Knihovna · Třicetiletá válka · Itinerář

XXIV. O dalších úspěších proti Švédům

Když vévoda Bernard Výmarský uslyšel, že si generál Gallas, nedávno povolaný z Burgundska proti Banérovi, počíná zdatně, a když viděl, že Jeho Jasnost vévoda lotrinský Karel je s Piccolominim jinde zaměstnán proti francouzskému vojsku, obrátil se co nejrychleji k břehům Rýna. Chtěl své vojáky, vyčerpané mnoha válečnými strastmi i hladem, trochu zotavit v bavorských krajích, kde, jak věděl, je ještě i teď hojnost všeho, čeho je k obživě třeba. Dal proto postavit lodní most, k němuž z jedné strany Štrasburští, z druhé Basilejští ochotně přispěli pomocí i prací, a v největším spěchu převedl mezi Breisachem a Štrasburkem několik jezdeckých pluků. Nečekaně přepadl pět pluků pod velením Jana z Werthu, které bez obavy z nepřítele tábořily v jedné vesnici, a porazil je a rozehnal. Jakmile zpráva o této porážce dolehla k uším Jana z Werthu, sebral rychle jízdu a vyrazil proti nepříteli úsilnými pochody. Vrhl se na něj, právě když na protivníky myslel ze všeho nejméně, maje už na svědomí zkázu několika pluků, a to s takovou odvahou, že hned při prvním náporu čtyři pluky vybil do posledního muže a ostatní nepřátele obrátil v nejhanebnější útěk. Donutil je ustoupit k předmostnímu opevnění, které si předtím postavili na této straně Rýna u nájezdu na most, a nedlouho nato, když od lotrinského vévody dostal posilu pěti tisíc mužů, je přinutil, ne bez krveprolití, vrátit se na protější břeh Rýna, odkud přišli. V červnu si Lotrinčan a markýz ze Saint-Martin počínali statečně proti Francouzům. Když se totiž obě vojska střetla na jedné planině, pokládali velitelé za nedůstojné odejít odtamtud bez boje. Na obou stranách se tedy volá do zbraně, střetnou se zuřivě a z obou stran jich padne velmi mnoho. Protože však Francouzi byli nad naše početně i silou, Lotrinčan postupně ustupoval, až své vojsko dovedl na bezpečné místo, kde se skvěle bránil, i když s většími ztrátami na své straně než na nepřátelské. Tato bitva dala závistivcům látku k mnoha řečem, jimiž znamenitého vévodu prudce pomlouvali: prý se proti nepříteli nepohnul z donucení, nýbrž zbrkle a nerozvážně, a jako málo věrný císaři vydal tak vznešené vojsko bez jakékoli nutnosti zbytečnému nebezpečí. To vše je však lež bez jakéhokoli základu. Dejme tomu, že uvedený vévoda občas bojoval při nepřízni Martově – a kdo pak nosí přízeň štěstěny vždy v mošně, aby mu byla po vůli? I jiní jinde bojovali s horším válečným štěstím; byli snad proto odsouzeni jako nevěrní císaři? A proč tedy právě on, a ne kdokoli jiný? Smí být opravdu nazýván nevěrným císaři ten, kdo pro císaře vystavil vlast, poddané, majetek, ba i život a krev nevšedním i skrytým nebezpečím? Kéž by bylo nebesům libo, aby i ostatní vojevůdci dosud prokazovali císaři tak věrnou službu; jistě by pak Německo a celá Římská říše nesténaly pod nejnespravedlivějším jhem, téměř zdeptány. Znám mnoho vojevůdců, kteří od počátku této války osvědčili císaři svou věrnost, ale nevím o žádném, který by někdy nešel proti nepříteli s nepříznivým válečným štěstím. Vím však i to, že dosud jsou věrní velmožové, jako například generál Gallas, vévoda florentský, baron de Suys, Geleen, Jan z Werthu, Hatzfeldt a další; vyjmenovat je všechny by bylo zdlouhavé, stačí uvést několik z mnoha. Tebe však zcela jistě ujišťuji, že mezi tyto císaři nejvěrnější hlavy se zcela právem a po zásluze počítá i onen válečný blesk, vévoda Karel. Kdyby se na něj spravedlivější štěstěna dívala vlídnější tváří a kdyby činy odpovídaly přáním, uznal by císař, že se mu vyrovná málokdo a nikdo ho nepředčí. Sláva ti, Jasný vévodo, buď dobré mysli; přijde čas, kdy ti bude tleskat pozdní potomstvo a kdy tě letopisy nejučenějších a nejmoudřejších mužů zapíší do věčnosti. Vy však, nespravedlivá sběři Zoilů¹, puknětež třeba závistí: slávy toho, koho hlodáte zlolajným zubem, nedosáhnete nikdy, v žádném věku. Snadno se kdokoli pouští do posuzování cizích činů, ale pustit se do takového díla s lepším zdarem vyžaduje válečnického ducha a přízeň štěstěny. Nuže, jste-li muži, vynaložte ta bohatství, která jste nespravedlivě a proti právu i božímu zákonu nahromadili, ve službu svého pána a ve prospěch strádajícího vojáka, sbírejte setniny vojáků připravených k boji za císaře, jednejte za císařovy nepřítomnosti stejně jako v jeho přítomnosti tak statečně, jak můžete a máte – a přesto nikdy nedosáhnete ani nepatrného dílu slávy tohoto vévody. Mým záměrem na tomto místě však není skládat chvalořeč; to bude jednou úkolem jiného díla. Vracím se k dějinám a ke své cestě, od nichž jsem se poněkud odchýlil.

