Knihovna · Třicetiletá válka · Itinerář

VII. Má cesta k Butlerovi

Slunce dosáhlo poledne, když jsem vyjel z Prahy. Doprovázel jsem jednoho polského šlechtice, který mi, aby mi ulehčil útrapy cesty, pomohl tažným zvířetem. Když jsme dorazili do Jeclitu¹, hostitel nás sice přijal velmi štědře, ale vytrpěli jsme mnoho pro nedostatek vody, protože všechny prameny zamrzly v krutém mrazu. Úrodnější Čechy jsem nikdy jindy neviděl, a to zvláště po dvojím vyplenění, nepřítelem i císařem, a po tom, co obyvatelstvo zčásti pobil meč a zčásti rozehnal mor: všechna pole, kam až oko dohlédlo, se zelenala obilím.

Čechy jsou ostatně bohaté i na dříví a živí nevýslovné množství zvěře, divoké i domácí, a také ryb. Odtud jsme se dobře nasyceni vydali do Chebu, města nikterak rozlehlého, ale velmi dobře opevněného. Poobědvali jsme u podplukovníka v téže síni, v níž později spoluviníci Valdštejnovy zrady² zaplatili žalostnou smrtí trest, jaký zrádci zaslouží; o tom na svém místě. Odtud jsem byl dovezen do Kronachu³. Kronach je pevnost patřící bamberskému biskupovi, opevněná ani ne tak polohou jako odvážnou statečností obyvatel. Ti byli znovu a znovu obléháni předními vojevůdci švédského vojska, ale nikdy je nebylo možné zdolat ani hrozbami, ani sliby, přestože na ně zaútočil mocnými zbraněmi sám vévoda výmarský⁴ (kdo by neznal, jak velký je to voják?) i jiní znamenití vojevůdci. Ženy tam místo plášťů nosí bílou lněnou pelerínu zdobenou pestrým lemem; do ní zahaleny kolem obou ramen přistupují o slavnějších svátcích, o Velikonocích, Letnicích a Vánocích, k svatému přijímání, a to spíše ve velkém počtu než ve velké zbožnosti. Jen málokteré totiž prokazují svátosti náležitou úctu a bázeň: většina z nich, jakmile se nasytí svatým pokrmem, vychází z kostela, jako by ochutnala z obyčejného stolu. Velitel hradu, který k městu přiléhá a je o něco lépe opevněný než město, nás pozval na oběd a pohostil nás se ctí i s laskavostí. Při číši se vedly rozmanité hovory o válečných věcech; mimo jiné jsme přešli i na církevní obročí⁵ a s údivem jsme se dozvěděli, že jsou obročí, která držiteli vynášejí ročně deset, ba i dvacet tisíc tolarů⁶. Odtud jsme se po obvyklém poděkování pánu místa vydali na cestu do Neustadtu⁷ a přes různá městečka jsme konečně dorazili do Fuldy⁸. Toto město podléhá opatovi, který je knížetem Římské říše. Celý ten kraj kolem sužoval velký hlad. Nejenže ho pustošily nepřátelské i spojenecké vpády vojáků, kteří jej rozličně sužovali, ale plenili ho i polní plši⁹, kteří osení velmi škodili. Ti si v době žní nanosili do podzemních nor velké množství obilí a chystali si tak potravu na nadcházející zimu; sedláci, kteří zem často rozkopávali, v nich nacházeli celé měřice¹⁰.

