Knihovna · Třicetiletá válka · Itinerář

XI. O smrti Valdštejnově a ostatních zrádců, Trčky, Ilova, Kinského a rytmistra Niemanna

Cheb tehdy střežili pan Jan Gordon¹, podplukovník pluku hraběte Trčky, a major téhož pluku Leslie², oba vynikající vojáci a věrní císaři jako málokdo. Slýchali, že se všude povídá mnoho o Valdštejnově zrádném smýšlení, a to ne v nejasných pověstech, nýbrž na základě zcela zřejmých známek, a velmi jim proto záleželo na tom, aby zjistili, jak se věci doopravdy mají. Valdštejn tehdy pobýval v Plzni a dychtivě, z hodiny na hodinu, ba z okamžiku na okamžik, očekával příjezd Gallasův; Gallas totiž vévodovi frýdlantskému slíbil, že s sebou přivede Aldringena. Mezitím Valdštejn mezi nadějí a obavou rozvažoval, co bude třeba udělat, kdyby oba jmenovaní vojevůdci snad zůstali věrni císaři, a zda by i tak mohl své zrádné záměry uskutečnit. Nakonec usoudil, že nejlepší bude získat si zatím jiné velitele, ať už svou autoritou, vlídností, nebo i sliby, a strhnout je na svou stranu. Začal proto u Gordona. Povolal ho z Chebu do Plzně, přijal ho nanejvýš vlídně a podrobně se ho vyptával na město, které mu bylo v nepřítomnosti jeho velitele Trčky svěřeno, na jeho opevnění a na věrnost a statečnost vojáků. Sám od sebe mu laskavě nabídl, že mu svěří několik pluků, které by pod jeho velením odvedl do Slezska; ať se však zatím tři nebo čtyři týdny obrní trpělivostí a v té době obstará a připraví, čeho je k tažení zapotřebí. Když to takto ujednal, poslal ho zase zpátky do Chebu.

Hned za úsvitu následujícího dne dal Valdštejn spěšně povolat k sobě Leslieho, který se už z dopisu jednoho přítele něco o piklech vévody frýdlantského dozvěděl. Leslie byl od města sotva tři hodiny cesty, když tu potkal Valdštejna, jak leží v nosítkách; v jeho průvodu šlo dvě stě pěších a pět set jezdců a s nimi všechna zavazadla pod velením Butlerovým³. Vévoda frýdlantský Leslieho vlídně pozdravil a hned při prvním setkání se ho zeptal, co se v těch končinách povídá nového o nepříteli. Když mu Leslie obšírně odpověděl, chtěl Valdštejn vědět, co si obecně lidé povídají i o něm a o jeho záměrech. Leslie odpověděl, že jen mimochodem a všeobecně slyšel, že se císař na vévodu hněvá. Nato Valdštejn dodal: „Tak se tedy ode mne dozvíš všechno, podrobně a bod po bodu.“ A zároveň vylíčil, jaké podivné věci císařovi rádcové kují proti jeho hlavě a že nanejvýš nespravedlivými radami zlomyslníků se už věc dostala tak daleko, že ho mají z hodnosti generalissima, kterou mu kdysi nabídli a kterou on jen nerad přijal, nyní znovu s hanbou svrhnout; na jeho místo má být dosazen uherský král Ferdinand III., císařův starší syn, mladík, který není dost zralý ani věkem, ani silami, ani rozvahou. Nakonec, když na císaře a rakouský dům s velkou zlostí vychrlil mnoho nadávek, poslal Leslieho napřed do Chebu, aby Gordonovi oznámil jeho příjezd a všechno, co bylo řečeno. Leslie neotálel, a jakmile dorazil do Chebu, nepovažoval nic za důležitější, než se sejít s Gordonem a zpravit ho o všem, co se řeklo a stalo. Potom vyjel spolu s Gordonem vstříc Valdštejnovi, který se už k Chebu blížil, a vlídně ho uvedli do hradeb. To vévodu frýdlantského nesmírně potěšilo, a o to méně tyto velitele, stejně jako Butlera, podezíral, že to byli cizinci, Skotové či Irové. Proto je na znamení pocty velmi vlídně pozval do svého domu⁴ a znovu jim vyložil celý stav věcí a přitom silně zveličoval křivdy, které mu císař způsobil. Dokazoval, že císařský dvůr se řídí škodlivými radami Španělů až příliš zhoubně, a proto mu nic nepřipadá rozumnější, než aby byl tento rod v celém Německu vyrván i s kořeny a aby aspoň takto celý svět poznal, že jsou i jiní, kdo dokážou Říši správně spravovat. Teď prý má po ruce prostředky, jimiž by se celá tahle tragédie dala rychle a bez velkého pozdvižení dohrát do konce; není totiž nikoho, kdo by mu mohl nebo chtěl stát v cestě. Vybízí proto všechny společně i každého zvlášť, aby se napříště řídili jeho rozkazy a věrně stáli na jeho straně; on už bez potíží najde způsob, jak věrnost každého z nich velkoryse a podle zásluhy odměnit. Kdyby však někdo z nich váhal, zda se k jeho straně přidat, rád mu svolí, aby odešel, kam bude chtít.

