Knihovna · Třicetiletá válka · Itinerář

VIII. Butlerovy hrdinské činy před smrtí a jeho výjimečná věrnost císaři, především to, co se stalo ve Frankfurtu nad Odrou

Když nejjasnější Tilly odvedl s sebou z pluku Jakuba Butlera dvě setniny vojáků, ostatní, kteří zůstali ve Frankfurtu nad Odrou s podplukovníkem Herbersteinem¹, velice trpěli hladem a nouzí. Aby jim Jakub Butler včas přispěchal na pomoc, odjel v doprovodu majora k Tillymu, který tehdy obléhal Magdeburk, upozornil ho na nebezpečí a zároveň ho požádal, aby městu i vojsku pomohl zásobami. Mezitím přitáhl Gustav II. Adolf, král švédský, se svým vojskem k Frankfurtu. Den předtím do města vhodně a zcela božím řízením vstoupil maršálek Tiefenbach² a nalezl v té posádce polního podmaršálka Thambrougka³, vojáka, který si věru zasloužil lepší osud, a plukovníky Behema a Femamonta⁴; jejich vojsko čítalo skoro deset tisíc mužů. Jakmile uviděli, že švédský král nasazuje proti městu své síly, jednomyslně rozdělili své vojáky po celém městě. Při tomto rozdělení připadla Walteru Butlerovi s jeho plukem poslední čili nejzazší část, a to velmi slabá. Aby té slabině odpomohl, navršil ze země menší náspy a za ně ukryl do zálohy mušketýry. Zároveň se k večeru odebral za plukovníkem Thambrougkem a vyložil mu, že hrozí ztráta města, jestliže na nepřítele ještě té noci, dříve než se Švéd ještě lépe opevní vykopanou zemí, nezaútočí a mužným výpadem ho od obléhání neodstraší. Kromě toho velmi otevřeně a obšírně vyložil, jakou hanbu by si kapitulací přivodili. Požádal také, aby mu ta výprava byla svěřena s pěti rotami jezdců a stejným počtem rot kyrysníků, a slavnostně slíbil, že s pomocí dobrého Boha nepřítele jistě vyžene z vnějších i vnitřních opevnění, která už začal budovat.

To vše sice vyslechli, ale protože on sám byl cizinec a ostatní mu tu slávu záviděli, prohlásili, že to nijak nelze provést. Mezitím však tu úlohu svěřili jinému. Ten sotva poněkud neopatrně zaútočil na nepřítele, byl prostřelen olověnou kulkou a vojáci, kteří ho doprovázeli, byli obklíčeni Gustavovými muži a z největší části padli, až na několik málo, kteří se rozprchlí vrátili do města jako poslové porážky. Císařští vojáci z posádky ve městě tehdy bez jakékoli obavy bezstarostně hodovali, zatímco Walter Butler se ze všech sil snažil postavit se nepříteli. Švédské oddíly podnikaly útoky se stejnou odvahou, až se nakonec, neschopny pochopit tak velkou statečnost Butlerových vojáků, vyptávaly, kdo z velitelů to místo tak houževnatě hájí. A když se dozvěděly, že Skotové a Irové, přesunuly sebe i své válečné stroje jinam. Útok tím však neustal. Kolem čtvrté odpoledne totiž nepřítel, když uslyšel, že se naši rozpálili hojností vína, jinde odvážně vystoupil na valy a podnikl mužné útoky. Na tom místě byly tehdy shodou okolností dva pluky; protože nebyly s to nepříteli vzdorovat, opustily své dosavadní stanoviště a stáhly se k Butlerovým opevněním. Butler nevěděl, zda jsou to nepřátelé, nebo přátelé, a když se od kapitána Wadta, Skota, dozvěděl, že jsou to císařští, rozkázal střílet i do nich. Poslal jim pak na pomoc zmíněného kapitána se setninou mušketýrů, ustrašené muže přivedl zpět k boji a nápor nepřítele mužně odrazil, ne bez krveprolití na straně protivníků. Brzy však švédské pluky, jakmile na chvíli nabraly sil, znovu vyrazily proti našim, bojovaly s ještě větší odvahou a zabily výše zmíněného kapitána Wadta, který si zasloužil delší život a lepší osud. Když padl tento velitel vojáků, jakých je málo, mnohým poklesla mysl, a když dvě hodiny velmi statečně vzdorovali, byli nakonec nuceni ustoupit přesile protivníků. V těchto útocích ztratil Walter ze svých lidí kromě už vícekrát jmenovaného Wadta kapitány Barnabáše Patricha, Ira, Dermota Carthyho, Ira, a Huga Onela, Ira, poručíky Grase, Ira, a Tomáše Broona, Ira, a praporečníka Tomáše Butlera⁵; sám Walter byl těžce raněn a jen stěží uchránil život před nepřítelem, který na něj zuřivě dorážel. Když byli císařští takto zahnáni na útěk, šlo se plenit. Nepřátelé našli na náměstí deset vozů naložených zpracovaným i nezpracovaným stříbrem, a také zásobami a válečným materiálem, a to vše spolu s majetkem měšťanů švédské vojsko během několika málo hodin vyplenilo.

