Knihovna · Třicetiletá válka · Itinerář

XX. O našem dalším postupu proti Francouzům

Z Breisachu jsme se, zásobeni, jak bylo řečeno, na tři dny, vydali přes Dann¹ do Burgundského hrabství. Burgunďané nás jako nové hosty přijali opravdu nanejvýš štědře a ze všeho majetku svých poddaných nám nechtěli zapovídat a zavírat nic kromě kostelů a mlýnů. Burgundské hrabství je ostatně úrodné na všechno možné a oplývá vínem i obilím. Zatímco jsme tu chvíli odpočívali, naši Chorvati číhali v lese v záloze na Francouze. Když je spatřili, jak s velkou prudkostí táhnou proti nám, nečekaně je napadli zezadu a pořádně je „přivítali“: většinu pobili, ostatní zajali. Odtud nás vedli dobýt hrad Balansana, který jsme po překonání jistých obtíží 11. srpna vyrvali Francouzům.

Protože už nic jiného nebránilo tomu, abychom spojili své síly s burgundskými, sestavili jsme vojsko o pětadvaceti tisících mužů. Dne 23. srpna k nám přitáhl Jeho Jasnost vévoda lotrinský se čtyřmi tisíci vojáky, aby se ujal vrchního velení nad celým vojskem. Nanejvýš uctivě jsme ho pozdravili slavnostní střelbou z děl a on nám zase slovy i gesty, s kloboukem stále v ruce, projevoval tu největší vlídnost.

Dole, burgundské město² proslulé jak opevněním všeho druhu, tak vzdělaností, tehdy obléhal francouzský princ Condé³ se znamenitým, vybraným vojskem a proti němu jsme se chystali do boje. Když se však dozvěděl, že naše síly jsou větší, než se domníval, usoudil, že čekat by nebylo bezpečné. Zapálil stany, zrušil tábor a unikl útěkem sice hanebným, ale bezpečným. Naši by protivníky velmi rádi pronásledovali, ale vinice, jimiž procházeli, jim bránily v rychlém postupu, a tak museli svůj zápal, byť velmi neradi, krotit. Francouzi obléhali toto město celé tři měsíce s obrovskými náklady, ale za celé to obléhání nevykonali téměř nic chvályhodného ani pamětihodného a místo slávy si odnesli největší hanbu.

Po zrušení obležení část našeho vojska postoupila dál do Francie a část zůstala v Burgundsku, připravena na cokoli. Aby však úplně nezahálela, rozprášila 22. srpna dokonale sedm francouzských jezdeckých korouhví. Lamboy přemostil řeku a převedl po mostě své vojsko směrem ke Gray⁴. Gray je město ani ne tak rozlehlé jako dobře opevněné a schopné zlomit zuřivost rozběsněných nepřátel. Zatímco jsme tu stáli, způsobili jsme nepříteli tu i tam mnoho škod, až nám bylo 11. září nařízeno zrušit tábor a spojit naše síly s Gallasovými. Gallas totiž zamýšlel zatlačit Výmarského i s kardinálem La Valettem hlouběji do Francie, aby se nemusel obávat žádného vojska v zádech.

Na tomto pochodu se jeden Chorvat nevím jakým řízením osudu dostal sám samotinký do rukou burgundských sedláků. Ti ho o všechno obrali a zaživa zakopali. O tři dny později šli tím místem naši dragouni, a když tam uviděli neobvyklý, čerstvě navršený hrob, domnívali se, že jsou v něm zakopány nějaké cennosti. Odházeli hlínu a narazili na Chorvata, který ještě nebyl mrtvý. Zvedl ruku a prosil, aby mu pomohli vstát, a hned se zeptal, jaký je den.

„Pátek,“ odpověděli naši. „Opravdu?“ řekl. „Pak jsem v tomhle žaláři strávil už třetí den. Byla totiž středa, když mě ti nejhorší lotři, sedláci, zaživa dopravili do příbytku mrtvých.“

Dne 27. téhož měsíce jsme dorazili ke Gallasovým vojskům a hned nazítří, 28., jsme vytáhli proti Francouzům, kteří se nacházeli nedaleko od nás. Jakmile se však o našem příchodu dozvěděli, rozprchli se strachy. Zatímco jsme tu čekali na markýze de Grana s děly, naši při různých výpadech přivedli do tábora řadu zajatých nepřátel. V předvečer svátku svatého Michaela archanděla⁵ přišla zpráva, že markýz de Grana je na místě. Gallas proto přímo o svátku archanděla svolal všechny generály a důstojníky a pozval je na mši svatou a na kázání, které měl jeden otec z Tovaryšstva Ježíšova. Ten mluvil o boji svatého Michaela proti andělům, kteří se vzbouřili v nebi, vyvodil z toho přirovnání a všechny vybízel, aby statečně bojovali za Boha a za císaře. Potom se hned vytáhlo proti nepříteli, neboť rozkaz uherského krále naléhal, aby se věc rozhodla bitvou.

