Knihovna · Třicetiletá válka · Itinerář

VI. Líčí průběh naší cesty z Polska do Německa

Dne 29. října¹ jsem odjel z Gdaňska a za tři dny dorazil do Toruně. Ubytoval jsem se tam v konventu svatého Dominika a představený této řeholní rodiny, ctihodný otec Valentin Foldin, mě velmi laskavě přijal a několik dní se ke mně choval nanejvýš vlídně. Odtud jsem se vydal do Poznaně, kde jsem byl opět pohostinně přijat v klášteře svatého Dominika a od ctihodného otce Alberta Margonia jsem zakusil mnoho laskavosti. Žilo tu pohromadě sedmdesát řeholníků, kteří byli stejně jednotní v slibech jako ve smýšlení.

Po šestidenním pobytu jsem se dohodl s poznaňskými vozky, že mě vezmou s sebou do Vratislavi. Slíbili, že to svědomitě udělají, ale dodrželi slovo jen velmi nepoctivě. Sotva jsme totiž dorazili do městečka Krotoszyna² na hranicích Slezska, začalo v nich kypět víno a pustili se za zvuku píšťaly do tance a skotačení. Brzy mě, aniž jsem cokoli takového čekal, napadli posměšky a nemístnými vtipy a utahovali si z listin, které jsem jako průvodní glejt dostal od poznaňské městské rady: prý to nejsou nic než podvržené jezuitské výmysly a dál už nebudou platit. Co jsem tu měl dělat, vydán na pospas v nepřátelské zemi a ze všech stran obklopen saskými a švédskými vojsky, která nebyla daleko a jimž mě vozkové vyhrožovali vydat? Usoudil jsem, že tu noc je třeba vlídně předstírat, že nic nevidím, a v trpělivém mlčení snášet jejich nepříliš duchaplné vtipy, a vše jsem odložil na příští svítání. Hned druhý den ráno jsem tedy šel za správcem místa a velmi přátelsky ho žádal, aby mi pomohl radou i skutkem. Ten se nad mým osudem slitoval, dal si vozky předvolat. Když vyslechl různá vzájemná obvinění i výmluvy, nařídil vozkům, aby mu před odjezdem postavili ručitele, který se zaručí, že mě dovezou do Vratislavi bez úhony a bez křivdy. Jakmile ho postavili, bez meškání jsme odjeli. Cestou se různí lidé různě dohadovali a měli podezření, že jsem kněz, a ne obchodník, za kterého jsem se vydával; vozkové to však vytrvale popírali. Mezitím jsme se blížili k vratislavským branám, kde musel každý jednotlivě odpovídat na otázky o svém stavu, vlasti a důvodech cesty. Když došla řada na mě, předložil jsem svůj průvodní glejt. Jakmile z něj poznali, že provozuji obchod, vyptávali se na druh zboží. Odpověděl jsem, že jsem sem s velkými náklady přivezl sledě. Zatímco nesli naše listiny k místodržiteli, odvedli nás na tržiště, abychom z vozů vyložili sledě. Chtěl jsem se tu se svými vozky rozloučit, ale hle, oni se se mnou pustili do nové pře o cenu za dopravu a žádali ode mě trojnásobnou mzdu; kdybych ji nezaplatil, hrozili, že mě prozradí. Myslím, že se tak stalo proto, že se od každé osoby, která vstupovala do vratislavských bran a vycházela z nich, vybíral groš, aby se snáze mohl vyplácet žold vojákům, a clo z povozů tak nesmírně stouplo.