Když to bylo dokonáno, dal Gustav za zvuku bubnu rozkázat, aby plenící vojáci od kořisti upustili, a pod trestem smrti dal troubením polnice troubit k ústupu. U jižní brány dal vystrojit skvostnou večeři a přál si, aby se jí zúčastnil i Walter, trpící svým zraněním. Protože pro velkou ztrátu krve mohl jen stěží stát na nohou, byl podle vojenského zvyku zdvižen na kopí a donesen ke králi. Sotva předstoupil před Gustava, zeptal se ho sám švédský král s taseným mečem, zda je mladší, nebo starší Butler⁶. Když prohlásil, že mladší, řekl král: „Nebesa tě chrání, statečný vojáku, že nechtěla, abys byl tím starším. Kdybys jím byl, potkal by tě ten osud, že bys padl touto královskou pravicí.” Pak ho vlídně přijal a pečlivě ho svěřil péči královských lékařů. Mezitím ti z císařského vojska, kteří po této porážce unikli, zčásti plaváním, zčásti tím, že během přeběhli most, zamířili do Velkého Hlohova⁷. Odtud poslal Herberstein k císaři posly, aby svalili vinu za porážku a za dobytí města na Waltera a vymysleli si, že nepřítel vtrhl do města v místě jeho stanoviště. Toto obvinění Waltera neuniklo Jakubu Butlerovi, který se vrátil od obléhání Magdeburku a hned napsal Walterovi vyčítavý dopis: připisoval mu v něm celou hanbu a vinu za město dobyté útokem a říkal, ať tedy Walter ví, že se bude muset za tak hanebnou porážku zodpovídat císaři. Mužná Walterova mysl takovou křivdu nesnesla: vzal ten obviňující list a dal ho přečíst Gustavovi. Ten ihned rozkázal vyhotovit skvělé svědectví o Walterově statečnosti a chtěl, aby bylo zpečetěno pečetí všech generálů a podepsáno jejich vlastní rukou. Dosvědčoval v něm, že veškerou vinu nelze připisovat bdělému muži, ale hodovníkům, kteří byli v tak velkém nebezpečí příliš bezstarostní; kdyby byli bojovali statečně spolu s Walterem, nikdy by sám král nepomyslel na další útok. Toto svědectví nepřítele později Walter sám odvezl do Vídně císaři. Ale i Frankfurtští nad Odrou dali nedlouho poté vytisknout a vydat knížku, kterou nadepsali O pohromách Frankfurtských, a v ní připisují Butlerovi za toto obležení nesmrtelnou chválu. Připomínají však také zbabělost císařských vojáků, kterou žádná staletí nesmažou: svou nedbalostí, když všude zapalovali slavnostní ohně svatého Jana Křtitele⁸, vydali samo město, tak vznešené a tak rozlehlé, jako na jedné hranici Vulkánovi napospas.

Po šestiměsíčním zajetí se Walter konečně vykoupil z pout výkupným tisíce tolarů. Naše vojsko tehdy po porážce u Lipska právě táhlo přes Lužici do Slezska. Tam zamířil náš Butler, a když se setkal s maršálkem Tiefenbachem, byl od něho přijat s nejvyššími poctami a se vzácnou přízní. Zde Tiefenbachovou autoritou přinutil plukovníka Behema, který Butlera u císaře pomlouval nejvíce, aby písemně odvolal, co proti Walterovi lehkomyslně rozhlásil u císařského dvora; v tom písemném odvolání Behem prohlašuje, že Walter jednal tak, jak se na mužného vojáka sluší.

Když byla Walterova pověst náležitě obhájena, odjel Walter se svolením generálů do Polska, do Varšavy, a na vlastní náklady tam sebral sto vybraných dragounů, aby je přivedl do Slezska touž cestou, kterou přišel. Na této cestě mu hrozilo nemalé nebezpečí od sedláků, kterých se na panství velkého knížete Swofquitze⁹ shromáždilo na tři sta a kteří v časných ranních hodinách, ještě za šera, vytáhli proti Walterovým mužům, aby je všechny pobili. Velmi bystrý velitel však úklad včas prohlédl a obrátil to, co bylo chystáno na hlavu jeho a jeho mužů, proti samým strůjcům. Odtud odjel do Vratislavi a stále si dával pozor na cesty, kde číhali sedláci, až se z hodnověrných zpráv dozvěděl, že jeho zimní ležení mu bylo přiděleno v Těšínském knížectví na hranicích Valašska¹⁰. Cesty byly v té době plné nebezpečí a silnice k zmíněnému místu neschůdné, dlouhé a drsné; přesto bylo nutné tam jet, až dorazil do Těšína, hlavního města té země. Kněžna vdova¹¹, která tam vládla, přidělila Walterovi městečko Strumeň¹². Leží na řece Visle, která vyvěrá z valašských hor, teče Polskem a omývá Krakov. Zde jsme viděli¹³, jak se ze země dobývá sůl v podobě kamenů; kusy často přesahují sedm nebo osm stop na délku, tři nebo čtyři na šířku a dvě nebo tři na hloubku. Zvlášť se mi líbila důmyslnost, s jakou se tak velká tíha vytahuje z nejhlubších jeskyní. Postup je takový: u ústí šachty postaví obrovský stroj s nesmírně velkým kolem, které otáčí velbloud. Z kola se spouští a zase vytahuje lano, na jehož konci je hák, s jehož pomocí se vytahují obrovské balvany uchopené jakýmisi rameny.

