Knihovna · Třicetiletá válka · Itinerář

XXI. O dalších taženích proti Francouzům

Po dobu, co jsme stáli u Mirbo, se nepodniklo nic pamětihodného, jen se obě znepřátelená vojska navzájem ostřelovala z děl. Museli jsme tu snášet krajní nouzi. Na její zmírnění bylo právě vhod přivezeno 20. listopadu sto vozů naložených zásobami. Poslal je Gallas, pohnut soucitem s vojáky, kteří všude slábli hladem, aby se vojsko aspoň trochu posilnilo. Jak nespravedlivě se tu burgundští sedláci chovali k našim vojákům, by mi nikdo nevěřil, ačkoli to tvrdím jako očitý svědek. Vojákům, kteří jim před několika měsíci přinesli záchranu, se odvděčili smrtí, a to násilnou, takže nešetřili ani předními muži vojska, pokud jim některý padl do rukou. Tak už to chodí: dobrodiní kdysi prokázaná se lidem zprotiví, kdežto po těch, která mají teprve přijít, prahnou s mnoha prosbami.

Zde jsme se dozvěděli o Hatzfeldtově¹ porážce, kterou mu u Wittstocku² uštědřil Banér³; zda neprávem, či vinou nedbalosti, nevím. To byl důvod, proč jsme museli ustoupit. Přišla také zpráva o korunovaci Ferdinanda III. římským králem⁴; jakou radost ta událost ve vojsku vyvolala, pero stěží vylíčí. Tak radostná zpráva byla ostatně oslavována i ve Španělsku: jakmile totiž Jeho Osvícenost hrabě ze Schönbergu, císařský vyslanec u Španělů, přinesl tuto nečekanou novinu ke královskému dvoru, dal král hned neobvyklým způsobem najevo svou radost, nechal propustit z pout dokonce i zajatce zvučných jmen, zapálit slavnostní ohně a rozhodit mezi lid na dva tisíce dukátů.

Nedlouho poté jsme museli s celým vojskem táhnout do Německa, za krutého mrazu a v hlubokém sněhu, v němž nemálo vojáků, už napůl mrtvých hladem, vypustilo duši. Když jsme 8. února 1637 přecházeli Černý les (Němci zvaný Schwarzwald), zavedla mě cesta do kláštera cisterciáckého řádu. V jeho kostele jsem viděl po každé straně dvanáct sloupů ohromné výšky, vytesaných z jediného kusu kamene. Viděl jsem tam také volskou kůži visící z kostelní klenby; říkalo se, že je to kůže toho kusu dobytka, který ty sloupy kdysi na to místo přivezl. Ta kůže byla, přiznávám, tak široká, že bych nevěřil, že je něco takového možné, kdybych ji neviděl na vlastní oči. Zda však síla jednoho jediného vola stačila k utažení takové tíhy, za to ať ručí ti, kdo to tvrdí.

Odtud jsme se 17. února vydali k „prameni spásy“, totiž do Heilbronnu, kde jsme spatřili Jeho Eminenci pana kurfiřta mohučského, portugalského prince, markýze de Grana a generála Geleena⁵. Pak jsme táhli do Frank. Cestou přišla zpráva, že bylo pobito patnáct hesenských korouhví a zachyceno tři sta vozů naložených zásobami, které Hesenští posílali na pomoc pevnosti Ehrenbreitstein⁶. Nedlouho nato přišla i zpráva, že tuto tak důležitou pevnost dobyl Jan z Werthu. Pevnost leží u významného města Koblenc, které má jméno podle soutoku Mosely a Rýna.

Banérovo vojsko po nedávno vybojovaném vítězství sužovalo široko daleko celé Franky, k velikému strachu jejich obyvatel. Dostali jsme tedy rozkaz vytáhnout tam a zkrotit lupiče, kteří všude ohrožovali cesty. Sotva se nepřítel dozvěděl o našem příchodu, stáhl se přes Durynský les do Erfurtu.

Tohoto roku 1637, dne 15. února, zemřel císař Ferdinand II., hodný věčné paměti i delšího života. Dlouho zkoušen mnoha pohromami, dozrál pro nebe; ve všech protivenstvích byl věrným služebníkem Božím, mužem nanejvýš bezúhonného života a výjimečné moudrosti. Kdyby ho nebe této zemi nezávidělo, bezpochyby by mu bylo náleželo vládnout navěky na římském trůně. Ve Vídni v Rakousích mu byly vypraveny velkolepé zádušní obřady v chrámu otců Tovaryšstva Ježíšova, které, stejně jako celé Tovaryšstvo, vždy miloval jako své syny.

Zmínění otcové postavili uprostřed chóru před oltářem mimořádnou a velmi nákladnou stavbu, hodnou tak velkého císaře, které se říká castrum doloris. Tuto stavbu, stejně jako celý nově postavený chrám, potáhli černým suknem a vyzdobili rozmanitými malbami a důmyslnými emblémy.

Zatímco jsme pobývali ve Frankách, připadla ve fuldském kraji našim kapitánům Stevinovi, Purcelovi a Geraldinovi jedna ves. Uteklo se do ní tři sta sedláků, dobře vyzbrojených motykami a podobnými zbraněmi, jaké komu vtiskl do ruky slepý vztek, aby naše, kteří se tam blížili, nepustili dovnitř. Když o nich kapitáni zpravili plukovníka, dostali na pomoc Chorvaty. Ti sedláky, kteří neústupně trvali na svém, obklíčili, část jich pobili a část odvedli do zajetí; po čtrnácti dnech vězení byli však na přímluvu würzburského knížete⁷ propuštěni. Frankové jsou sice většinou katolíci, přední šlechta mezi nimi se však drží luterského učení. Odtud pochází, že když byly nedávno statky šlechticů zapsány do císařského fisku, páni přešli k saskému kurfiřtovi a ke Švédovi.

V březnu byl ve fuldském opatství takový nedostatek všeho, že lidé nepohrdli ani zdechlými koňmi a psy. A přesto jsme právě tady po tolika rozličných službách prokázaných císaři museli zimovat, a to ne z vůle císaře, který nám byl nanejvýš nakloněn, nýbrž z hanebné závisti těch, jimž je svěřena veškerá péče. Ani tu jsme však nezůstali dlouho. Kolem 11. dubna nás totiž povolali do Hesenska, kde nás sedláci všelijak sužovali, my jsme se však vždy snažili mít nad nimi navrch. Dne 16. jsme pod vedením generála Geleena, muže nanejvýš mírného a císaři nesmírně věrného, přišli do Memingy⁸ a odtud jsme pak postupovali dál do Saska.