Knihovna · Třicetiletá válka · Itinerář

XVIII. O počátku a příčinách války, kterou lotrinský vévoda vedl proti Francouzovi

Když francouzský král Ludvík XIII. viděl, že spojeneckému švédskému vojsku nemůže proti císaři náležitě poskytnout pomoc, pokud nezíská přes Lotrinské vévodství jistou a bezpečnou cestu do Německa, požádal nejprve obvyklým způsobem králů, totiž ozbrojenými prosbami, lotrinského vévodu Karla, třetího toho jména¹, aby mu na čas přenechal některá města ve svém vévodství. Velmi rozvážný vévoda viděl, že mu je bez zkázy celé vlasti nemůže francouzskému králi odepřít, a aby nezahubil sebe i své poddané zároveň, svolil k těmto požadavkům, ačkoli jako nanejvýš prozíravý kníže dobře prohlédl, kam se celá věc stočí.

Tím však Ludvíkovy pikle neskončily. Když viděl, že mu vévoda, o němž si nemyslel, že svolí, tak šťastně hned zpočátku postoupil svá města, odvážil se žádat víc. Povolal ho tedy k sobě a nařídil mu, aby složil zbraně, které se chopil za císaře Ferdinanda proti švédskému králi, jenž byl s Ludvíkem spojen smlouvou, a aby mu pro jeho vlastní bezpečnost i bezpečnost jeho lidí vydal Nancy, hlavní pevnost celého Lotrinska. Lotrinský vévoda mu se svou obvyklou vlídností odpověděl, že se to dá provést jen stěží; omlouval se lény², která držel od říše, a tím, že je proto jako věrný vazal povinen v nouzi přispět na pomoc svému lennímu pánovi. Pokud šlo o Nancy, velmi uhlazeně odprošoval Ludvíka Spravedlivého od tak zjevné křivdy. A když král stále naléhavěji trval na tom, že to tak chce mít, otevřeně a výslovně odmítl odpadnout od císařské strany, neboť jeho předkové odnepaměti vždy nábožně a neporušeně dodržovali smlouvy uzavřené s císaři.

Tato věc, která měla vévodovi Karlovi vynést chválu za věrnost, dala počátek francouzské nenávisti k lotrinskému rodu. Aby mezitím Francouz namluvil lidu, že má pro válku spravedlivý důvod, dal mezi lid rozšiřovat, že se Karel proti němu spikl, že mu jako vazal francouzské koruny odpírá povinnou poslušnost a že navíc proti zákazu krále a proti zákonům království vnutil královu bratrovi³ za manželku svou sestru atd. Oblehl proto Nancy silným vojskem a po nějakém obléhání si je podrobil⁴.

Karel v té době zanechal svého bratra Mikuláše Františka⁵, kdysi kardinála svaté římské církve, aby za jeho nepřítomnosti spravoval vévodství s plnou mocí a aby kvůli zachování přátelství sjednal s francouzským králem neutralitu pro sebe a tehdejší své poddané podle jeho přání, a tak ho aspoň nějak usmířil. Ale ani to nedopadlo podle přání. Když totiž král dobyl města, držel nedávného kardinála i s jeho čerstvě oddanou chotí Klaudií⁶ v zajetí a pod důkladnou stráží je uzavřel v jejich vlastním domě. Když viděli, jak úzkostlivě jsou střeženi, a tušili, jak se věci mají, začali se spolu radit o tajném útěku. Přibrali pak do porady nejvěrnější dvořany a vážně se usnesli, že čestný útěk je třeba dát přednost potupnému zajetí, byť nespravedlivému. Odložili tedy vévodský šat, oblékli se do prostého selského oděvu, naložili si na záda koše na hnůj, jako by chtěli vynášet hnůj do vinic, velmi obratně vyklouzli a nejpřímějšími stezkami se vydali rovnou cestou do Itálie.

