Knihovna · Třicetiletá válka · Itinerář

XII. O nápisech na Valdštejna a jeho smrt, které byly na různých místech sepsány podle smýšlení každého

Nepokládal jsem za správné vynechat na tomto místě pohřební chvalořeči čili náhrobní nápisy, které u různých národů kolovaly mezi lidmi o Valdštejnovi a z nichž každý prozrazuje smýšlení svého autora. Snadno se z nich ukáže, komu byl Valdštejn přítelem a komu nepřítelem. Pominu ovšem ty, které ve svém jazyce a nikoli bez vtipu rozšířili Němci a kromě nich Španělé, Italové a Francouzi; zahrnu jen ty, které byly sepsány latinsky a dostaly se mi do rukou. Nikdo mi, myslím, nebude vyčítat, jestliže pravdu zapíšu týmiž slovy, jakými se ji každý svým vlastním perem nestyděl vyslovit. A nebudou se zlobit ani jiní, kteří si na Valdštejnovu smrt důvtipně zahráli v rozličných verších i v próze: jejich práce mi sice unikly z rukou, ať jim však je mezitím dovoleno rozmnožit toto mé dílko o vlastní epigramy; autorovi nebude nic milejšího. K věci.

Ať má první místo Německo.

To nazývá Valdštejna Herodem¹, sesazeným Jidášem². A dále praví toto:

Albrecht Valdštejn, o troufalém hrdinovi.

Herodes.

Vstoupil jako liška³, válčil jako zajíc,
pyšnil se jako páv, vítaný jako kukačka,
žil jako tygr, zemřel jako pes,
zrádce Jidáš.

Na různých místech jsou i jiné výtečné náhrobní nápisy sepsané německy; ty nechávám jiným, aby je shromáždili a rozšířili.

D. I. R. M. I. F.⁴

Zde leží Albrecht pod tíhou temného kamene,
kdysi vévoda, nyní bezvládný trup; jeho císař
zahrnul tituly a poctami, jeho osud vynesl
na strmé vrcholy, jeho Mars proslavil po celém světě,
před ním se třásli Gótové⁵, jeho nesnesl nepřítel ze severu.
On, jenž jako libyjský lev⁶
se hrozil kohoutího zpěvu a jenž se bál
vrzání škorní⁷, jako by skřípaly smrt,
a ostrého zvuku ostruh tolik,
kolik se laň bojí vlků a jelenice v horách molosských psů⁸,
nyní, protože ho tak donutila ctižádost a nevděčná mysl,
protože ho tak hnala věrolomná zuřivost a zvrhlý duch,
nyní mu císař odnímá pocty, jimiž ho kdysi rozmnožil,
osud ho srazil střemhlav z vrcholu, Mars mu vzal
válečné polnice, i severnímu národu je teď pro smích,
kohout beztrestně ohlašuje přicházející hodiny,
škorně vrzají a ostruhy mají zase hlas.
Učte se spravedlnosti a nechávejte žezla těm,
jimž je Bůh svěřil, řekni ty, poutníku, který tohle čteš.
Ať je ti země těžká⁹, tobě, jenž jsi byl dřív těžký jí.

O témž

Astrolog ti řekl, vévodo frýdlantský: „V Chebu zhyneš,“¹⁰
on však uvěřil, že mu řekl: „Zhyneš chabý.“
A třebaže mu hrozí krutá zbraň, nebojí se jí
a nemá strach, že by mu dravé kopí přineslo smrt.

Kdo by se taky bál, když mu osud podává pomalou číši
a když se domnívá, že zhynout může jen chabý?
Vévoda frýdlantský ten výrok nepochopil špatně
a astrolog vévodovi frýdlantskému neřekl nic špatného:
když mu totiž ratiště probodlo hruď, vévoda frýdlantský
zahynul chabý, když hynul v Chebu.

Španělsko.

Vyrylo do bronzu a v Madridu vystavilo všem na odiv to, co následuje.

Náhrobní nápis vévody frýdlantského

Žasněte, nebešťané, nad zločinem zamýšleným,
radujte se, smrtelníci, nad zločinem odhaleným,
truchlete, ďáblové, nad zločinem zmařeným.
Zastav se, poutníku, a poznej, co se stalo.

Léta 1634, kdy na papežském stolci seděl Urban VIII.¹¹, kdy Ferdinand II., císař Západu, slavil vítězství, kdy Španělsku vládl Filip IV., pán a vítěz, kdy Ludvík XIII. Bourbonský držel žezlo Francie,

kdy Anglii vlastnil Karel I.,
Uhrám vládl Ferdinand,
Polsku panoval Vladislav,
a tyran Sulejman¹² tyranizoval,

tu vévoda frýdlantský, podněcovaný sliby luteránů a naléháním kardinála du Plessis de Richelieu¹³, chopil se o březnových idách¹⁴ zatmění Měsíce, aby udeřil na samu hlavu a vyhladil celý rakouský rod, a hnán ostny ctižádosti chtěl jej zahubit zločinným mečem –

a Bůh nechtěl.

Věčnost bude žasnout nad tak velkou ohavností,
svět bude užasle hledět na tak velký zločin,
a matka církev bude oplakávat
svého prvorozeného syna¹⁵,
samého kardinála,
jenž stranil její vlastní zkáze.

Čtenáři, tak obludná znamení, nevzpamatují-li se brzy,
proklej
a poznej
vrtkavé kolo Štěstěny,
kluzkou cestu k hodnostem
a to, že ten, kdo velel hlavám tolika tisíců vojáků,
otráven jedem ctižádosti
ani vládnout nechtěl, ani nedokázal.

