na kolena a prosí za odpuštění svého provinění, neboť se domnívají, že jejich zlotřilé úmysly byly odhaleny. Císař je tehdy po svém zvyku nanejvýš vlídně přijme, vybídne je, aby byli dobré mysli, a propustí je bez trestu. Přitom se obdivuje bdělé péči nanejvýš prozřetelného Boha, který jej, zbaveného veškeré pomoci, tak podivuhodným a nikdy nečekaným způsobem vysvobodil z nebezpečí života. Valdštejnovi pak, ačkoli on sám ani netušil, co svým činem způsobil, svěřuje celý pluk, aby jej vedl do pole. Když se pak postupem času věrnost toho muže císaři i celé říši osvědčila v mnoha věcech, byl povýšen výš a jmenován velitelem několika pluků. S bohatstvím mu navíc rostly i pocty, takže byl všude oslavován víc než jiní. Proto se také stalo, že pojal za manželku vdovu, kterou po sobě zanechal jakýsi velký uherský kníže³. Ta nedlouho poté, jak tomu chtěl osud, zemřela, a protože byla bezdětná, ustanovila zmíněného Valdštejna, svého manžela, jediným dědicem veškerého movitého i nemovitého jmění. Vznešený pan hrabě z Harrachu⁴, který byl u císařského dvora ve velké vážnosti, měl tehdy právě dceru na vdávání; Valdštejn o ni požádal a zanedlouho ji dostal za manželku. Byla to paní nanejvýš cudného života i pověsti, a stejně zbožná k Bohu i ke svatým v nebesích, jako bohatá na všechny dary štěstěny i přírody. Valdštejnovi zatím s věkem rostla odvaha i rozvaha, až nakonec jednomyslnými hlasy knížat kurfiřtů⁵ získal neomezenou moc nad celým císařským vojskem. V této hodnosti si počínal tak, že nejen potlačil nenávist některých knížat, která propukala proti domu rakouskému, ale i dánského krále a jeho spojence donutil uzavřít s císařem mír za velmi spravedlivých podmínek; to mu vyneslo vévodství frýdlantské⁶ a právo razit zlatou a stříbrnou minci.

Tak šťastné úspěchy však toho vznětlivého člověka vynesly až k hanebné a ošklivé pýše. A protože pod jeho velením vojenské umění vzkvétalo, toužily téměř všechny říšské stavy učit se pod ním základům válečného řemesla a sloužit u něho. Když jej však pocty den ode dne víc a víc vyvyšovaly k nadutosti, nadělal si v říši tolik nenávisti, že ho stěží kdo z knížat měl rád a i prostý lid jím pohrdal. On sám však, povznesen nad veškerou závist, usiloval jen o jedno: podrobit si mysl mnoha knížat, ať tajnými piklemi, nebo otevřeně zbraní.

V té době je tajnými machinacemi Francouzů a takzvaných protestantských šlechticů v Německu podněcován, aby se chopil zbraní proti císaři, švédský král Gustav II. Adolf, který se nazýval obnovitelem evangelické svobody a velkým generálem neboli vojevůdcem králů britského a francouzského⁷. Proto v říši den ode dne propukaly nové nepokoje. K jejich urovnání svolal císař sněm do Řezna, kam se sjeli předáci všech stavů a zemí. Ti hned zpočátku, dříve než přistoupili k jakémukoli jednání, žádali, aby byl Valdštejn zbaven vojenského velení, a vznášeli proti němu různé stížnosti. Jak nečekané to pro císaře bylo, si každý rozumný člověk snadno domyslí – zvlášť v době, kdy byla říše ve větším nebezpečí než kdy jindy. Aby však předešel ještě horšímu zlu a vyhověl říšským knížatům, svolil k jejich přání a Valdštejna vojenské moci zbavil. Jaký zmatek ve válečných záležitostech z tohoto kroku vzešel, netřeba dále rozvádět; samotná zkušenost to brzy ukázala. Ti, kdo měli místo něho vést vojsko, buď neuměli obratně zajistit vojákům zásoby, nebo jim chyběla vojenská zkušenost, anebo nestačili na to, aby rozdělovali rozkazy tolika různým plukům rozptýleným široko daleko. Jediný byl tehdy Tilly, k němuž se obracely oči všech a o němž ona knížata věřila, že je pro ten úřad víc než způsobilý. Tilly byl jistě muž bystrý, dostatečně zběhlý ve vojenství a osvědčený do té doby mnoha vítězstvími, muž, který – což je mezi vojáky vzácné – spojoval ve své osobě vojevůdce se zbožností a vírou. Chyběla mu však ona autorita, kterou Valdštejnovi dávala neomezená moc svěřená mu císařem.

