Knihovna · Třicetiletá válka · Itinerář

XVII. O dalším postupu vévody lotrinského proti Francouzům

Dvacátého července přivedli naši Irové od nepřítele třicet šest zajatců, Uhři pak osmdesát, kromě dalších, kterých nemálo pobili. Dvacátého sedmého téhož měsíce oslavili Francouzi výroční památku narozenin svého krále¹ slavnostní třikrát opakovanou dělostřeleckou salvou. Naši neznali příčinu toho hřmotu, a proto strávili celou noc ve zbrani. O dva dny později nepřátelé svůj tábor opustili.

Druhého října se Jeho Jasnost vévoda lotrinský z dopisů přátel dozvěděl, jak snadno mohl Gallas zničit do posledního muže výmarského i s celým francouzským vojskem. Tolik ho to zabolelo, že nesnesl rozhovor s nikým, ba ani pohled na své nejbližší. Naši byli nepřítelem donuceni zrušit obléhání Mohuče a pro nedostatek potravin se na čas stáhnout jinam; pro nedostatek jídla totiž každým dnem hynulo velké množství vojáků, protože džbán vína se platil dvěma tolary a libra chleba třemi zlatými. Ani nepřítel, který snášel tytéž strasti, nemohl déle vydržet, protože koně mu pro nedostatek píce denně padali ve velkém počtu, takže byl nucen při odchodu zanechat dvacet velkých válečných děl. Gallas tehdy jistě mohl nepříteli způsobit velikou porážku, protože sám měl čtyřicet tisíc vojáků;

táhl však zvolna a bez jakéhokoli znepokojování nepřítele nechal výmarského uniknout do Zweibrückenu², aby se spojil s maršálem de La Force. A to bylo to, co mohlo vévodu lotrinského (jak se slušelo) nejvíc trápit. Sedmého října se proto velmi zasmušilý vydal ke Gallasovi poradit se o válečných věcech. Na této cestě se vévoda od zvědů, které za tím účelem vyslal, dozvěděl, že se nedaleko odtud francouzský král věnuje lovu. Vévoda se sám vypravil s několika tisíci muži, aby ho zajal, ale nevím jakým osudem zabloudil z přímé cesty jinam a krále minul.

Kolem téže doby vytáhl nanejvýš statečný vojevůdce Jan z Werthu s několika málo pluky proti nepříteli, který tehdy náhodou ležel rozptýlen po vesnicích. Nepřítel byl však o Werthově příchodu včas varován a zachránil se útěkem. Druhý den ho Wert pronásledoval dál, zastihl ho na zcela otevřené rovině a donutil ho k šarvátce. Dvacet čtyři eskadrony přivítal tak, že z nich nezbyl ani jediný muž, ba ani korouhve (ty sám slavně přinesl do našeho tábora). Ba i zbylé nepřátelské pluky se daly na útěk a zanechaly přitom tisíc pět set vozů; protože je Wert pro nedostatek koní nemohl odvézt, spálil je.

Šestnáctého října jsme vytáhli k Blâmontu³, nikoli bezvýznamnému hradu, který tehdy drželi Francouzi. Jakmile se dozvěděli o našem příchodu, strhli věže a hradby a hrad okamžitě opustili. A tak jsme konečně dorazili do Gallasova tábora a spojili své síly. Protože nepřátelská vojska byla od nás vzdálena jen dvě hodiny cesty, obehnali jsme se valy a příkopy tak, že k nám nepřítel se svými stroji neměl nikde přístup.

Mezitím vynikající vévoda lotrinský usoudil, že nestačí vést proti nepřátelům Římské říše jen obrannou válku, nechopí-li se s přízní boha války i útočných zbraní proti výmarskému. Narazil proto na výmarský tros, rozprášil jeho ozbrojený doprovod, a protože nemohl odvézt samotné vozy ani válečná děla, spálil kola a všechno zničil. Francouzi tuto křivdu nesnesli, vpadli na nás s velkými silami a tak silně naše vyzývali k boji, že Chorvati, Uhři a Poláci museli bojovat celý den a jejich nápor zdrželivým odporem zlomit. Celé naše vojsko tehdy nečekalo nic jiného než nanejvýš krutou bitvu, ale velitelé usoudili, že je třeba ji odložit na vhodnější dobu. Jak velké množství vojáků a koní, kteří hynuli hladem a nákazou,

leželo tehdy rozeseto po našem táboře, je těžké vypovědět a ještě těžší uvěřit. Mnohé bolelo, že tolik bojovných duší padá mimo bitvu mezi přáteli. Druhý den, když nepřátelé opustili své postavení, pronásledoval je Wert, protože pokládal za lepší slavně padnout v boji než zahálet v táboře a zápasit s nouzí. Přední velitelé netrpělivě očekávali jeho návrat; vrátil se nakonec bez velkého užitku.

V této době pozval Gallas přední velitele na velmi nákladnou hostinu. První místo v čele stolu zaujímal vévoda florentský⁴. Po jeho pravém boku seděli vyslanec Jeho Eminence kurfiřta mohučského, arcikancléře celé říše, hrabě z Gronsweigu⁵, velitel dělostřelectva ve vojsku ligy, dále Gallas, Wert a markýz Passampier⁶, generální strážmistr. Po levém boku pak vyslanec Jeho Eminence kardinála španělského, Colloredo, polní maršál v císařském vojsku, hrabě Götz⁷, zástupce polního maršála, rovněž starší Wangler, generální strážmistr, a několik dalších generálů, každý podle svého postavení. Z plukovníků u toho stolu neseděl ani jeden.