Itálie dala toto:

Urozený voják,
vévoda,
vojevůdce,
podobný Caesarovi¹⁶,
zde leží.
Vítěz poražený,
kdo opustil, byl opuštěn.
Hledal trůn, nalezl truhlu¹⁷.
Poznej, poutníku:
odvážným štěstí nepřeje vždycky¹⁸.

Jiný nápis na Valdštejna

Zde leží
tělo i sláva knížete Valdštejna.
Obojí zároveň ztratil,
vlastně vrátil, ne ztratil.
Svěřil je klamu: osud je vyzvedl,
štěstí rozmnožilo,
věrolomnost zničila.

Při výstupu se ovládal,
na vrcholu se zřítil.
Byl by si vedl dobře, kdyby byl dobře skončil.

Z Francie vzešlo toto:

Královský duch nenávidí soukromý život,
velkomyslný se pouští do věcí nesnadných.
Ctižádost nezná cíl ani návrat:
buď zahynout, nebo vládnout.
Co se dělo s rozmyslem, nesmí se soudit podle výsledku:
činy patří ctnosti, výsledek štěstěně.
Bylo spravedlivé, aby hledal královské žezlo ten, kdo je dal císaři¹⁹.
Co učinil, bylo dovoleno,
neboť to učinil, aby vládl²⁰.
Padajícího císaře pozvedl Valdštejn,
pozvednutý císař srazil Valdštejna.
Kdo měl v neštěstí druha, nesnese ve štěstí služebníka.
Chtěl zahubit toho, koho nemohl odměnit.
Příliš velká zásluha zrodila nenávist:
když druhému chystá vítězství,
sobě vystavěl závist.
Říši dal slávu, říše jemu zkázu.
Život, majetek, přátele tolikrát nasadil za císaře,
život, majetek, přátele mu císař jednou provždy vzal.
Život končí,
sláva trvá.
Kdo neví, že tvou zásluhou byla říše získána, rozmnožena, upevněna?
Nic jiného nespravedlivého jsi neučinil,
než že jsi nevděčníkovi sloužil až příliš věrně.

Důvtipné jistě, kdyby to bylo stejně tak pravdivé. Ať jsi kdokoli, ty nejhorší z básníků, v tom se prokazuješ nejvíc jako básník, že obratně vymýšlíš báchorky a jako prodavač tretek rozprodáváš lež místo pravdy, falešné zboží. Ale v tom se hanebně odchyluješ od svého řemesla, že se vydáváš za nespravedlivého právníka a práva, kterým ses nikdy neučil, odměřuješ císařům a králům na nanejvýš nespravedlivých vahách. Byl by snad podle tebe spravedlivý ten, kdo by ti vyrval otcovský dům a přiznal ti jiné statky, které ti už dávno dlužil? Valdštejn však ani nemohl dát císaři císařské žezlo, které císař třímal dřív, než kdo vůbec slyšel Valdštejnovo jméno. Opravdu se ti, ty nanejvýš nespravedlivý posuzovateli věcí, o nichž nic nevíš, zdá, že Valdštejn činil, co bylo dovoleno? Týmž právem bys, myslím, schválil, kdyby vévoda frýdlantský vyrval korunu tvému nejlepšímu králi Ludvíku Spravedlivému²¹. Copak tedy touha po vládě zakládá beztrestnost zločinů? Pryč s takovým zločinem! Ať se raději všechna touha po vládě vyzuří na tvé hlavě. Vyprávíš novinky, o kterých svět neví, když tvrdíš, že císaře pozvedl jeho vlastní zrádce: císař stál a byl by stál i dál, kdyby Valdštejn nebyl zamýšlel připravit mu pád. Valdštejn mohl být císaři druhem ve štěstí, kdyby mu byl chtěl být v neštěstí věrným služebníkem. Mýlíš se, ty nejhorší z pomlouvačů, myslíš-li, že císařova pokladna je tak vyčerpaná, že by nemohl udílet dobrodiní těm, kdo se zasloužili, on, který i na nepřátele vždy vylil nejvíc laskavosti. Je přece zřejmé, a dosvědčí to i tvé vlastní svědomí, že Valdštejnovi nezrodila nenávist zásluha, nýbrž věrolomnost. Kdyby byl připravil vítězství, které měl v rukou, byl by povznesen nad veškerou závist a pohrdl by všemi, kdo mu jeho štěstí záviděli; protože však svého štěstí využít nechtěl, stalo se, že si místo nesmrtelné slávy vystavěl věčnou zkázu a nesmrtelnou hanbu, kterou žádné věky nesmažou. Kéž by byl pro císaře nasazoval život, majetek a přátele tak štědře, jak sám ukládal o císařův život, majetek a přátele: stál by teď, myslím, Valdštejn pozvednut, za něho by bojovala celá říše, anebo by po životě slavně skončeném trvala jeho sláva navěky. Co tedy říkáš, když se ptáš: Kdo neví, že tvou, vévodo frýdlantský, zásluhou byla říše získána, rozmnožena a upevněna? A kdo netvrdí opak? Za tvé neslavné pero ti, ty nejmarnivější z básníků a nejprolhanější z chvalořečníků, přeji a vroucně si žádám, abys byl potrestán spravedlností svého patrona, toho, jak říkáš, nejspravedlivějšího, protože jsi skládal chvalořeči na tak, rozumí se, milého zrádce.