Knihovna · Třicetiletá válka · Itinerář

XXIX. O našem tažení proti Švédům

Celou zimu a postní dobu živili naše vojáky i s jejich veliteli rozličnými nadějemi. Každý by byl věřil, že se s nástupem jara dočká hojnosti peněz a bude oblečen do nejlepších šatů. Když však ta doba nastala, muselo se jako dřív znovu jít do pole s prázdnou kapsou a nahým tělem. Tak je svět řízen planými, ba lživými sliby; nejpošetilejší ze smrtelníků je ten, kdo světu věří. K oltářům, ubohý vojáku, k oltářům! Jinde pro tebe útočiště není. Když celá říše, ba téměř celá Evropa i celý svět hořely válkou a sousední Rakousko obklopoval hřmot nepřátelských zbraní, tehdy jsi byl v ceně. Nyní, když jsi nepřítele trochu oslabil a zatlačil o kousek dál k cizincům, tvé služby ztrácejí cenu, a to tak, že tě nejpodlejší dvorští patolízalové, lidičky nejnižšího stavu, hanba a výkal světa, pouzí nicotní synové země, nechtějí přijmout ani za sluhu. Ba nejstatečnějšími vojevůdci, kteří za nejzjevnějšího nebezpečí vlastního života uchránili statky, jmění a postavení císaře, králů a knížat, pohrdají natolik, že by je nezaměstnali ani jako vozky nebo mlatce. Ale počkejte, moji páni, chvilku vyčkejte: ještě nezapadlo slunce všech dní. Kdo ví, co přinese pozdní večer? Dejte si pozor, aby na vás nedopadl ten vrh kostkou, který se nikoli bez nejhanebnějšího bezpráví chystáte hodit na vojáka, nejvěrnějšího služebníka svého císaře.

Ale nač já, jenž nejsem válečník, marně metám bezmocné blesky? Hněv bez síly je marný. Raději vyjdu do pole, abych se rozptýlil a vyvařil ze sebe žluč. Jakmile naše vojsko vyšlo do otevřené krajiny, bylo hned vedeno proti nepříteli. A brzy, 5. března, podalo důkazy své statečnosti. Generál Klitzing¹ totiž nepříteli lstí vyrval Gartz, téměř celou tamní posádku pobil, ukořistil sedmnáct pěších praporců a tři jízdní a odvedl do zajetí generálního strážmistra Drummonda², rodem Skota, s mnoha kapitány a důstojníky.

Tehdy nám také došla zpráva o obsazení Hanau³, významného města ležícího na Mohanu, které Ramsay⁴, lstivý voják, už dlouhou dobu držel k velké škodě okolních městeček. Při tomto obléhání vynaložili jménem nejdůstojnějšího kurfiřta mohučského mnoho úsilí kdosi z urozeného a vznešeného rodu pánů z Metternichu a velmi urozený pan Jan Kryštof z Bettendorfu⁵, kdysi podplukovník v císařské armádě, nyní velitel na hradě Königstein⁶.

Zde, nebo nedlouho poté, jsme se také dozvěděli o zprvu šťastných úspěších Jana z Werthu proti vévodovi Výmarskému a brzy nato o žalostné porážce a zajetí téhož generála Wertha a tří dalších generálů, totiž vévody Savelliho⁷, Enkevorta a Sperreutera. Naši nejprve porazili nepřítele u Rheinfeldenu⁸. Po vítězství se však naše vojsko příliš volně rozešlo, zčásti za kořistí, zčásti na odpočinek, a nerozvážně rozptýlilo své síly. Nepřítel mezitím se svým vojskem sebral odvahu, obnovil bitvu a nanejvýš potupně rozprášil ty, od nichž byl krátce předtím sám rozprášen; brzy nato donutil ke kapitulaci Rheinfelden, kterému nebylo možné přispět na pomoc. O co žalostnější pro nás byla tato porážka kvůli zajetí tak významných mužů, o to radostnější byla porážka, kterou utrpěli Francouzi od Španělů, když museli zrušit obléhání Fuenterrabíe⁹.

