Knihovna · Třicetiletá válka · Itinerář

XXIII. O našem tažení proti Banérovi

Banér, jak bylo právě řečeno, útěkem unikl a utábořil se pod širým nebem na zcela volném poli mezi Küstrinem a Frankfurtem nad Odrou, protože už nevěřil uzavřeným hradbám. Těžká děla, o nichž předvídal, že mu buď nebudou k užitku, nebo že je pro nedostatek koní nebude moci táhnout dál, dal zčásti rozbít, zčásti zatlouct hřeby a zčásti naházet do bažin, aby neposloužila nepříteli. K ostraze průchodu, kterým unikl, bylo určeno sedm pluků; ty však byly den předtím, než nepřítel uprchl, odtamtud odvolány. Z čí rady a s jakým úmyslem, ať posoudí ti, jejichž péči byla věc svěřena. Jisté však je, že nepřítel, sevřený v tak úzké tísni, by se byl nikdy neodvážil prorazit ven jinak než za cenu jisté záhuby. Kolem dvanácté hodiny následujícího dne přisunul generál Gallas všechna těžká děla a po útoku přijal téměř bez námahy kapitulaci Küstrinu¹. Zajal tam jednoho podplukovníka a asi padesát důstojníků; ostatní vojáci museli přísahat věrnost císaři.

Téže noci byli naši dragouni s jinými pluky vysláni pronásledovat nepřítele pod velením hraběte ze Schwartzenburgu a Petra Götze². Když jsme přišli do Quensburgu³, uspořádal Götz slavnostní hostinu a (stydno říci) nalil se vínem tak, že nebyl s to dát hlídkám ani vojenské heslo⁴. To bylo tím nebezpečnější, čím blíž byl nepřítel. Abychom však tehdy nebyli úplně bez vojenského hesla, velitel hlídek na opilého Götze mnohokrát naléhal, a když z něho nedostal žádné srozumitelné slovo, zaznamenal si nakonec nějaký neartikulovaný zvuk, vyložil si ho jako heslo, které mu bylo dáno, a rozdal ho ostatním vojákům.

Druhého dne dal nepřítel nečekaně troubit k útoku, vytáhl proti našemu táboru a nabídl bitvu. Protože naši nebyli pohromadě, trochu ustoupili, ale brzy se přes Küstrin spojili s ostatním naším vojskem, aby znovu vytáhli na nepřítele; udatně ho napadli a rozprášili. V této bitvě si vysloužili chválu nad ostatní braniborští vojáci. Sám Jeho Jasnost vévoda braniborský totiž vyslal svůj vlastní pluk a ten se na nepřítele vrhl tak statečně, že kromě pobitých odvedl tisíc pět set zajatců. Po skončení bitvy pozval Jeho Jasnost kurfiřt braniborský Gallase téměř s celým sborem velitelů k tabuli. Při obědě se rozhovořili o věrnosti vojáků k císaři. Kurfiřt tu netajil své mínění a výslovně řekl, že se diví pošetilosti císařských velitelů, kteří měli nepřítele sevřeného jako rybu v síti nebo zajíce v loveckých tenatech, a přece ho tak lehkomyslně nechali vyklouznout. Když se to Gallas všelijak snažil omluvit, braniborský kurfiřt nakonec dodal: „Třebaže se o zkázu vlasti už málo starám, neboť vidím, že celá říše jde ke dnu, vězte přece, že vaše podvody udám u svého císaře.“ A tak se po zvednutí tabule obě strany rozešly.

Po krátkém zdržení několika dní jsme se přesunuli do Strausbergu. Markrabě braniborský však odjel z Küstrinu do Berlína a na této cestě přepadla kurfiřtovy vozy císařská jízda. Kurfiřt proti ní vyslal svůj pluk, a ti několik pobili, víc jich zajali a odvedli a brzy nato jednoho ze zajatců odsoudili k oběšení.