K tomu přistupovalo, že tentýž Tilly jen stěží zvládal vést dvě vojska, totiž císařské a ligistické, a starat se o obě, protože téměř každou chvíli vyvstávaly potíže; a co bylo nejhorší, sám se neodvažoval pustit skoro do ničeho, co by předtím nebylo předloženo císaři nebo knížatům spojeným v Lize. Zatímco se tam dlouho rokovalo, unikaly nejlepší příležitosti k porážce nepřítele dřív, než válečná rada cokoli rozhodla, a Švéd postupoval den ze dne mílovými kroky kupředu. Nakonec byl císař, když byl Tilly churav a již zlomen mnoha válkami, pozdě donucen dosadit Valdštejna znovu do válečných hodností, které mu nedávno odňal. Valdštejn, dobře vida, v jak zuboženém a téměř zoufalém stavu se říše nachází, se lstivě vymlouval: znovu a znovu tvrdil, že už má dost břemene námah a strastí, že upnul mysl k odpočinku a že bude císaři raději sloužit doma v tóze než ve válce ve vojenském plášti. Přitom však v duchu přemítal, jak by alespoň tímto způsobem mohl pomstít křivdu, která mu byla učiněna, a potupu z odňaté moci, kterou hluboko skrýval v srdci. Císař snadno uhodl, co Valdštejna trápí. Aby tedy nevrlého muže usmířil, daroval mu vévodství frýdlantské a pak se znovu pokusil, zda by se mysl toho ve válečných věcech zdatného muže nedala aspoň nyní zdolat vlídnějším slovem. Vévoda frýdlantský tehdy sice svolil, ale neochotně – aby to vypadalo, že on prokazuje milost císaři, a nikoli císař jemu –, a to pod podmínkou, že mu bude dáno velet jako generalissimovi s neomezenou mocí, bez závislosti na kterémkoli z německých knížat, takže v jeho rukou bude právo vést válku i uzavírat mír, a to tak, že by je nemohl porušit ani sám císař, i kdyby sebevíc chtěl. Co měl dobrý císař dělat, když na něj nepřítel ze všech stran doléhal? Aby postavil proti nepřátelským úspěchům schopného muže, podepsal všechny podmínky a povolal ho spolu s ostatními říšskými knížaty na sněm⁸, aby tam moc přijal se souhlasem všech knížat. Valdštejn však odmítl, aby jeho jmenování stvrzovala autorita knížat, která by k němu svými hlasy svolila. Nedostavil se a odjel se léčit do Karlových Varů, kde strávil celý měsíc. Lázně nesou jméno po Karlu V.⁹, který je objevil; leží pět mil od Chebu, na pomezí Saska. Je tam k vidění dvojí pramen, z něhož vytékají vody naprosto protichůdné: na jedné straně vyvěrá teplá, na druhé studená.

Z teplé vody, která na jednom místě odkapává, vzniká kámen¹⁰, jenž velmi dobře pomáhá léčit vředy u koní.