Dne 10. září odtáhl generálporučík ligistického vojska Jan Götz se svou armádou směrem k Vestfálsku, a to velmi zvolna, jako by nerad. V Pomořansku se mezitím bojovalo statečně. Nepřátelé tehdy právě obléhali Demmin², město nadmíru vznešené, a zmocnili se už jakési pevůstky. K jejímu znovudobytí byl vyslán jeden španělský plukovník, kterému říkali don Felix, s podplukovníkem mladšího Wanglera. Ti zaútočili s takovou prudkostí, že nepřítele odtamtud vyhnali a zahnali. Nepřítel odložil pomstu za tuto křivdu na příští den: přitáhl obléhací děla a místo rozbil tak, že se jedna jeho část zřítila. Současně podnikl útok a pevůstku znovu dobyl; většinu vojáků pobil a velitele zajal. Tento podnik nepřátel usnadnila liknavost těch, kdo měli včas přispět na pomoc. Gallasovi vojáci totiž byli vzdáleni jen půl míle a mohli snadno zlu odpomoci a téměř bez námahy zlomit opovážlivost nepřátel. Když se však, jak se říká, po hodech vytáhlo na pomoc těm, kdo už byli pobiti, přišla hned cestou zpráva, která generála Gallase zarazila: protože se domníval, že je nepřítel silnější, než ve skutečnosti byl, zastavil se na čas, dokud se s jeho vojskem nespojí saské oddíly. Dne 17. září byl Švédům prozrazen příchod posádky určené pro Suetin³, výborně zásobené vínem i jinými potravinami. Vyslali proti ní nejvybranější oddíly své jízdy, přepadli ji, zmocnili se všeho, co vezla, část vojáků pobili a další odvedli s sebou do zajetí. Dne 20. září, když se naše vojsko blížilo k Demminu, utrpělo jisté ztráty od nepřátel, kteří na nás tu i tam číhali. Přesto byli naši Irové s několika dalšími pluky vysláni dobýt hrad Plau⁴, který 28. září šťastně obsadili a posádce zaručili život. Gallas se pak dozvěděl, že se kdesi v těchto končinách zdržuje početný oddíl, a protože byl nepřátelský, vyslal proti němu větší počet našich, aby ho zničili. To se doneslo i nepříteli, a ten proto vyslal proti našim asi čtyři tisíce svých mužů se čtyřmi těžkými děly. Protože však zvědové na obou stranách hlásili různé věci, ani jedna strana se neodvážila na druhou zaútočit, a tak se odtamtud odešlo s nepořízenou. Švédové mezitím, aby jinde nic nezanedbali, napadli Friedland⁵ a donutili naše ke kapitulaci. Smluvili sice volný odchod, později však slib nedodrželi: všechny totiž, ať chtěli nebo nechtěli, přinutili chopit se zbraní za Švéda. Dne 6. října zvedl Gallas tábor, který měl až dosud rozbitý u Saltsburgu – od vévody saského mu totiž přišly nové posily z dosti vybraného a výborně ozbrojeného vojska – a táhl proti Švédům k Bederanu. Dne 8. vyslal náš generál pět set mužů, vesměs důstojníků, totiž kapitánů, poručíků a praporečníků, proti několika Švédům; některé z nich zajali a přivedli, naopak i několik našich bylo odvedeno k nepříteli. Zatímco jsme se zdržovali na hranicích Pomořanska, byli k městu Tussinu⁶ vysláni plukovníci Devereux a Gall, aby obsadili velmi důležitý průsmyk Ribeneck⁷. Ten však už, aniž o tom náš generál věděl, obsadil generál Wangler. Když ho Devereux nalezl nedaleko města, pokládal ho za nepřítele a hodlal proti němu vytáhnout; když se ale přiblížil, poznal podle stanů, že jde o vojáky z našeho vojska. Navštívil proto Wanglera, který tam byl osobně, a ten ho vlídně přijal; uvedené jezdce pak poslal zpět s dopisem pro Gallase o nepřátelském táboře a o záměrech nepřítele. Dne 11. byl proti nepříteli vyslán generál Salis⁸, nemohl ho však tehdy napadnout. Dne 12. vytáhl nepřítel proti našim v plné bitevní sestavě a s děly rozestavenými do řady a my jsme byli přesvědčeni, že dojde k bitvě. Protože však nechtěl sestoupit z kopce, který obsadil, do roviny, kde na něj naši čekali, nestalo se tehdy nic. Zatímco jsme tu nějaký čas stáli, došla k nám zpráva o smrti hesenského lantkraběte⁹. Ve stejné době zahynulo vinou neopatrnosti Petra Götze pět pluků, které vedl ze Suetinu do Prenzlau a které nepřátelé zachytili. Dne 16. října k večeru zatroubilo naše vojsko k poplachu, a proto naši vyrazili na různé strany a přivedli různé zajatce z nepřátel. Devatenáctého jsme k večeru vyrazili se třemi tisíci jezdci a za dva dny pochodu jsme o nepřátelském vojsku nezjistili vůbec nic. Dne 22. října jsme proto opět zvedli tábor a vytáhli k Tussinu, nepřítel se však vydal k Suetinu v naději, že se mu podaří znovu získat toto místo i přechod dřív, než Gallas dorazí. Ten ho však hned bez nejmenšího otálení pronásledoval.