Z této a podobných řečí se dalo snadno usoudit, kam to všechno směřuje. Bylo však třeba se přetvařovat, aby lék nebyl podán předčasně a bez užitku. Proto dal Leslie vévodovi, alespoň za svou osobu, tuto odpověď. Přiznává prý a už dávno poznal, co zmůže vévodova přízeň, zvláště u cizinců. On sám přišel ze Skotska do Německa, aby si získal jméno, a proto neodmítá žold od nikoho, ledaže by byl vyplácen za boj proti jeho vlastnímu, přirozenému králi. Bude-li tedy zproštěn přísahy, kterou složil císaři, bude kterémukoli jinému pánu sloužit co nejvěrněji, a nevidí důvod, proč by kdy odmítal sloužit pod takovým velitelem, jehož štědrou blahovůli poznal už během několika let. Co se tedy týče jeho samého a jeho zdejších druhů, slibuje, že udělá to, co bude jemu i jeho lidem ke cti. Touto odpovědí si vévodu frýdlantského zcela získal. Tato dvojznačná řeč však Butlera nemálo zmátla. Věděl totiž, že oba jeho druhové se hlásí k jiné než pravé víře⁵, a velmi se obával, aby se nedali planými přemlouváními odtrhnout od císaře k vévodovi frýdlantskému. Rozloučili se tedy a všichni společně odešli, ohromeni. Když však cestou přišla řeč na to, co říkal vévoda frýdlantský, Butler zatajil, co si myslí, a předstíral, že stranu vévody docela neodmítá. A aby si sám zase vyzkoušel smýšlení svých druhů, zeptal se: „Bratři moji, myslíte, že se věc nejlépe povede, když budeme proti císaři jednat podle rozkazů vévody frýdlantského? Proč bychom se tedy i my neměli řídit jeho rozkazy?“ Gordon mu na to odpověděl směle a bez přetvářky: „Já bych raději podstoupil slavnou smrt za svého císaře, jemuž sloužím vázán přísahou, a prolil všechnu krev, kterou nosím rozlitou ve svém těle, než bych porušil věrnost danou tomu, koho jsem od malého chlapce vroucně miloval a kvůli komu jsem opustil vlast a všechno, abych mu prokazoval věrnou službu ve štěstí i v neštěstí; od jeho boku jsem se, co sloužím ve vojsku, nikdy nevzdálil a nevzdálím se ani napříště, dokud tyto údy neopustí dech života. Vám ať je ponecháno, ke které straně se chcete přidat: já mám rozhodnuto, a od toho úmyslu mě neodvrátí ani sama bohyně přemlouvání.“