Když měsíc uplynul, vytáhl Valdštejn, řádně vylázněný, do pole, doprovázen hojným vojskem dvou set tisíc mužů¹¹. Nejprve udeřil na Plzeň a za šťastných znamení nad ní zvítězil; brzy nato přitáhl s vojskem k Praze, kterou nedávno Sasové vyrvali císaři. A když ji tvrdě sevřel, zahájil s ním velitel saského vojska¹² rozhovory o smíru a míru mezi císařem a svým knížetem. Když však příliš nepořídil, obrátil spolu se starým hrabětem Thurnem své lsti jinam: k tomu, aby Valdštejna odvrátil od věrnosti císaři. A zde vzala počátek Valdštejnova věrolomnost, která brzy nato přerostla v jeho vlastní zkázu a vyšla najevo ne bez té nejhanebnější pohany. Byl tehdy kdosi – nevím kdo –, nějaký veršotepec nebo hvězdopravec¹³, který si z hvězd vymýšlel báchorky a který Valdštejnovi přisuzoval české žezlo, vysněné z povětří. Tím se snad ten nanejvýš ješitný člověk nadul a byl ochoten za takovou korunu ujednat cokoli. A když viděl, že toho právem nikterak dosáhnout nemůže, pokusil se o to bezprávím. Nejprve usoudil, že je třeba odstranit švédského krále, svého soka v boji o království; když byl ten odstraněn, pustil se do vojevůdců a usiloval, aby si je zavázal a aby jim císaře znenáviděl. Za tím účelem navedl plukovníka Ilova¹⁴, aby si od císaře za prokázané služby vyžádal hraběcí hodnost a titul; nebylo těžké přemluvit k tomu člověka, který už k tomu sám tíhnul. Zároveň však tajně prostřednictvím poslů jednal tak, aby mu císař tu hodnost nepovolil. Namítal, že kdyby ji udělil jemu, mnozí jiní, kteří byli říši stejně, nebo ještě víc věrní, by ji žádali, jako by jim náležela právem. Protože i sám císař uznal, že by to obecnému dobru neprospělo, řídil se Valdštejnovou radou a vybídl plukovníka Ilova, aby měl strpení do příštích časů. Mezitím se při hostině naskytla příležitost a Valdštejn se Ilova, jako by o ničem nevěděl, ptá, jakou dostal odpověď; ten mu odvětil, že se mu dostalo odmítnutí. Tu Valdštejn, předstíraje hněv na císaře, řekl: „Tohle si tedy zasloužily naše upřímné služby, které jsme císaři tak dlouho nanejvýš věrně prokazovali – že ani mně, generalissimovi, když svým právem žádám za přítele, milost neprokáže, ani tobě, který si ji zasloužíš, ji nepřizná? Kdo bude odteď sloužit tak nevděčnému císaři, který tak zapomíná na dobrodiní?

Kdo mu nadále bude slibovat a zachovávat věrnost? Co se mne týče, odteď přísahám, že budu jednat proti Rakušanům, dokud bude v těchto údech dech života.“ K Valdštejnovi, jenž předříkával slova slavnostní přísahy, se přidal Ilov, odedávna na císaře rozhořčený, a tam uzavřeli první spolek. Spojenci tedy táhnou s vojskem proti nepříteli – ne však proto, aby s ním bojovali, ale aby císařské vojsko zahubili hladem a strádáním. Valdštejn tehdy setrvával u Svídnice¹⁵, odkud dal císařské vojáky odvést do Kladska. Někteří z vojevůdců věrnějších císaři tam z nijak skrytých známek poznali, jak nepravý záměr se proti císaři kuje; přesto se neodvažovali vévodu frýdlantského veřejně obvinit z nevěrnosti, ačkoli si o tom v soukromých rozhovorech mezi sebou šířili mnoho řečí, a to dosti zlých.

