Knihovna · Třicetiletá válka · Itinerář

XVI. O válce vévody lotrinského proti Francouzům

Šestého května, když jsme se drželi u Belfortu, zadrželi naši Chorvati posla, který šel s dopisy k nepříteli, a co nejrychleji ho pověsili. Jedenáctého května na nás posádka podnikla tak prudký výpad, že i našemu podplukovníkovi prostřelili koně podél stehna, a byli jsme nuceni obléhání zrušit, a to ne bez vlastní škody: během krátké doby jsme totiž přišli o čtyři sta koní. Když jsme od obléhání tohoto města upouštěli, přišel nám na pomoc sám Jeho Jasnost vévoda lotrinský se čtyřmi

tisíci vojáky. Brzy nato, když znovu provedl výběr mužstva, dal si od velitelů opět přísahat věrnost. Když se tomu mnozí podivovali, vysvětlil sám otevřeně důvod svého jednání: řekl, že ještě i před jeho očima je velmi mnoho zrádců, které však z různých příčin musí zatím dál trpět.

Naše vojsko čítalo dvanáct tisíc mužů. Chorvati, které z něho týž den vyslali, rozprášili tři nepřátelské jízdní pluky a přinesli vévodovi jako památku vítězství tři korouhve. Kořistí byl veškerý tros jednoho pluku; střelný prach z něho zapálili, protože ho nemohli pohodlně a bez nebezpečí odvézt. Mezi zajatci přivedli jednoho podplukovníka a mezi četnými mrtvými napočítali i jednoho majora. Odtud jsme se jinou cestou vydali proti Francouzům. Zatímco jsme očekávali útok Francouzů ze zálohy, napadli naši Chorvati nepřítele a tak silně na něj dotírali, že se musel dát na útěk. Potom jsme své vojsko rozdělili na dvě části, aby Francouzi nijak nepoznali naši sílu. Jednu část jsme vedli přes alsaské hory, druhou přes Burgundsko, a 21. května jsme narazili na nepřítele u městečka Luyr¹. Protože jsme však tehdy neměli dost pěchoty (většinou jsme totiž byli jezdci), utábořili jsme se na pahorku. Vyslali jsme Chorvaty, aby nepřítele napadli zezadu, zepředu jsme proti němu postavili svá děla a způsobili jsme mu mnoho škod. Když nám však bylo oznámeno, že jim přišlo na pomoc osm tisíc mužů, zapálili jsme v hluboké noci tábor a táhli k Belfortu. Druhý den nás nepřítel pronásledoval a mnoho našich pobil.

Šli jsme zatím přímou cestou do breisašské roviny v naději, že nás tam nepřítel bude následovat. Velitel Francouzů však byl muž starý a prozíravý (říkali mu La Force²); nechal nás být, oblehl Porrentruy³ a brzy přijal jeho kapitulaci. Protože tu mnoho Francouzů umíralo, neboť nebyli zvyklí na německé ovzduší, a ještě více jich churavělo, odvolal vojsko znovu do Lotrinska. My jsme zde čekali na nové posily a konečně jsme přijali polního maršála Colloreda⁴ a polního podmaršálka Jana z Werthu⁵ s generálním strážmistrem baronem de Suys⁶ a s generálem dělostřelectva Reinachem⁷; ti vedli silné vojsko. Brzy nato jsme donutili ke kapitulaci dvě městečka, v nichž ležela značná francouzská posádka, a posekali jsme všechno obilí kolem Colmaru⁸, města

opevněného, ale císaři vzpurného, a zničili všechny vinice. Tuto pohromu si město zavinilo svou nevěrností: když totiž nedávno Švéd všude řádil, povraždilo v hluboké noci plukovníka, kterého sem císař poslal se sedmi rotami pěchoty k obraně tohoto místa, a vpustilo nepřítele do hradeb.

Brzy jsme vojsko opět rozdělili. Jednu část vedl vévoda lotrinský (v jeho družině byli baron de Suys a Mercy, oba generální strážmistři) bezcestím a odlehlými místy, mnoha oklikami a úzkými, neschůdnými cestami do Remiremontu⁹, rozlehlého města proslulého obchodem. Druhou část vedl Jan z Werthu se sedmdesáti korouhvemi jízdy napřed jinou cestou do Lotrinska. Na této cestě nám skýtaly podivuhodnou podívanou hory, nahoře děsivé sněhem, uprostřed bohaté obilím a dole na úpatí kvetoucí loukami a stromy. Sotva jsme vkročili do Lotrinska, hned při vstupu jsme se dozvěděli o pěti rotách francouzské pěchoty, které ležely posádkou v nedalekém místě. Zatímco jsme se proti nim chystali chopit zbraní, dozvěděli se o našem příchodu, statečně se nám postavili a zatlačili nás až do Schirmecku¹⁰, kde jsme strávili celé tři dny.