Protože jsem tedy uznal, že to, co ode mě žádají, není docela nespravedlivé, všechny jsem uspokojil a v dobrém míru odešel k otcům dominikánům. Byli tu tři a jen s obtížemi se protloukali životem pro nedostatek obživy; pět jejich spolubratrů z jejich společenství už zemřelo hladem. Město Vratislav je dále velmi silně opevněné a obtéká je Odra. Tehdy v něm byla vydržována saská posádka³, v níž podplukovník vyznával katolickou víru. S jeho pomocí jsem byl s bubeníkem dopraven do Olavy⁴, vzdálené od Vratislavi čtyři míle. V Olavě byla císařská posádka, jejímž plukovníkem byl pan Jiří Bostock⁵, nanejvýš věrný císaři. Jakmile se doslechl o mém příchodu, dal mě převézt člunem přes vodu a pozdě v noci mě otevřenými branami vpustil do města. Toto město z převážné části zničil požár. Má velmi silně opevněný hrad, který sám plukovník, rodák odtamtud, znamenitě opevnil a po dlouhý čas jej houževnatě držel za císaře proti saskému vévodovi, pánu toho místa. Pomlouvačům, kteří mu přišívali cejch nevěrnosti, odpovídal, že svému pánu, Sasovi, sloužil co nejvěrněji, dokud ten stál při císaři; když však od něho odpadl, bude proti němu jednat s neméně velkou odvahou. Když jsem si odtud několik dní odpočinul, vydal jsem se pod bezpečným vojenským doprovodem přímou cestou do Nisy⁶ k Jeho Urozenosti panu Janu Wanglerovi⁷, generálnímu strážmistrovi⁸ jízdy a pěchoty ve Slezsku. Přijal mě přátelsky a po desetidenní přestávce mě poslal ke svému synovi téhož jména. Ten tehdy právě zimoval na hranicích Čech. Byl to voják podle všeho věkem mladý, ale rozvahou i znalostí vojenství, a neméně i jazyků, vskutku nadmíru znamenitý; tělem sice drobný, ale duchem vyšší, než by odpovídalo jeho postavě. Byl s ním plukovník jízdy jménem Olfeldt⁹, rodem z Dánska, nadmíru oddaný císaři a hodný té nejvyšší chvály, kdyby jeho spolehlivost nebyl poskvrnil příliš štědrý Bakchus, jemuž byl až přespříliš oddán. Město, v němž sídlili, bylo vystavěno k ozdobě a velkému přepychu. Myslím, že nikde jinde jsem za války neviděl takovou lacinost potravin jako zde. Ale i sedláci v celých Čechách byli tehdy prý císaři tak povolní a poddaní, že vojáky, kteří tudy sem a tam procházeli, přijímali ve vesnicích vlídně a štědře hostili, ba odcházejícím dělali na hodinu či dvě průvodce po schůdnějších cestách.

Pod jejich vedením jsem se pak sám dostal k panu plukovníkovi Vilému Gallovi¹⁰, Irovi, a s ním jsem oslavil Boží hod vánoční. Odtud jsem byl později dovezen do Prahy k panu plukovníkovi Jakubu Gordonovi¹¹. Praha je vznešené sídelní město a metropole celých Čech. Dělí se na čtyři části: na Malou Stranu, jak se jí říká, na Staré a Nové Město a na Židovské Město. Leží na velmi zdravém místě a omývá ji Vltava, která nedaleko od Prahy ústí do Labe. Na sousedním vrchu se rozkládá hrad, jehož krása stojí za podívanou; z něho lze pohodlně přehlédnout celý obvod města, kam až sahá. Na jedné straně hradu je vidět dlouhá a prostorná chodba, kterou králové obvykle přecházeli do sousedního kostela, na druhé straně dřevěný most, po němž se přechází do zahrady¹²; v příkopech pod mostem lze spatřit množství zvěře, což je pro oči velká podívaná. Viděl jsem v Praze místo, kde svatý Václav, král český, zemřel pro spravedlnost a víru úklady a návodem své matky Drahomíry¹³. Zachovaly se tam však i stopy místa, kde matku stihla nejspravedlivější odplata Boží pomsty: země se rozevřela a pohltila ji zaživa, s duší i s tělem¹⁴. Odtud jsem 4. ledna odjel, jak ukáže následující kapitola.