U Svídnice přišel Valdštejnovými piklemi naprosto nevinně o život syn dánského krále¹⁶. V době, kdy se kuly bezbožné plány proti císaři, byl tento princ vyslán ze švédské strany s plnou mocí, aby stvrdil ujednání, stejně jako Valdštejn vyslal Piccolominiho¹⁷. Protože však zmíněnému princi byly předloženy podmínky, které se zdály nespravedlivé, vrátil se ke svým s nepořízenou. To Valdštejna velmi popudilo a obrátil všechny myšlenky k tomu, jak se tomu výtečnému princi pomstít, jako by mu ten učinil velkou křivdu. Poslal tedy se zmíněným princem Piccolominiho, aby jej doprovodil k jeho lidem. Když dojeli k potůčku a po vojenském způsobu se rozloučili salvou z ručnic, vystřelil mezitím jakýsi voják ze zálohy kulku a prostřelil dánskému princi hruď těsně u srdce. Hned nato se císařští vrhají na nepřítele, a když zvítězí, zajmou hraběte Thurna¹⁸, vrchního velitele nepřátelského vojska, a pošlou ho k Valdštejnovi. Ten jej několik dní zdržel u sebe, jednal s ním o svém zrádném záměru a pak ho bez jakýchkoli dalších ujednání a bez výkupného propustil na svobodu. Když se nad tím přední vojevůdci rozhořčovali, řekl Valdštejn: „Co chcete, abych dělal s bláznem? Kéž by Švédové neměli lepšího vojevůdce – snadno bychom pak dokázali bojovat s celým světem a celý jej dobýt. Víc nám prospěje mezi nepřáteli než tady u nás v zajetí.“ Po porážce, kterou nepříteli uštědřil, zůstal Valdštejn ještě několik málo dní na témže místě; potom však odtáhl s celým vojskem do Čech, aby tam přezimoval a dovedl svůj záměr do konce.

Tehdy bylo rozhodnuto do základů zahubit všechny české velmože a zpustošit jejich statky až do posledního drobtu, aby nemohli císaři proti němu poskytnout žádnou pomoc. K témuž účelu nashromáždil nesmírné množství peněz a doufal, že po těchto stříbrných stupních vystoupí na trůn Českého království. Vybral si k tomu i vhodné místo – říkají mu Bílá hora¹⁹; na ní kdysi falckrabě Fridrich přišel jak o cizí hodnost, kterou si proti právu lidskému i božímu přisvojil, tak o vlastní země. Tak nepravé pikle však nemohly zůstat císaři dlouho skryty. Jakmile se mu ta pověst donesla, co nejdříve písemně zakázal²⁰ věrnějším vojevůdcům, aby od Valdštejna nadále přijímali rozkazy; tento spis byl nejprve zveřejněn v Praze. Když pak Valdštejn zamýšlel svolat celé vojsko na zmíněnou horu, stalo se, že hrabě Trčka²¹, Valdštejnův švagr, se dozvěděl, že zrádný záměr vyšel najevo. Vrátil se k Valdštejnovi, oznámil mu, že jeho podnik byl prozrazen, a vyložil mu také, jak nebezpečnou hru teď hrají. Tím Valdštejna přiměl, aby dal všem dělům zatlouct hřeby do zápalů²² a postavil do čela Plzně člověka sobě oddaného, který neměl to místo za žádných ujednání, slibů či důvodů předat nikomu jinému než Valdštejnovi; sám se pak vydal směrem k Chebu s několika tisíci mužů, zčásti jezdců, zčásti pěších. V tomto průvodu byl i pluk Waltera Butlera, o němž už císařští všude neprávem tvrdili, že patří k Valdštejnově straně; jak mylné to však bylo, ukázal výsledek. Jisté je totiž, že se Valdštejn opakovaně pokoušel získat Butlera za společníka svých plánů, sliboval mu rozsáhlé statky a skvělé hodnosti a že určil dvě stě tisíc říšských tolarů, poukázaných směnkou zčásti do Hamburku, zčásti do Zaháně, na verbování irských vojáků, kteří by mu byli ve službě věrni. Butler však tak okázale projevovanou Valdštejnovu přízeň vždycky považoval za podezřelou. A když jasněji pochopil, kam se věci řítí, nikdy nechtěl svolit, aby byl zproštěn přísahy dané císaři. Od té chvíle se ze všech sil snažil tohoto zrádce, kterého císař tak vysoko povýšil, zajmout a vydat císaři k zaslouženému potrestání. Protože však sám na tak obtížný úkol nestačil, přizval k radě o svém záměru vojáka věrného císaři, jakých bylo málo, a plného mužné odvahy – Waltera Devereuxe, tehdy velitele jedné setniny neboli kapitána, který Walterovi slíbil svou nanejvýš věrnou pomoc.

Jist si tímto pomocníkem připojil Butler ochotně svůj pluk k Valdštejnovu vojsku, které táhlo do Chebu.