Knihovna · Třicetiletá válka · Itinerář

XIX. O postupu našich proti Francouzům

Náš pluk dostal rozkaz střežit přístup k mostu, dokud nepřejde celé vojsko, a za tím účelem narychlo navršil obrovský a bezpečný val proti náporu nepřátel, kteří nám hrozili. Když však Poláci prohlásili, že nemohou a nechtějí bojovat, nebude-li jim vyplacen žold, a dokonce ustupovali zpět do svých dřívějších zimních táborů, byl náš pluk nucen v hluboké noci se dát na útěk a most za sebou zničit: zapálil na něj naházené otýpky a fošny shodil do Mosely. Odtud jsme spěchali do Arville, na čas jsme se tam usadili a odtamtud jsme Francouzům způsobili mnoho škod.

Nelze ani vypovědět, jak ukrutně řádili naši Chorvati a dragouni v těchto končinách: pálili vesnice, které jim přišly do cesty, plenili města, vraždili bez rozdílu urozené i neurozené, unášeli šlechtičny a Bohu zasvěcené panny ke svému chtíči, brali nespravedlivou kořist, znesvěcovali kostely zasvěcené svatým – stydím se to říct. Myslím, že ani sami Turci a Saracéni nemohli nikdy křesťanům způsobit horší škody. A co je nejvíc k ošklivosti, vojáci to všechno páchali beztrestně, a to jistě z povolnosti těch, kdo vojsku veleli s nejvyšší pravomocí: ti, jen aby se sami obohatili, si vůbec nedělali hlavu z toho, zda voják bojuje právem, či neprávem, a příliš se nestarali ani o to, zda kořist pobrali přátelům, nebo nepřátelům. Proto naše vojáky brzy a nikoli loudavým krokem stihla Boží odplata a rukou nepřítele je zahnala zpět do míst, odkud jsme vyšli a kde panoval nepopsatelný nedostatek potravin. Také sedláci byli proti nám nepřátelsky naladěni a mnohé z nás zabíjeli, zčásti ze zálohy, zčásti otevřeným násilím, a kde jim chyběly zbraně, vedli selskou při kůly a kolíky.

Dne 24. března, když se lotrinský vévoda opět kvůli jednáním odebral do Bruselu, napadli Francouzi nedaleko Luyr polního podmaršálka Colloreda mladšího. Ačkoli se Colloredo tehdy ukázal jako statečný muž, dlouho odrážel útok a odporoval nepříteli a sám vždy bojoval v první řadě, přece byl po rozprášení svého vojska zajat a odvezen do Paříže. Tohoto roku také zemřelo hladem přes dvacet tisíc vojáků. A takový byl tehdy způsob boje, že celá vojska, která nepřítele ani neviděla, byla rozprášena jakoby jediným závanem. Dne 10. dubna byli naši vysláni, aby obsadili přístup u Met, ale nedlouho nato se museli vrátit, ne bez ztrát a hanby.

Nedaleko odtud se vzbouřilo a chopilo zbraně dost sedláků; ti z lesů a ze záloh obtěžovali vojáky a často odnášeli bohatou kořist. Aby mohli loupit tím bezpečněji, zakopali veškerý svůj majetek na hřbitově a vedle postavili dřevěný kříž, aby nikoho nenapadlo, že se tam skrývá něco jiného než mrtvola. Chorvati dlouho nelibě snášeli jejich drzost a beztrestné loupežnictví; nakonec se sešikovali, velkou silou se na ně vrhli, část sedláků pobili a část zajali. Když pak chtěli vyplenit jejich domy, nenašli nic než holé stěny bez jakýchkoli zásob. Některé proto odvlekli k výslechu a tvrdě trestali ty, kdo zarytě mlčeli. Ti však vydrželi mnohá a nejkrutější muka a zachovali mlčení s takovou vytrvalostí, že se o jejich pokladech a kořisti nedalo zjistit vůbec nic. Až nakonec přinutili ke zradě jednu ubohou ženu tím, že ji napojili onou strašlivou tekutinou, kterou podle vynálezců, Švédů, nazývali švédským nápojem¹. Ten nápoj (je hrozné to vyslovit) se podával zhruba takto: sedláka položili naznak a mezi zuby mu vložili kolík, který mu držel ústa doširoka otevřená; pak mu tak dlouho lili do úst vodu, dokud se mu břicho nenafouklo jako buben a on se buď neudusil, nebo neprozradil ukryté peníze. Takovou nelidskost a ukrutnost nechávám zbožnému čtenáři, aby ji zošklivil a proklel.

Tohoto roku se mezi mnohými povídalo – ať odpovědnost za to nesou ti, kdo to tvrdí –, že Francouzi ve Verdunu nanejvýš potupně přibili císařovu podobiznu na kříž čili šibenici. Já tomu ovšem nevěřím: kdo by uvěřil, že by nejkřesťanštější král² dovolil svým poddaným beztrestně spáchat tak velkou křivdu na tak výtečně katolickém panovníkovi?

