Knihovna · Třicetiletá válka · Itinerář

XXVIII. Co se dělo v zimním ležení na počátku roku 1638

Na začátku tohoto roku, který byl od vykoupení skrze Krista rokem 1638, bylo hned 1. ledna v pluku plukovníka Carraschiho zatčeno osm ženštin, které patřily k ďáblovým amazonkám jezdícím na kozlech (obecně se jim říká strigy čili čarodějnice¹). Jedna z nich byla předvedena k výslechu, zatímco ostatní zůstaly ve vazbě. Byla zcela svlečena, až na intimní partie, a natažena na skřipec², avšak při prvních mukách nevyznala vůbec nic. Když však měla být podrobena těžším útrpným trestům, prosila o milost a sama od sebe vypověděla, že je zavázána věrností ďáblu a že s ním velmi často obcovala, když na sebe bral mužskou podobu; zároveň prozradila své společnice a jejich zločiny. Proto byly všechny odsouzeny k smrti a podstoupily zasloužený trest.

Dne 3. ledna jsme vytáhli k Demminu, Gallas pak k Neubrandenburgu, aby odtud zrušil obléhání Anklamu, které se protahovalo bez výsledku; vojsko z něj totiž nyní, za plné zimy, mělo víc škody než užitku. Na tomto pochodu naši koně velice strádali nedostatkem píce, takže ani sláma nestačila na jejich nakrmení. K tomu přistupovala krutá zima, tak zhoubná pro těla vojáků, že někteří na místě padali mrtví. U Preslynu³, kde byl hlavní kvartýr, jak se říká, jsme se zdrželi dva dny. Mezi většinou důstojníků tam propukly jisté nepokoje, protože je krmili jen pěknými slovy a jim ani vyčerpanému, téměř nahému vojsku nedávali vůbec žádné peníze. Nepokrytě se také mluvilo o nespravedlnosti některých generálů, kteří k císaři a ostatním knížatům posílali se zprávami o městech, jež dobyli, ty, jimž přáli, aby si tak předem vybrali odměnu náležející vojsku; voják, který nasadil námahu, krev i život, zatím kromě bídy a ran nedostal nic. Odpověď zněla, že nyní jsou takové časy, kdy nelze vyhovět všem; až se jednou na říši usměje lepší osud, jistě se každému přiřknou odměny podle jeho postavení.

Naši Irové dostali zimní ležení v Meklenburku⁴. Meklenburk je od Wismaru⁵ vzdálen jen hodinu cesty a meklenburští vévodové od něj odvozují svůj původ i jméno. To místo nedlouho předtím drželi tři tisíce Švédů, ale vojáci z Neuklosteru⁶ je nedávno přepadli a rozprášili a sebrali jim téměř všechny koně i se zavazadly. Dne 15. ledna podnikl generál Bredow s několika jízdními korouhvemi výpad na ostrov Poel⁷, ale ztratil ve vodách několik jezdců a vrátil se s nepořízenou. Nedlouho poté tam byl vyslán plukovník Troan s nejvybranějšími dragouny, aby přivedl do našeho tábora, co by tam našel zásob. Přišel však pozdě, protože nepřátelé už všechno odvezli, a navíc se z ostrova Usedom⁸ objevili nepřátelé, kteří naše obrátili na útěk a zajali kapitánova poručíka Petra Orolla s několika dalšími Iry.

Dne 24. téhož měsíce vyslali Švédové z Wismaru jízdní korouhev, která odvlekla do zajetí několik jezdců a sluhů z pluku plukovníka Sichoea. Jak velká však byla v těchto končinách bída našeho vojska, nelze vyslovit ani popsat. Celé korouhve musely trávit mnoho nocí pod širým nebem v krutém mrazu, kryty sotva čím jiným než sněhem a nejtvrdší jinovatkou. To vše se přičítalo lakotě jednoho nebo druhého generála. Byli to sice sami znamenití vojáci, kteří se nebáli žádného nepřítele, ale přespříliš lpěli na penězích, a aby rozmnožili své jmění, hubili ostatní vojsko. Slyšel jsem jednoho z nich, jak se kdysi srovnával s Janem z Werthu, ale to srovnání mi připadalo jako srovnání střízlíka s orlem. Werth totiž vše, do čeho se pouštěl, dělal pod vlastním velením a podle vlastního úsudku, tento však na rozkaz a podle nařízení jiných. A co je hlavní: Werth by raději ztratil sám sebe, než aby lehkomyslně obětoval kteréhokoli ze svých vojáků, kdežto tento nechával kvůli své lakotě hynout celé pluky. Ale protože to patří jinam, přejděme k jiným věcem.

Toho roku dopravilo pět tisíc Španělů do Dunkerku čtyři nádoby zlata⁹. Také v Portugalsku vypuklo jakési povstání proti španělskému králi¹⁰, které však bylo brzy potlačeno. Téhož roku zemřel rovněž vévoda mantovský¹¹. Koncem ledna se polní podmaršálek hrabě de Ridberg pokoušel přejít po zamrzlých vodách na ostrov Rye¹² a poslal z jízdy napřed padesát mužů, aby vyzkoušeli, zda se dá bezpečně přejít. Když však postoupili dál, led se prolomil a všichni zahynuli, takže se hrabě musel vrátit. Co je divného na tom, když se Bůh někdy postaví proti těm, kdo se staví proti němu? Kdo z vojáků se oddá Bakchovi a Venuši, toho Bůh často nechává bez nezbytné pomoci. Je hanba, kam to dnes s vojskem došlo: právem bys mohl pochybovat, zda se mezi vojáky vůbec ctí Bůh, a pokud ano, zda to není Bakchus nebo Venuše. Tuto bezbožnost nedávno výtečně pokárala při hostině ona nanejvýš cudná a zároveň velmi urozená paní Antonetta La Roy. Když jí vojevůdce velkého jména podal sklenici a chvástal se, že je to jeho bůh, upustila ji z rukou na zem a řekla: „Hle, tvůj bůh, nejlepší muži, je velmi ubohý a křehký; věz však, že je jiný Bůh, mstitel tvé bezbožnosti, který drtí ty, kdo proti němu bezbožně štěkají.“

Mezitím v celém Meklenburském vévodství chybělo vše potřebné pro vojáky i pro koně. Holštýňané a Hamburčané se navíc zdráhali přijmout do zimního ležení jakéhokoli vojáka. Proto se stávalo, že mnozí, bídou přemoženi, den po dni jeden po druhém končili svůj život.