Dne 6. října se vévoda Výmarský rozhodl napadnout Chorvaty, ale nešťastně: naše vojáky zastihl proti svému očekávání ve střehu, a porážku, kterou chystal Chorvatům, utrpěl sám. Chorvati tehdy pobili mnoho nepřátel a zajali dva kapitány s jezdci a osmačtyřicet koní. Po této porážce se Výmarský obrátil ke lsti. Vyslal proti chorvatskému táboru ze dvou různých stran dvě korouhve. Když jedna z nich vyrazila na Chorvaty, ti se, nečekajíce žádné nebezpečí z druhé strany, celou silou obrátili tím směrem. Zatímco nepřítele neopatrně a příliš daleko pronásledovali, vtrhla z jiné strany druhá korouhev a odvlekla všechny jejich vozy a zavazadla. Mezitím mnozí hodovali a obětovali Bakchovi. Když však naši tu lest později prohlédli, dávali si na nepřítele čím dál větší pozor a neodvažovali se vytáhnout do pole, dokud nepřijdou Piccolomini a Jan z Werthu.

Mezitím přispěchal markýz ze Saint-Martin s generálním strážmistrem Butlerem, s osmi tisíci vojáky a dvanácti děly. Nepřítel, zpravený o jejich příchodu, zrušil tábor a odtáhl jinam. Dne 20. října jsme ho potichu, bez troubení a bubnování, pronásledovali v plné, sešikované bitevní sestavě, v počtu zhruba čtyřiceti tisíc vojáků, a to přibližně v tomto pořádku. V čele šiku šly čtyři pluky, za nimi pěchota, sevřená z obou stran početnou jízdou. Vpravo i vlevo následovala těžká děla, celkem sto třicet, a jejich střed drželo několik pluků.

Takto jsme postupovali a 24. téhož měsíce jsme přišli k městečku Mirbo⁶, které patří markýzi de Mirbo. Protože se tamní francouzská posádka nechtěla vzdát, dobyli je Butler a Wangler útokem a pobili všechny kromě těch, kdo se uchýlili na hrad; těm slíbili, že je ušetří, pokud se vzdají. Dne 25. téhož měsíce zachytili naši Chorvati posla s dopisy francouzského krále kardinálu La Valettovi. Téhož dne dostali všichni dragouni rozkaz následovat vévodu lotrinského, který je 29. k večeru přivedl k městu, jež Francouzi nazývají Saint-Jean-de-Losne⁷.

Dne 1. listopadu v první hodině noční jsme napadli Francouze na jejich baštách a se šťastným výsledkem je odtud vyhnali. Pak jsme bojovali dál a těžkými děly bili do hradeb, dokud se nerozednilo. Útok tehdy náhodou vedl a stále v první linii bojoval generální strážmistr Enckeferth⁸, voják opravdu mužný. Svou přítomností tak povzbuzoval vojáky, že s pohrdáním smrtí šplhali na bašty, jako by byly naše. Když bylo toto všechno překonáno, znovu se bilo do hradeb, a to od časného rána až do třetí hodiny odpolední; následující noc jsme však strávili v klidu. K večeru však byla naše děla odvezena jinam a odvoláni byli všichni dragouni kromě Irů a Skotů, kteří byli vystaveni největšímu nebezpečí. Zda se tak stalo z nenávisti k cizímu národu, nebo z nedbalosti a zapomnění, není jasné. Jisté je, že na tomto stanovišti bojovali tak mužně, že si zasloužili mít za diváky ty nejpřednější muže: samotného Gallase, vévody lotrinského, florentského a portugalského⁹, Colloreda, markýze de Grana, hraběte z Rippergu, barona de Suys, Lamboye, Fernamonta a Mercyho. Nakonec jim byl, jak se má za to, na rozkaz vévody lotrinského poslán na pomoc plukovník Verni¹⁰ se dvěma jezdeckými korouhvemi, a s jeho pomocí nepřítele odrazili, ne však bez těžkých ztrát. Nesmrtelnou slávu si tehdy získal Walter Devereux, který tam velel. Jeho statečnost s ním sdíleli plukovníci Worlochi a Salomon de la Moville, podplukovníci Desmond, Jakub Gordon a Florin Fürstenau, major Jan Jindřich Gall a kapitáni Stevin a Robert Purcel, vesměs Irové.

Potom se Gallas rozhodl toto obléhání ukončit, a s jakým zmatkem, tomu se ani nedá uvěřit. Když nepřítel viděl, že se naši vracejí, odkud přišli, s velkou odvahou je pronásledoval a silně na ně dorážel. Nakonec se však po dlouhém, nerozhodném boji Francouzi dali na útěk a naši rozbili tábor, či spíše stálé ležení, u Mirbo.