Knihovna · Třicetiletá válka · Itinerář

XXII. O našich úspěších v Hesensku a v jiných částech Dolního Německa

Po dlouhém putování, při němž jsme urazili nesmírně dlouhé cesty a protáhli řadou knížectví, jsme se 14. dubna 1637 znovu vrátili do Hesenska. Když totiž naši za šťastných znamení pobili dvanáct nepřátelských jízdních setnin z Banérova vojska, vytáhli jsme na rozkaz našeho generála Geleena do hrabství Hohnstein¹, abychom si tam na čas odpočinuli. Šli jsme přes Göttingen (kde nedávno švédský voják stáhl zaživa z kůže řeholníka, ještě dýchajícího) a Duderstadt. Tady naši Chorvati při různých výpadech pobili mnoho nepřátel.

Dne 28. dubna se nám u Bleicherode ukázalo znamení: v nočních hodinách se ve vzduchu zjevil bílý kříž podivuhodné velikosti. Sběhlo se, aby se na něj podívalo, velké množství lidí obojího pohlaví, každého věku a stavu, učených i neučených, a každý o té věci vyslovil svůj názor podle své povahy a důvtipu: jedni z toho věštili dobro, jiní zlo.

Když jsme tam několik málo dní pobyli, dostali jsme rozkaz přesunout se spěšně, pochodem ve dne v noci, do Wanfriedu² a obsadit to místo, které nepřítel nedlouho předtím opustil značně pobořené. Jakmile je náš voják převzal, bez velké námahy je opravil. Tady se nepřítel poprvé obrátil proti našim Chorvatům. Ti se mu však statečně postavili a 2. května přivedli do našeho tábora jednoho kapitána spolu s šedesáti dalšími zajatci a stem koní. Na tom místě jsme také museli svádět tuhé boje s hladem: lidem i dobytku se nedostávalo potravy, a tak se musela spást nezralá úroda. Chorvati mezitím pokračovali ve svých obvyklých výpadech a mnohokrát přivedli od nepřítele sto nebo dvě stě zajatců, takže celé nepřátelské vojsko bylo nuceno zachraňovat se co nejrychlejším útěkem. Tehdy jsme mohli celého nepřítele pohodlně zničit, ale generálové, podle jejichž rozhodnutí se mělo bojovat, byli od nás příliš daleko a dopisy nebylo možné doručit tak rychle, takže nejlepší příležitost pomalu unikla.

Nepřátelé však při útěku vpadli do Wahlova pluku³ a jednu setninu téměř úplně zničili.

Dvacátého května jsme vytáhli z tábora, minuli Mühlhausen a Langensalzu a dvacátého třetího jsme konečně dorazili do Erfurtu. Nedaleko odtud byl Druckmüller⁴ s Chorvaty a kyrysníky. Ten jediným útokem napadl nepřítele, s dobrým výsledkem čtyři sta zajal, šest set pobil a spolu s vozatajstvem přivedl do našeho tábora dvě stě padesát koní. Během toho měsíce, kdy jsme se museli na tom místě zdržet, jsme nepřítele častěji vyzývali k boji, ale protože se nikde v poli neukázal, bylo na rozkaz generálů Geleena a Sperreutera⁵ nečekaně vyhlášeno „do zbraně!“ a troubeno k útoku. Když to nepřátelé uslyšeli, vytáhli do bitevního šiku a utkali se s námi v urputné bitvě. V tom boji padlo na obou stranách velmi mnoho mužů; z našich byl raněn major Patrik Purcel⁶. Potom jsme se s táborem pohnuli dál a poslali jsme posly do Lipska ke generálu Gallasovi (ten tam totiž spěšně přijel z Prahy po rozestavených přípřežích), abychom se dozvěděli, co máme dělat dál.

Sedmnáctého června přišel Vilém, vévoda výmarský⁷, z úcty navštívit našeho generála a velmi vlídně s ním o mnohém rozmlouval. Když jsme pak táhli k Hatzfeldtovým oddílům, přišlo nám na pomoc deset chorvatských pluků spolu s plukem mladšího Wanglera a plukem hraběte de Bruay⁸, takže jsme ve stejnou hodinu dorazili společně do Hatzfeldtova tábora, kde byl i Götz. Zatímco jsme tu chystali bitevní šik proti Banérovi, on se celým svým vojskem útěkem vytratil a rychlým pochodem odtáhl k Landsbergu⁹, přičemž naši stále sledovali stopy nepřítele. Když se pak Gallas ze spolehlivých zpráv dozvěděl, že Banér se svým vojskem nemůže snadno přejít do Pomořanska, kam směřoval, svolal válečnou poradu a rozhodl, že mu přechod zatarasí a vyšle napřed několik vybraných jízdních setnin. Na tomto stanovišti jsme našli hojnost všeho, kromě vody. Té byl takový nedostatek, že vojáci vyčerpávali i bažiny a písčitou vodu přecezovali přes lněné šátky. Domorodci tu mluví jazykem Vandalů¹⁰ a dokazují, že od nich odvozuje svůj rod v dlouhé řadě předků i jejich vévoda. Odtud jsme přes Fürstenwalde, městečko ležící na Sprévě, spěchali do Küstrinu¹¹.

Küstrin je velké a silné město; kromě valů a příkopů je obtéká Odra a má hrad krásného tvaru i opevnění. Odtud jsme si vyžádali šest těžkých děl a vozy naložené zásobami a střelivem všeho druhu. Celý tamní dvůr truchlil v černém šatu nad smrtí císaře. Výborně tedy opatřeni zásobami i zbraněmi jsme se pustili do obléhání Landsbergu. Protože však nepřítel to město znamenitě opevnil, bylo obtížné se k němu přiblížit, a když jsme se z jedné strany utábořili blíže, museli jsme ustoupit, a ne bez ztrát. Když však nepřítel zpozoroval, že naše vojsko se skládá z vybraných vojáků a že je pevně odhodláno město dobýt, opustil město a dva dny předtím, než to naši zpozorovali, uprchl na druhé straně.