Dvacátého třetího listopadu jsme zrušili tábor a z Phalsbourgu⁸ jsme spěchali do Saverne⁹. Saverne je velmi silně opevněné místo a patří k předním alsaským pevnostem; nedávno je Francouzům znovu odňal markýz de Grana¹⁰. Zde se Gallas nějakou dobu zdržel, a aby vojáci nezaháleli, dal obnovit valy a doplnit pevnost o to, co se zdálo chybět. Nescházel ani hlad, ten špatný rádce, který naše vojsko neustále provázel. Kdybys byl, milý čtenáři, na tomto pochodu, viděl bys nádhernou bídu jako snad nikdy jindy: matky odkládaly své maličké, aby nemusely být očitými svědkyněmi tak kruté smrti; viděl bys přední vojáky, jak mezi sněhem vydechují duši, kterou z nich vyrval hlad, a jak ti, kdo nikdy neustoupili žádnému vnějšímu nepříteli, nyní se sami vzdávají jako poražení domácí bídě; viděl bys, jak vojáci všude horlivě pátrají po koňských a hovězích mršinách, aby si ještě chvíli udrželi duši, která byla připravena odletět. Uprostřed těchto strastí byli vojevůdci nuceni vojsko rozdělit. Část ligistického vojska poslali k Trevíru, jinou k Lutychu. Císařské vojsko pak rozdělili na tři části: jednu svěřili staršímu Colloredovi, polnímu maršálovi, aby ji vedl k francouzským hranicím, druhou odvedl mladší Colloredo¹¹, polní podmaršálek, do Burgundska. Třetí si

ponechal Gallas. Náš pluk tehdy odešel s generálním strážmistrem Wanglerem do zimních kvartýrů. Zamířili jsme proto přímo do Bockenheimu¹², který byl nedávno po dlouhém sporu s Nasavskými přiřčen spolu s dvaceti čtyřmi vesnicemi vévodovi lotrinskému říšským komorním soudem ve Špýru. Potom jsme prošli Saarbrückenem; je to dosti rozlehlé město ležící na Sáře a je v něm skvostně vystavěný zámek, pozoruhodný znamenitými komnatami a sály. Setkal jsem se tu s urozenou paní Marií Alžbětou¹³, dcerou bádensko-durlašského markraběte, tehdy provdanou za hraběte nasavského. Mluvila velmi výmluvně latinsky, byla dobře vzdělaná i ve filozofických naukách a velmi umně skládala verše, k velkému obdivu našich vojáků.

Odtud jsme postoupili k Wallerfangenu¹⁴, který drželi Francouzi. Žádali jsme, aby nám městečko vydali, a když odmítli, dobyli jsme ho násilím a pobili všechny, kdo byli v posádce, do jednoho. Toto městečko nám bylo přiděleno za zimní kvartýr. Když je však náš plukovník pro nedostatek potravin odmítl a stěžoval si u Gallase na nedůstojnost té věci, dostal od něho přesto rozkaz to místo znovu přijmout.

Na konci tohoto roku nám bylo z Polska posláno na pomoc osm tisíc nejvybranějších vojáků. Jejich korouhve nesly tento nápis: „Veliký pták orel zahání velké nepřátele.“ Každý z těch vojáků byl ozbrojen dvěma šavlemi; jednu měl připjatou u vlastního boku, druhou u koňského sedla. V téže době nám bylo písemně oznámeno, že mezi Francouzi, Skoty a Angličany vznikla v Holandsku roztržka a že tam Francouzi utrpěli zjevnou porážku. Rovněž že Dunkerčané¹⁵ ukořistili Holanďanům dvě stě dvacet lodí. Dále že vévoda Roanhensis¹⁶, maršál francouzského krále v Itálii, bojoval proti Španělům nešťastně a byl nucen spolu s vynikajícím vojskem vyklidit vévodství parmské z francouzských rukou. Posledního prosince vytáhl polní podmaršálek Colloredo spolu s Mercym a Passampierem k Lucemburčanům, protože výmarský vévoda Bernard tam působil jakési nepokoje.

Vstup do roku Páně 1636

Na počátku roku 1636 náš vojevůdce, sevřen krajní nouzí, hledal všemi cestami, jak by se ubránil dvojímu nepříteli, hladu a Francouzům. Aby tedy přemohl ten první, napadl ty druhé, a když své vojsko odvedl k Thionvillu¹⁷, rozvinul je na břehu Mosely, u níž město leží. Tato řeka má své jméno od soutoku Mázy a Seille¹⁸. Máza totiž, jakmile vyvře z alsaských hor, teče rozmanitými oklikami až k městu Seille, které nese stejné jméno jako řeka, a tam se s říčkou Seille spojí; a aby nebyla Máza vůči původkyni jména Seille nevděčná, připojí její jméno ke svému a od té doby se nazývá Mosela.

Zatímco jsme se zde zdržovali, měli jsme velmi zarputilého protivníka v mlynáři, který bydlel u hranic. Mnozí ho pokládali za černokněžníka, já však soudím, že to byly plané domněnky, neboť se spíš domnívám, že všeho dosáhl vojenskou chytrostí. Když na různých místech způsobil vojákům mnoho škod, byl nakonec i on obklíčen sedláky a zabit. Náš generál dal u Thionvillu přes Moselu postavit lodní most, po němž přešlo celé vojsko. Když pak vše náležitě zařídil, odjel sám do Bruselu k Jeho Eminenci kardinálu infantovi, aby si vyžádal radu ve válečných věcech.