Neméně chytře si vymyslela lest k útěku Henrieta⁷, choť knížete z Phalsbourgu. Byl tehdy náhodou ve městě mladík z nejpřednější anglické šlechty, který se pro nebezpečnou bolest v noze zavázal slibem, že na několik dní navštíví posvátnou kapli Bohorodičky, proslulou zázraky. Ten tuto kněžnu ukryl ve svém voze, v němž jezdil, a odvezl ji ke kapli, kde byli připraveni koně, aby je oba dopravili na bezpečnější místa, totiž do Burgundského hrabství. Odtud se pak s nebezpečnou odvahou, ale velmi opatrně vydali přes Francii. Náhodou narazili na dva šlechtice, kteří tuto paní zdvořile pozdravili a poznali. Když viděla, že byla odhalena, uchýlila se k prosbám a žádala ty francouzské muže, aby jí jako ženě a kněžně neublížili a nevydali ji nepřátelům. Oni jí to slíbili a nechali ji bezpečně odjet do Bruselu.

Druhá sestra lotrinského vévody Markéta⁸, manželka bratra francouzského krále, se převlékla za muže a dostala se z Nancy do Thionvillu. Konečně paní Nikola⁹, manželka vévody Karla, byla odvezena do Paříže, kde je držena dodnes.

Když si francouzský král podrobil celé Lotrinské vévodství, dal ve městě Bar¹⁰ postavit bronzový sloup a vyrýt na něj důvod, proč byl vévoda postaven mimo zákon. V Nancy pak vydal a veřejně vyhlásil edikt, jímž zakázal, aby kdokoli, ať domácí, nebo cizinec, jakéhokoli stavu či postavení, napříště nazýval Karla lotrinským vévodou. Brzy nato se rozzuřil proti řeholníkům: mnoha z nich nařídil opustit Lotrinsko a ostatním přísně zakázal, aby se v celém vévodství napříště modlili za kohokoli jiného než za francouzského krále. Nakolik to bylo správné, nechť posoudí nestranní soudci věcí. Ze zprávy jistých a nanejvýš věrohodných mužů vím také, že totéž postihlo mnohé, kteří byli za švédské bouře vyhnáni z Německa do Francie: pohrozili jim okovy a žalářem a stanovili jim i jiné tresty, kdyby napříště veřejně přednášeli slavnostní církevní modlitbu za římského císaře, kterou přece i sami Francouzi tisknou ve svých misálech.

Dne 16. ledna¹¹ plukovníci Corpus¹² a Ludovicus, velitelé chorvatských pluků, s našimi dragouny statečně pobili sedm francouzských jezdeckých setnin a ukořistili sto padesát koní. Dne 30. téhož měsíce jsme vytáhli k Longwy¹³ a oblehli nedaleký hrad, opevněný francouzskou posádkou, a nedlouho poté jsme Francouze přinutili vyjednávat o kapitulaci. Kolem té doby se Mohuč, Koblenc a ještě další města vrátila pod císaře. Dne 27. února jsme dostali rozkaz napadnout Marville¹⁴. To dříve poslouchalo zčásti Španěly a zčásti Lotrinčana, nyní však jeho měšťané platili protivníkům daň a horlivě přispívali nepříteli. Když se však brzy nato poddalo naší zbrani, bylo mu uloženo zaplatit našemu generálovi Colloredovi čtyři tisíce zlatých štítových tolarů (říkáme jim dublony¹⁵) a každý týden tisíc říšských tolarů na vojsko. Dobyli jsme také město Arlon, které dostalo jméno po Luně, jíž tam kdysi domorodci postavili oltář; jeho pozůstatky jsou k vidění ještě dnes. Arlon se tedy jmenuje jakoby Ara Lunae, Lunin oltář¹⁶.

Začátek jara toho roku, stejně jako jeho další průběh, byl velmi krutý, takže voják, špatně oblečený, se sotva dokázal bránit zimě; mnozí si na ochranu před mrazem ovazovali kolem těla nevydělané kůže volů a vepřů. Na počátku jara Chorvati statečně napadli tři francouzské pluky a všechny je pobili, kromě několika málo předních mužů, které odvedli do zajetí. Také Poláci a Uhři získali bohatou kořist, ale jakmile se obohatili zlatem, odmítali bojovat, dokud Mercy nepostavil lodní most a nedonutil je všechny po něm přejít, aby podnikli výpad do Champagne a pustošili Francouze, o čemž bude řeč zanedlouho.