Mezitím si Gallas vedl úspěšně: zmocnil se totiž Špýru a Mannheimu, vyhnal výmarské posádky z různých měst a slavně triumfoval. Nakonec se však vévoda Bernard Sasko-Výmarský znovu sebral a vytáhl se všemi silami proti Gallasovi, který tehdy obléhal Mohuč¹¹; měl s sebou i vojsko, které mu nedávno přivedl z Francie na pomoc kardinál de La Valette¹². Spojenými silami pak odrazili Gallase od obléhání Mohuče. V této době se z říšských měst vrátily do císařovy věrnosti Norimberk, Ulm a Frankfurt nad Mohanem.

Náš Wert však ani jinde nezahálel. Tehdy se šťastnou smělostí vytáhl proti Francouzům, v jediné bitvě nepříteli vyrval dvacet tři korouhve a zajal jednoho podplukovníka a jednoho majora. A když uslyšel, že francouzský maršál de La Force vytáhl proti našim, spojil se co nejrychleji se zbylou částí vojska, totiž s pěchotou, která čítala dvanáct tisíc mužů.

Neméně statečně si proti Francouzům počínal u Lovaně¹³ Piccolomini, který odtud nepřítele násilím odrazil od obléhání. Při tomto tažení projevili svou odvahu proti

Francouzům i lovaňští studenti a řeholníci různých řádů. Hlavní chválu v bitvě si tu však zasloužil plukovník Preston¹⁴ se svými Iry, kteří jako první vyhnali Francouze z opevnění.

Jedenáctého července¹⁵ bylo Janu z Werthu oznámeno, že nějaká setnina kyrysníků z francouzského vojska se zdržuje v jakési vsi nedaleko tábora La Forceova. Spěchal proti nim co nejrychleji skrytými lesními cestami, ale protože pečlivě drželi stráže, odvedl s sebou na zpáteční cestě jen několik francouzských šlechticů. Jen málo tu chybělo, aby zajal i vévodu Bernarda Sasko-Výmarského a kardinála de La Valette; ti však, včas varováni jedním sedlákem, unikli díky rychlosti koní. Tehdy záleželo jen na Gallasovi, aby celé francouzské vojsko zahynulo. Nevím však, zda jeho nedbalostí, či rozvážným otálením uniklo nepřátelské vojsko do Met a zanechalo přitom všechna děla, veškerý tros a několik tisíc vojáků. Když ho naši na útěku pronásledovali přímou cestou, vzbudili podezření, jako by pomýšleli na obléhání města. Aby tomu francouzský velitel zabránil, obklopil naše svým vojskem a snažil se uzavřít i sebe v hradbách města. Protože však tento záměr nemohl našim zůstat skryt, vyslali hned muže, kteří mu měli způsobit potíže. Když tedy maršál de La Force viděl, že naši mají převahu, dal se v nočních temnotách na útěk; Wert ho pronásledoval v patách a snadno mu pobil pět set vojáků.

Když se to takto odehrálo, vytáhl Jeho Jasnost vévoda lotrinský Karel k Rambervillers¹⁶ a ostřeloval je z velkých děl tak prudce, že si během několika hodin podrobil francouzskou posádku. Ve městě zavládla nad vstupem jeho vévody taková radost, že se nejvyšší i nejnižší, duchovní i světští, hromadně hrnuli do ulic, vybíhali mu vstříc a z celého srdce mu blahopřáli k návratu domů. Našemu pluku zde byl svěřen úkol obsadit hrad, který patřil k metskému biskupství a byl obávaný svým opevněním, velmi vysokou stavbou a šesti velmi pevnými věžemi. Zanedlouho jsme jej, třebaže s velkou námahou, dostali do své moci a vyplenili jsme všechen majetek, který tam byl snesen. Na konci téhož července uzavřel císař znovu mír se saským vévodou¹⁷ a s některými dalšími německými knížaty.

Zatímco se nepřátelé řadili do šiků a naši se chystali k bitvě, vpadl Jan z Werthu nečekaně na Francouze a rozsekal celý pluk

jízdy; zajal přitom samého plukovníka i jeho majora. Sedmnáctého září byly vyslány dva tisíce vojáků k Saint-Nicolas-de-Port¹⁸, městu pozoruhodnému rozlohou i opevněním. Protože ho Francouzi drželi takřka samí nemocní, bylo pro naše snadné do něj vtrhnout, pobít nepřátele a nabrat si podle libosti bohaté kořisti.