Butler, ohromen tak pevnou věrností v krajní chvíli, nato stejně otevřel svou mysl. Zároveň vytáhl z brašny dopis, který mu nedávno poslal Gallas a jímž císař vévodovi frýdlantskému odnímal vojenské velení pro zrádné záměry, jež byly nedávno odhaleny. Při těchto a podobných řečech snadno uplynuly dvě hodiny, když tu byl doručen dopis vévodovi frýdlantskému od Františka Albrechta, vévody saského⁶. Přinesl jej sám Leslie, který měl tehdy tuto věc na starosti, a dosáhl u vévody frýdlantského toho, že si jej směl přečíst. Obsah listu byl tento: Bernard Výmarský už podle úmluvy téměř spojil své vojsko a vydal se na určité místo, které mu Valdštejn určil. Pisatel prý dále nepochybuje, že Valdštejn k nim připojí deset tisíc pěších a čtyři tisíce jezdců. Birkenfeld⁷ prý už vtrhl se čtyřmi tisíci muži do Falce a je od Chebu jen dvě míle. Žádá proto vévodu frýdlantského, aby mu poslal sto jezdců, kteří by ho bezpečně doprovodili do Chebu k němu; má totiž věci, které by chtěl projednat tajně jen se samotným vévodou. Rozhodl se prý, že se dostaví osobně zítra ráno kolem deváté hodiny. Když byl dopis přečten, vychrlil Valdštejn před Lesliem všechen jed, který dosud skrýval v hloubi srdce. Leslie na všechno opatrně odpovídal, jak se mu zdálo k věci, a dokonce navrhl nové rady, které se hodily k tomu, aby zradu podpořily. Mezitím však, aniž by otálel jedinou chvíli, odebral se ke Gordonovi a otevřeně mu odhalil, jaké nebezpečné záměry se kují, a dodal, že není nač čekat, když jde o jejich vlastní čest a o bezpečí císaře. Přizvali tedy k poradě Butlera a společně se usnesli, že na tento neduh je třeba použít silný lék, i kdyby se k němu měla přimísit jejich vlastní krev nebo krev vévody frýdlantského. Pak jednali o prostředcích, jak celé zlo odstranit najednou, aby, kdyby bylo jen přiseknuto, znovu nevyrašilo. Prvním návrhem, k němuž se všichni přiklonili, bylo poslat ke každému ze zrádců určité vojáky, kteří by je spoutali a bezpečně odvedli nejprve na nějaké opevněné místo a potom k císaři. Brzy však tento záměr změnili k lepšímu a pod přísahou se všichni usnesli potrestat zrádce smrtí.

