Knihovna · Třicetiletá válka · Itinerář

V. O mé cestě do Gdaňska

Zatímco jsem na břehu Baltského moře čekal na vhodnou příležitost pokračovat dál, uplynuly snadno dva týdny, než jsem mohl vyplout do Gdaňska. Když jsem konečně nastoupil na loď, zmítaly mnou všelijak protivné větry a síla bouře. Protože nebylo možné plout dál, spustili jsme, ne bez nebezpečí, kotvy. Zuřivá bouře nás totiž po celých čtyřiadvacet hodin tak strašlivě zmítala, že bylo nutné odříznout od velké lodi čluny. Na nás však tato bouře doléhala mírněji než na jiné; jinde totiž pohřbila ve vlnách hezkou řádku lodí.

Zatímco jsme tu tedy setrvávali v nejisté naději mezi smrtí a životem, obrátili jsme se s prosbou ke Krotiteli moře a Vládci vln. On nás ve svém nekonečném milosrdenství nanejvýš laskavě vyrval z chřtánu smrti a konečně vysadil bez úhony v gdaňském přístavu, po němž jsme tak dlouho a tak často toužili a který podléhá polskému králi¹.

Při téže bouři zahynulo z obyvatel Lipstadtu², poddaných dánského krále, třicet tisíc lidí spolu s polovinou města Lipstadtu. Neušetřila ani hamburské obchodníky, jimž způsobila nesmírné škody.

V Gdaňsku jsem se ubytoval u řeholníků, kteří mají jméno po svatém Dominiku, svém prvním zakladateli. Mezi nimi jsem našel jednoho otce Španěla, člověka mírného a laskavého jako málokdo. Vyprávěl mi, že i on byl se svým společníkem, který byl vyslancem španělského krále, zastižen zmíněnou bouří a že jejímu náporu unikl jen taktak, a to s pomocí veliké Matky, Panny, Hvězdy moře. Když se totiž zbožnější z mužů jiného vyznání, kteří pluli na téže lodi, shromáždili podle svého slavnostního zvyku na jednom místě ke zpěvu žalmů, vyzval tento otec Španěly ke společné modlitbě a k uctívání Matky milosrdenství; byl přesvědčen, že loď se dostala do bezpečí jen díky její laskavé přízni. V tomto klášteře se tehdy náhodou konaly exekvie neboli pohřební obřady za jednoho polského šlechtice, někdejšího královského komořího, jichž se účastnil i sám španělský vyslanec. Probíhaly zhruba takto. Uprostřed chóru byl vztyčen kenotaf, kterému říkají castrum doloris³. Spočíval na čtyřech sloupech, byl ze všech stran potažen smutečním suknem a umně zdoben různými znameními rodových erbů. Kolem stály ve stříbrných svícnech pohřební pochodně a četné lampy vydávaly mihotavé světlo. U oltáře potaženého černou látkou sloužil mši jakýsi prelát⁴, muž nadmíru důstojný. Když došel ke čtení evangelia, na chvíli se zastavil, dokud nezazněla v kázání chvalořeč neboli oslava zesnulého. Po kázání vytvořili přítomní při mši k obětování, kterému se obecně říká ofertorium, tento průvod. Jako první vedla průvod truchlící vdova v doprovodu dvou šlechtičen, se svými dětmi a služebnou družinou; každá z nich měla po boku jako průvodce nějakého urozeného pána.

Všichni byli oděni černě a od hlavy přes celé tělo jim splývala tkanina z hrubší příze, do níž se halili tak, že jim stěží byly vidět konečky úst a nosu. Když došli k oltáři, políbili oltář, vzali zároveň minci z misky, kterou kterýsi šlechtic podával v ruce, a obětovali ji před oltářem. Stejným obřadem je následovali všichni, kdo se účastnili pohřebního průvodu, muži i ženy, urození i neurození, ovšem oděvem z různého sukna podle stavu každého z nich. Když se došlo k pozdvihování svatého těla Páně v eucharistii, strhl se v kostele najednou takový hluk lidí, kteří se bili do líců a do tváře na památku bolestného políčku, který kdysi vytrpěl Kristus při svém umučení, že jsem byl tímto neobvyklým obřadem otřesen a málem jsem byl bez sebe. Když konečně mše skončila, odnesli hrobníci, zahalení celí do černých pytlů, zesnulého k pohřbu. Po vykonaném pohřbu byly uprostřed kostela slavnostně vysloveny díky všem, kdo provázeli pohřeb, a tak se všichni propuštěni vrátili domů.