Potom jsme se vydali do Aschaffenburgu¹¹. Toto město podléhá kurfiřtovi a arcibiskupovi mohučskému; tehdy je držel polní maršálek Mansfeld¹² s třiceti tisíci vybraných vojáků. Byl tam však takový nedostatek potravin, že i duchovní osoby byly v postní době a v zapovězených dnech nuceny jíst maso, a i to jen velmi zřídka sehnaly. Viděli jsme tu biskupský zámek¹³ vystavěný s královskou okázalostí a nádherou. Měl ve čtverci čtyři věže, postavené s obdivuhodnou elegancí a v dokonalé architektonické souměrnosti; ostatní části zámku se skvěly nejvznešenějšími komnatami. Nebudu se tu zmiňovat o sudech obludné velikosti plných výborného vína, z nichž některé pojaly čtyřicet a padesát fůr¹⁴; ty lze u Němců potkat všude a nevzbuzují u nich velký obdiv. Odtud jsem odjel do Wertheimu¹⁵ a potom rozmanitými oklikami do Heilbronnu, města co nejlépe vybaveného opevněním i zásobami všeho druhu. Na jeho náměstí bylo vystaveno čtyřicet čtyři děl úžasné velikosti a deset vojenských praporů, které byly nedávno ukořistěny Francouzům ve Philippsburgu¹⁶. O toto město se Švédové lopotili celý rok, aby si je podrobili, a císařští si je podrobili za čtyři hodiny: tolik znamená mít vojáka věrného a ochotného sloužit svému pánu. Zde se před ostatními osvědčil pan Jakub Gordon¹⁷, kapitán, pocházející z velmi urozeného skotského rodu, který tehdy velel setnině dragounů. Tomuto urozenému rodu bude u všech potomků přičítáno ke cti, že i mezi předními stavy Říše sloužil císaři nanejvýš věrně a vytrvale: z téhož rodu byl tehdy jeden plukovník, dva podplukovníci čili zástupci velitele, jeden major a tento kapitán, jehož chvála zaslouží, aby si ji připomínalo všechno budoucí potomstvo. Odtud jsem se přesunul do Lüneburgu¹⁸, kde držel hrad generálporučík Gallas¹⁹, když odtud vyhnal velmi mocného vévodu²⁰ za to, že proti všemu právu a řádu pozvedl zbraně proti císaři. Odtamtud jsem se vydal do Stuttgartu, hlavního města Württemberského vévodství, kde tehdy právě měl zimní ležení Ferdinand III., velmi mocný král český a uherský, a sídlil na zámku württemberského vévody, nákladně vystavěném a vyzdobeném. Zde jsem se z hodnověrných zpráv dozvěděl, že můj Butler je už mrtev a že byl převezen do Schorndorfu²¹, města přeplněného veškerou válečnou výzbrojí, a tak jsem tam obrátil směr své cesty.

Když jsem tam dorazil, uviděl jsem svého zmíněného velitele uzavřeného v olověné rakvi, a když jsem se vyptával, jakou smrtí zemřel, dozvěděl jsem se, že zesnul velmi zbožně, zaopatřen všemi svátostmi. Hluboce jsem želel, jak jsem byl povinen, že muž tak proslulý svou statečností pro císaře a pravou víru nemohl odolat výroku smrti: rozhodně si zasloužil mnohem delší život. Dokud však žil, nikterak nezanedbal sebe sama: aby zajistil své slávě věčnost a své duši nebe, rozdělil bohatství, které si mezi nepřáteli získal svou mužnou rukou v nejspravedlivějším boji, na zbožné odkazy zhruba takto. Dvacet tisíc tolarů odkázal otcům františkánům²², kterým říkáme přísné observance; ti se v Praze vzdělávají ve studiích a připravují se k tomu, aby se jednou vrátili do Irska nebo do Skotska a horlivě se věnovali utvrzování katolíků ve víře a navracení kacířů k ní. Dvě stě tolarů připsal jako almužnu profesnímu domu²³ Tovaryšstva Ježíšova, jehož představeným byl ctihodný otec Vilém Lamormaini²⁴, zpovědník Jeho svaté císařské Milosti. Ctihodnému otci Petru Waddingovi²⁵ z Tovaryšstva Ježíšova, Irovi a tehdejšímu kancléři pražské univerzity, chtěl dát tři tisíce tolarů, aby je rozdělil chudým Irům, kteří tam přicházejí. Otci Patrikovi, františkánovi přísné observance, odkázal pět set tolarů a stejně tolik jinému knězi, rovněž Irovi. Odkázal také jiným, kteří s ním byli spjati zčásti krví a zčásti přátelstvím: své sestře šest tisíc tolarů, svému podplukovníkovi Walteru Devereuxovi²⁶ tisíc tolarů a dalším podle náklonnosti a zásluh. Protože to však s vylíčením naší cesty příliš nesouvisí, přenechávám vyřízení těchto věcí jiným a pokračuji ve své zamýšlené cestě. Když jsem nikoli bez velkého žalu zbožně vykonal poslední službu svému nejlepšímu pánu Butlerovi²⁷, muži císaři nejmilejšímu a nejvěrnějšímu, pospíšil jsem si na hrad Wiesensteig²⁸, podléhající hraběti z Holsteinu. Byl v něm zdržován Walter Devereux, zraněný v bitvě u Nördlingenu²⁹ olověnou kulkou do holeně, spolu s nanejvýš zarmoucenou Butlerovou vdovou³⁰. Ta nedlouho poté doprovodila pohřeb svého zesnulého manžela pod bezpečnou vojenskou ochranou do Čech a vystrojila mu tam nanejvýš nákladné exekvie.