Dne 1. května okusila jedna setnina ze Sebachova pluku vítězné zbraně Francouzů. Lotrinský vévoda začal obléhat Lutych, ovšem bez jakéhokoli úspěchu, neboť měšťané měli převahu jak silou, tak bezpečností svého místa. Mezitím kolem 9. července³ přitáhl vévoda Bernard Sasko-Výmarský s francouzským kardinálem de La Valette s velmi silným vojskem k alsaskému Saverne a zároveň dopravili zásoby do Hagenau⁴, které jich naprosto postrádalo; přišli v pravou chvíli, protože tam narůstal velký hlad.

My jsme dostali rozkaz táhnout směrem k Lucemburku. Když nám v tom chtěl zabránit jeden významný nepřátelský oddíl jízdy, vrhli jsme se na něj odhodlaně a co nejrychleji ho obrátili na útěk. Naši jej pronásledovali až k rozvalinám jakéhosi kostela, odkud se proti nám krvavě bránil. Když jsme však na něj zaútočili ještě prudčeji a pustili do toho oheň, raději chtěl zemřít, než se nám vzdát. Několik málo mužů z onoho oddílu vlezlo do velmi prostorné jeskyně a odtamtud zuřivě bojovali, dokud všichni nepoložili život ve vlastní krvi.

Téhož času odehnali Francouzi u Ivodia⁵ Polákům dobytek a hned při prvním výpadu jim také vyrvali dvě korouhve. Poláci tuto hanbu nesnesli, sebrali síly, vzchopili se a znovu na Francouze vpadli; pobili jich čtyři sta a přivezli do tábora tři prapory i s praporečníky, jednoho majora a několik kapitánů.

Mezitím vytáhl Mercy s osmi tisíci muži, aby výmarskému vévodovi zabránil v obléhání Saverne. Dne 17. narazil na dvě stě Francouzů, kteří na polích sháněli píci, a odvedl je i s koňmi do svého tábora. Dne 19. téhož měsíce chystají Poláci nový výpad proti Výmarským, šťastnou odvahou jich několik pobijí a zajmou asi dvacet vojáků nikoli nejnižšího postavení. Tímto úspěchem ještě povzbuzeni vytáhnou 23. téhož měsíce znovu a odvedou s sebou čtyři sta koní.

Vévoda Bernard, nijak nevyveden z míry těmito drobnými porážkami, pokračuje v tuhém obléhání; proto jsou z irských pluků vyslány dva na pomoc těm, kdo u Saverne útočili na nepřítele. Rovnou středem nepřátelských táborů jsme tedy spěchali nejprve do Saarbrückenu, odtud do Homburgu⁶, pak přes Kaiserslautern do Neustadtu, ležícího v Dolní Falci⁷, a odtud jsme dlouhými pochody pospíchali do Landau. Ačkoli jsme se zde dozvěděli, že Gallas má nedaleko Štrasburku silné vojsko a nedaleko odtud postavil lodní most, Saverne přesto buď nemohl přijít na pomoc, nebo to zanedbal.

Mezitím nepřítel strašlivě buší do hradeb a dodává svým naděje, že město dobudou útokem. Když tu Irové viděli, že městu hrozí nebezpečí, udeří statečným výpadem na nepřítele. Při tomto výpadu se znamenitě osvědčili Butlerovi muži; vedl je tehdy náhodou plukovník Mulheim a s ním s neméně odhodlanou myslí šli přímo na nepřítele kapitáni Stivin, Alexander Mac Daniel⁸ a Petr Geraldin. Z nepřátel padlo asi dvě stě mužů, z toho dvacet důstojníků, mezi nimi generál Hepburn⁹, Skot, a hrabě hanavský¹⁰; i sám vévoda Výmarský byl lehce zraněn do ruky.

Obyvatelé Saverne tehdy ještě nepomýšleli město vydat, kdyby je bídný a ohavný hlad nedonutil ke kapitulaci i proti jejich vůli. Když tedy došly všechny zásoby, takže se pro vyčerpání sil už nemohli dál bránit, a viděli, jak houževnatě nepřítel v obléhání vytrvává, dohodli se 15. července, že město vydají za těchto podmínek:

I. Že odtáhnou s rozvinutými prapory.

2. Že každý smí odvézt svá zavazadla.

3. Že budou vojenským způsobem, se zbraněmi připravenými k boji, bez úhony dovedeni do Gallasova tábora.

Posádka se bránila opravdu slavně: osm útoků statečně odrazila a nepřítel při nich utrpěl těžké ztráty. Ačkoli Saverne pro císaře neudržela, získala nesmrtelnou slávu. Kolem 23. července navštívil náš tábor uherský a český král Ferdinand III. a celé vojsko ho pozdravilo trojí salvou z velkých i malých hlavní. Když vše náležitě uspořádal, vrátil se do Bádenského markrabství. S ním odešel Lamboy¹¹, muž statečný jako málokdo a ve válečných věcech nadmíru zkušený, který vedl pět pluků, mezi nimi pluk Jakuba Gordona. Tento Lamboy se pak brzy se svými odebral k Breisachu a spojil se s Reinacherem, který zmoženým vojákům štědře, jak jen mohl, poskytl zásoby na tři dny.