Příhodně se přitom stalo, že se právě slavily každoroční slavnosti Bakchovy⁸. Gordonovi tedy bylo uloženo, aby pozval Butlera k večeři a aby si přitom vzal na starost spoluviníky vévody frýdlantského a strůjce zrady, Trčku a Ilova. Gordon to rád splnil a pozval Butlera k večeři. Butler prohlásil, že pozvání přijímá, a to právě v přítomnosti zrádců, kteří tam byli shodou okolností; ti se sami od sebe nabídli, že přijdou na hostinu také, a k večeru s sebou přivedli do hradu Kinského⁹ a rytmistra Niemanna¹⁰, který byl v celé té zrádné záležitosti důvěrníkem. Hrad držel Gordon se silnou posádkou. Než se však sešli k večeři, vybrali z nejvěrnějších vojáků několik málo mužů, o nichž se domnívali, že se mohou s výhodou stát jejich druhy v této slávě. Mezi nimi byli Robert Geraldin¹¹, major Butlerova pluku, a kapitán Walter Devereux. Těm byl do hradu umožněn přístup zadní brankou a bylo jim uloženo, aby ke konci večeře vstoupili do jídelní síně a probodli ty, které shledají nevěrnými císaři. Kapitánu Edmundu Borckovi¹² bylo rozkázáno, aby se stovkou vojáků obcházel ulice a bedlivě dbal, aby ve městě nedošlo k žádnému pozdvižení. Když bylo všechno takto připraveno, připíjelo se nad poháry na zdraví vévody saského¹³, který byl tehdy s císařem rozkmotřen. Butler nad tímto přípitkem projevil údiv a odmítl jej; prohlásil, že nebude pít na zdraví nikoho jiného než císaře, jemuž přísahou zavázal svou věrnost. A tak mezi poháry, či spíše mezi hodovníky, vznikl rozkol. Mezitím vstoupili oba zmínění velitelé různými dveřmi do místnosti, kde se hodovalo: z jedné strany Geraldin se svými lidmi, z druhé Devereux se svými, z obou stran s tasenými meči, a volali: „Ať žije Ferdinand II., ať žije rakouský dům!“ Jaký zmatek z tohoto nečekaného poplachu mezi zrádci vznikl, lze si snadno představit: jedni převraceli stůl i s cukrovím, jiní se vrhali ke zbraním, jiní křičeli. Ilov usoudil, že nesmí otálet, a spoléhaje na sílu svých rukou vrhl se k meči, který visel na nedalekém hřebu, aby se protivníkům postavil, avšak marně: hned při tom pokusu byl donucen položit život i s mečem v ruce. Potom se obrátili proti Trčkovi, který zemřel na četná zranění¹⁴, a stejně tak i ostatní. Kapitánu Devereuxovi se uprostřed této vřavy, když zdatně sekal i bodal na všechny strany, přelomil meč napůl. Protože však ještě musel jít na Valdštejna, našel si příhodně dost ostré kopí; nesl je místo meče a nijak pomalým krokem spěchal do domu hlavy zrádců. Cestou, když už došel ke vstupní bráně domu, spustila jednomu z vojáků ručnice, s níž příliš neopatrně zacházel; v domě to však nevyvolalo vůbec žádný poplach.

Vstoupil tedy jako první už mnohokrát jmenovaný kapitán Devereux. Protože dupal příliš hlučně, napomenul ho sluha, který držel stráž u vévodových dveří, aby šel tiše a nerušil vévodu, který už ulehl. Devereux mu odpověděl, že teď už nejsou časy, kdy je klid od hluku, teď je třeba hlučet, a zároveň přistoupil ke dveřím ložnice. Našel je zamčené, a protože klíč, který komorník odnesl, nebyl po ruce, třikrát ze všech sil kopl do dveří, tehdy však marně. Přivolal si proto na pomoc nejsilnějšího ze svých vojáků a vrhli se na dveře společně, ale ani tehdy je nevylomili. Teprve při pátém náporu Devereux sám vyrazil závoru, vkročil do pokoje a hned při prvním pohledu se zeptal, zda je to on, zrádce Říše a císaře. Místo odpovědi se však nedočkal ničeho než pohybu rtů bez artikulovaného hlasu. Tu usoudil, že Valdštejna nemá zabít hned, ale že má raději chvilku počkat, až se obrátí k Bohu a dá najevo známky zkroušené mysli. Když se však ničeho takového nedočkal, probodl ho, jak tu byl, jen v košili, nanejvýš rozhodně kopím vraženým do podbřišku¹⁵. Po této ráně Valdštejn vzápětí padl a vypustil duši ranou. Tak tato hanba světa a ničemný zrádce císaře, ztrestán nejspravedlivější rukou Boží, odpykal svůj zločin nanejvýš zaslouženou smrtí. Střezte se, velitelé, kráčet v jeho stopách, abyste nebyli potrestáni podobnou smrtí.