Princ Condé vpadl před několika měsíci s dvaceti čtyřmi tisíci vojáků, zčásti jezdců, zčásti pěšáků, do Španělska a pod šťastnými znameními už některá místa a vhodnější přístavy přinutil ke kapitulaci a hodlal postupovat dál. Když však viděl, že jeho postupu stojí v cestě jako velká překážka Fuenterrabía, rozhodl se na ni zaútočit a dobýt ji. S celým vojskem, vybaveným ke zdaru tohoto podniku vším potřebným, proto město obklíčil a sevřel tvrdým obležením. Zčásti zápalnými stroji, zčásti pílí vojáků se dostal už tak daleko, že pevně doufal, že několik bašt získá. Když to Španělé viděli a dobře si uvědomovali, jakou škodou by to bylo pro město, ba pro celou vlast, rozhodli se vzepřít se mu ze všech sil. Vyvedli tedy na osmnáct tisíc vybraných vojáků proti francouzskému táboru a 7. září, v předvečer Narození Panny Marie, napadli nepřítele, který na svém záměru i postavení houževnatě lpěl, s takovou prudkostí, že nejprve rozvrátili šiky jeho vojska, potom pobili mnoho vojáků a nakonec ho zahnali na útěk. Věčnou slávu si v této srážce vysloužil pluk, jenž patřil nikoli zvrhlému potomku staršího prince Condé, šlechetného otce¹⁰. Ten prý Španělům vzdoroval tak statečně, že nebýt toho, že dva jiné pluky, totiž Meilleraye¹¹ a druhý, kterému říkali Korunní, se daly na útěk, museli by Španělé bezpochyby ustoupit s nepořízenou a s velkými ztrátami na životech. V této bitvě prý padlo na čtyřicet francouzských šlechticů. Arcibiskup bordeauxský¹² a biskup arleský¹³ (kteří by byli lépe bojovali perem a modlitbami proti duchovním nepřátelům církve) s bídou vyvázli živí. Princ Condé, muž válečný, přeplaval v této bitvě jako první na koni řeku a spolu s kardinálem de la Valette¹⁴, hrabětem Gramontem¹⁵, markýzem de la Force¹⁶, markýzem de Gante a dalšími se stáhl do Bayonne. Z vojáků padlo kolem patnácti set, pět set jich bylo zajato a našim zůstalo třicet sedm těžkých děl a veškerá zavazadla, mezi nimi i vozy samotného prince Condé, obtížené stříbrem a drahocennostmi a odhadované na čtyři sta tisíc korun¹⁷. Zajatce pak nejlaskavější z králů Filip všechny bez výkupného propustil na svobodu, jakmile se ve Španělsku dozvěděli o princi, který se nedávno narodil francouzskému králi¹⁸.

Mezitím dostalo několik našich pluků v Pomořansku 6., 7. a 8. dubna rozkaz překročit Labe. Téměř ve stejné době byla manželka našeho nejnepřemožitelnějšího císaře Ferdinanda III. za velkého jásotu nejvyšších i nejnižších korunována uherskou královnou¹⁹, poté co byly všechny uherské stavy svolány na generální zemský sněm.

Potom odjel císař do Prahy. Generál Gallas po rozličných letošních výpravách²⁰ proti nepřátelům, když opatřil všechna místa nedávno odňatá protivníkům dostatečnými posádkami, rozdělil císařská vojska na zimní ubytování do různých vévodství. Do Holštýnského vévodství poslal několik pluků. Florentskému vévodovi bylo přiděleno brémské území, a aby tam nebyl nečinným hostem, vyhnal ze zdejšího opevněného hradu Švédy a obsadil ho. Hraběti de Ridberg připadla brunšvická a lüneburská a další přilehlá hrabství, jiní dostali hamburské a lübecké území. Goltz obdržel mohučské arcibiskupství²¹ a místa k němu přilehlá. Meklenburské vévodství připadlo generálnímu strážmistrovi Salisovi, jemuž byla svěřena péče o to, aby Banéra potlačil a udržel na uzdě, kdyby se snad pokusil zvednout hlavu. My jsme měli táhnout do Dannenbergu²². Když jsme tam několik dní pobyli, přešli jsme do Wolfsburgu²³ a ve zpustošených vesnicích, zbavených veškeré lidské pomoci, jsme byli nuceni zůstat až do 15. dubna. Toho dne, když nás už dlouho tížil hlad, jsme se přesunuli do Brunšviku, velkého a prostorného města, výborně opevněného valy. Prý má jméno po jakémsi Brunovi, svém zakladateli, a bylo postaveno roku 861 po Kristu²⁴. V tomto kraji jsme téměř dva týdny čekali na naše peněžité kontribuce²⁵. Za nelidské jsme považovali především to, že ačkoli tam byl vévoda brunšvický a lüneburský²⁶ osobně přítomen, nepustil nám z města nic na obživu koní ani lidí. Brunšvičtí sedláci navíc beztrestně napadali naše vojáky, a koho zastihli samotného, toho ubožáka trestali smrtí; nešetřili ani samotné důstojníky, jestliže zjistili, že sháněli trochu chleba nebo mouky, nezbytné k obživě. Proto se stalo, že velmi mnoho vojáků, dohnáno hladem a krajní nouzí, uteklo.