Tato sůl je, dokud nepřijde na vzduch, velmi lehká, takže by ji muž nijak zvlášť silný bez potíží zvedl jedinou rukou; jakmile se však mimo jeskyni dotkne vzduchu, na místě nabude takové váhy, že ji sotva zvedne a unese několik mužů. Tyto obrovské kusy soli rozřežou pilou na menší díly a pak je pro domácí potřebu rozdrtí v hmoždíři. Tato sůl prý je ze všech nejlepší a užívají ji Slezané, Valaši, Češi, Uhři, Rakušané, Chorvati, Moravané, Slované, Poláci, Podolané¹⁴ a další okolní národy.

Sotva se náš Walter dohodl s místními obyvateli na penězích, které měli zaplatit za zimní ležení vojáků, přišel od Valdštejna rozkaz, aby bez prodlení dnem i nocí spěchal do Zaháně¹⁵. Zaháň je město ležící na hranicích Lužice a patří samému Valdštejnovi. Když se zdálo, že na ni nepřátelé zaútočí, Valdštejn usoudil, že ji nelze svěřit nikomu věrnějšímu než Walterovi. Walter proto bez otálení vyhověl Valdštejnovým rozkazům, byl na místě dříve, než nepřátelé čekali, nečekaně je napadl, rozprášil a zahnal na útěk a získal obrovskou kořist. Když tam setrval tři měsíce, odjel potom do Čech a do Nymburka a odtud do Plzně k Valdštejnovi. Ten ho vzal s sebou k obléhání Prahy; když ji šťastně dobyl zpět a nepřátelům poručil odejít beze zbraní, vyčistil se šedesáti tisíci nejlepších vojáků celé Čechy. Když bylo vše takto uspořádáno, byl Walter vyslán s osmi rotami jízdy do Chebu. Tam vpadl na nepřítele, způsobil mu velkou porážku a v udatném boji mu vyrval dvanáct vojenských praporů. Proto si u Valdštejna získal až neuvěřitelnou přízeň, takže jako odměnu dostal pro své zimní ležení krnovské hrabství¹⁶ se vším příslušenstvím. Zatímco tam déle pobýval, pojal za manželku urozenou paní hraběnku z Fontany. Jak velké služby pak náš Walter prokázal císaři při rozmanitých a nanejvýš nebezpečných příležitostech, lze sotva vypovědět; ostatní chvály tohoto znamenitého vojáka vylíčí jiní, kteří se záměrně ujali Butlerovy oslavy. Já dodávám jen jedno, co zaslouží, aby si to pamatovala všechna staletí po nás: že u Nördlingenu před nejjasnějším králem uherským a českým a před kardinálem-infantem¹⁷ bojoval čtyřiadvacet hodin nepřetržitě a bez přestávky s největší statečností, takže v bitvě přišel o svého podplukovníka i o majora.

Přesto před nepřítelem neustoupil ani o krok, dokud mu na pomoc nepřišli Španělé, kteří se v té srážce osvědčili jako opravdoví muži a znamenití vojáci, spolu s Chorvaty¹⁸. Kolik krve tu na obou stranách teklo, si rozumný člověk snadno domyslí, když slyší, že v téže bitvě padlo na bojišti v jediný den – a byl to 16. srpen 1634¹⁹ – šestnáct tisíc mužů. Po této bitvě byl Walter vyslán s osmi pluky obléhat město Urach²⁰, nad nímž stál velmi pevný hrad podléhající vévodovi württemberskému. Hrad nakonec šťastně, i když ne bez jistých ztrát mezi svými vojáky, dobyl, a protože jej vzal mocí, ponechal jej vojákům jako kořist. Konečně, když znovu dobyl různá města a hrady, dokonal tento muž, hodný věčné paměti a císaři nanejvýš věrný, v Schorndorfu velmi pokojně svůj život, když byl předtím zaopatřen všemi svátostmi podle katolického obřadu.