Herci této tragédie, či spíše jejími diváky, bylo z Butlerových vojáků zhruba třicet mužů, mezi nimi dva Skotové, jeden Španěl, ostatní Irové. Ti spolu s Devereuxem zabalili mrtvé tělo do koberce, naložili je na vůz a vzápětí je odvezli do hradu. Bez prodlení byly prohledány písemnosti čili kancelář vévody frýdlantského a jeho vozy i ostatní majetek byly převezeny na bezpečné místo. Druhého dne ráno obešel Butler všechny plukovníky ve městě, i ty, kteří tehdy právě postavili stany před hradbami a měli tam tábor. Mnoha slovy jim vyložil Valdštejnovy zhoubné úklady, kvůli nimž byl z císařova rozkazu¹⁶ potrestán smrtí, a všechny vážně vybídl, aby císaři znovu přísahali věrnost a zachovávali ji. Oni slíbili, že ji budou dodržovat, i kdyby měli nasadit tělo i život.

Potom vypravil sto vybraných jezdců, kteří měli Františku Albrechtovi Saskému podle jeho dopisu, zaslaného předchozího dne Valdštejnovi, poskytnout doprovod do města. Bez otálení našli na cestě toho, koho hledali, nejprve ho vlídně pozdravili a bavili ho rozmanitými rozhovory. Když se však přiblížili k městu, řekl velitel vojáků saskému vévodovi: „Co kdyby Butler poslal Vaši Výsost jako zajatce do Vídně k císaři?“ Druhý, těmi slovy ohromen, odpověděl, že se toho nijak neobává, neboť jede jako vyslanec k Valdštejnovi, od něhož nedávno obdržel bezpečný průvodní list. Když však uslyšel, že zrada byla odhalena a zrádci odstraněni, nabídl svému průvodci marně tisíc dukátů, aby ho propustil na svobodu k jeho lidem; císařský voják však odpověděl, že to není možné. Mezitím byl odveden do města a o několik dní později do Vídně spolu se zprávou o průběhu celé tragédie. Brzy nato, když bylo všechno řádně zařízeno, vydal se tamtéž sám Butler s Walterem Devereuxem. Zastihl císaře, jak se právě modlí v kostele, a císař mu hned při prvním pohledu řekl: „Bůh zachovej a požehnej naši milou hlavu, našeho Butlera.“ Po skončení bohoslužby ho pozval k sobě domů do soukromé komnaty, kde ho za prokázanou věrnost pochválil a zahrnul rozmanitými odměnami. Nejprve podal vídeňskému arcibiskupovi¹⁷, který byl shodou okolností přítomen, vzácný zlatý řetěz, aby jej jménem císaře s nejhojnějším požehnáním zavěsil Butlerovi na krk. Potom mu sám císař podal medaili se svou podobiznou z nejryzejšího zlata a řekl: „Tuto budeš nosit na památku císaře, kterého jsi i s celým jeho domem zachoval při životě. Přijde příležitost, kdy tvou věrnost podle zásluhy odměníme.“ Zároveň mu udělil hraběcí titul, podal mu zlatý klíč a prohlásil ho napříště za svého komořího; a aby nenesl jen holý titul, připojil k tomu mnoho statků v Českém království¹⁸. Také kapitánu Devereuxovi dal další zlatý řetěz a prokázal mu jiné pocty. Ani Leslieho nečekaly odměny menší a každému kapitánovi bylo přiděleno dvacet tisíc zlatých v hotovosti. Gordon mezitím usoudil, že by měl ještě nějakou dobu vyčkat, aby se císaři nezdálo, že mu sloužil spíše pro statky a majetek než pro slávu a čest, a zůstal v Chebu; později však od císaře dostal velmi mnoho statků z Trčkových panství.

Věčné památky jsou věru hodni Gordonové, kteří po celou tuto dobu zmatků prokazovali Německu vždy statečnou a nanejvýš věrnou službu k bezpečí císařovu. Dobrotivý císař pak, aby se nezdálo, že se hněvá na duše Valdštejna a jeho spoluviníků, dal ve Vídni sloužit tři tisíce mší.