Mezitím den ode dne rostl hlad, protože chyběly mlýny, takže naše pěchota trpěla velkou nouzí o potravu. Naši dragouni tehdy náhodou obsadili jako tábor jeden les a museli v něm bedlivě bdít, ne snad ze strachu před vpádem nepřítele, ale spíš kvůli úkladům našich vlastních lupičů, kteří každou noc vyráželi hned sem, hned tam a odváděli spolubojovníkům koně. Protože nás tu hlad velmi sužoval, byli jsme nuceni táhnout do Prenzlau a odtud do Neubrandenburgu. Götz nám však dal dopis pro město, aby nás na čas vpustilo do hradeb. Když jsme tam ale přišli, už předtím tajnými posly nařídil opak, aby nás nijak nepřijímali a nechali nás za městem. Tak nás ten znamenitý podvodník napálil. Museli jsme tedy přenocovat v předměstských zahradách. Mezitím přitáhlo čtyřicet nepřátelských korouhví dragounů a jiné jízdy. Když našli brány bez jakékoli stráže, kolem osmé nebo deváté hodiny ráno volně vjeli dovnitř, rozvinuli šik uprostřed náměstí, všechno na všechny strany pobíjeli, samotného velitele místa, který ještě vězel v peřinách, vytáhli z postele a drželi ho v zajetí. Naši zatím z druhé strany, jakmile uslyšeli, že ve městě je poprask, svolávali bubnem všechny do zbraně a na pomoc přepadeným. Doufali, že vejdou branou, která byla předtím otevřená, ale křídla byla zavřená a našli otevřenou jen menší branku, kudy nebylo bezpečné vstoupit. Mezitím se na nás vyřítily celé jízdní setniny, vyrvaly nám dvě korouhve a s nimi dva skotské podplukovníky, dva irské kapitány a mnoho jiných a uloupily všechno naše vozatajstvo, zatímco naši ustupovali zpět do Prenzlau. Tamní měšťané, pohnuti soucitem, přidělili našim předměstí, které už jízda obrala o všechno potřebné.

Pohleď tu, laskavý čtenáři, jakými skvělými službami se svému císaři odvděčuje mnoho generálů: nestarají se o nic, ať zahyne vlast i vojsko, které je jim svěřeno, jen když se jim spolu s břichem nadouvají měšce; v pití jsou stateční, proti nepříteli zbabělí. Petr Götz tu měl od pana generála Gallase rozkaz chránit meklenburskou zemi před škodami od nepřítele, a přece jí sám se svým jediným jezdeckým plukem způsobil víc škod, než by jí byly mohly způsobit četné nepřátelské setniny. Tento pluk, když vrchní velitel buď svolil, nebo přimhouřil oko, odehnal do Slezska mnoho set kusů hovězího dobytka.

Vůči šlechticům byl ten pluk tak krutý, že jeden velmi vážený muž z rytířského stavu z Fürstenbergu⁵ raději chtěl i se svou drahou manželkou a milovaným dítětem, synem, ztratit život ve vodě, než upadnout do rukou tak zpupných vojáků. Co obyvatel do té doby přežilo rozličné pohromy, snažilo se zachránit si život na loďkách v bažinách a mokřinách. Ale ani mezi sebou vojáci nedrželi ruce zpátky. Šel náhodou jeden setník s padesáti vojáky dát semlít žito do nejbližšího mlýna, a hle, už jsou tu ti maskovaní lupiči, a toho setníka i s ochrannou stráží, která mu byla přidělena, žalostně zavraždili. A tak se tato vznešená země, vydaná na pospas chtivosti lupičů, řítila do úplné zkázy.

U Neubrandenburgu zatím Švédové jednali lstí a mnoho císařských přepadli ze zálohy. Když se Gallas o této jejich troufalosti dozvěděl, dal přes Odru postavit dva mosty, aby po nich převedl celé vojsko a napadl nepřítele, který tehdy držel Suedin⁶. Jakmile se nepřítel dozvěděl o příchodu našich, nechal v Suedinu jen malou posádku a odtáhl do Štětína, hlavního města Pomořanska, a tam se proti jakémukoli útoku pevně opevnil. Gallas pak 22. srpna postoupil ke Gartzu a odtud poslal plukovníka Devereuxe s jeho Iry do Fürstenbergu. To město leží na řece Havole a je klíčem či vstupem do Meklenburského vévodství. Když tam plukovník přišel, našel tam Götzovy lupiče, jichž zbylo nanejvýš na sto. Protože odmítli poslouchat Gallasovy rozkazy, vyhnal je, aby z toho nevzešla ještě jiná nepříjemnost, a místo obsadil silou. Aby však oni neodešli, jak se zdálo, bez pomsty, rozbili ve všem městě všechna okna a všechna kamna a kostel znesvětili tak, že tam dokonce vykonali potřebu jako v nějakém nevěstinci. Nepřátelé se tehdy domnívali, že Gallas oblehne Štětín, ale on se nečekaně obrátil k Anklamu. Odtud naši jezdci při různých výpadech zajali mnoho nepřátel, mezi nimi i jakéhosi Oxenstiernu, bratra švédského kancléře⁷. Chytili také posla, který nesl Banérovi dopisy z Hamburku, a odvedli ho ke generálovi.

Ten si dopisy přečetl a svazek poslal do Vídně k císaři a císařským radům. Ve stejné době vyhnali Sasové švédské vojáky ze všech přístavů na řece Labi.