Knihovna · Třicetiletá válka · Itinerář

XXVII. O Pomořansku

Jeho Excelence pan generál hrabě Gallas vedl v té době válku stejně rozvážně jako statečně. Generál Banér se totiž domníval, že císařská vojska zlomí, nebo je přinejmenším vyčerpá, když se bude držet v nejtěsnějších pomořanských soutěskách, kam bylo pro naše, ať se obrátili kamkoli, těžké proniknout. Gallas však po mnoha přestálých útrapách nakonec obrátil tento záměr proti jeho původci. Když se utábořil u Rostocku, dopřál našemu vojsku trochu odpočinku, dokud unavené Banérovo vojsko nevytáhlo ze svého úkrytu ke Štětínu. Wrangelova vojska přitom zanechalo kolem Damgarten¹ a Tribsees, aby hlídala císařské; Gallas se za ním bez prodlení vydal.

Jeho Svatá císařská Milost mezitím, maje starost o své vojsko, aby kvůli ustavičným a dlouhým přesunům neutrpělo na tomto místě nějakou škodu, pomýšlela na to, odvést je do zimních táborů, protože ještě nebyla zpravena o úspěších našich proti nepříteli. Gallas však, když mu štěstěna přála, chtěl jí využít i dál.

Mezitím polní maršál Ligy Jan Götz natolik oslabil vojsko hesenského lantkraběte jak ve Vestfálsku, tak v Hesensku, že přední hesenští předáci začali jednat o obnovení míru s císařem a o propuštění vojska². Téměř ve stejné době jsme dostali zprávu o sto padesáti nepřátelských lodích připravených k jakési výpravě; naši je bedlivě sledovali, ale tehdy se o nic nepokusily.

Ani v Alsasku si tehdy nevedl s menším úspěchem Jan z Werthu proti opovážlivosti výmarských, s nimiž musel denně svádět šarvátky. Vévoda Bernard vyslal jistého rytmistra s osmdesáti jezdci, aby zjistil, kde se nepřítel zdržuje a co zamýšlí. Ten však postoupil o něco dál, než měl, byl obklíčen třemi Werthovými pluky a sám zajat i se šedesáti jezdci. Když se zbylých dvacet vrátilo do svého tábora se zprávou o této porážce, dostal plukovník Noa rozkaz, aby se třemi oddíly okamžitě vytáhl proti císařským. I ti však byli rozprášeni pěti oddíly kyrysníků. Výmarský jim poslal na pomoc deset oddílů a sám vyvedl setninu z Bottendorffova pluku, ale když viděl, jak císařští zmužile a bez jakéhokoli strachu jdou proti jeho lidem, ustoupil. Werthovi přitom ukořistili jednu jezdeckou korouhev, zajali jednoho rytmistra a dva poručíky se čtyřiceti jezdci a pobili padesát výmarských.

Zhruba v této době povolal francouzský král Jeho Jasnost vévodu savojského Viktora Amadea³ do Paříže, aby se společně poradili o pokračování války proti Španělům v Itálii. Tento vynikající vévoda, nakloněný spíše míru než válkám, se tam vydal spolu s hrabětem de Verua⁴. Nedlouho poté, co se vrátil domů, však nečekaně zemřel spolu se zmíněným hrabětem. A protože lékaři tu smrt připsali otrávenému nápoji, vzniklo podezření, že jed jim byl rozpuštěn a podán u samotných Francouzů. Nešťastně dopadl i vpád čtyř tisíc Španělů do Francie⁵: šest set z nich bylo zajato, a zbytek, který za sebou nechal všechna zavazadla, šedesát kovových děl a patnáct korouhví, stěží unikl ke svým.

Zatímco jiní jinde podnikali tyto věci, naši v Pomořansku mezitím nezaháleli. Demmin totiž dostali do takové tísně, že 24. prosince kolem osmé hodiny dopolední jednala posádka o vydání pevnosti a o podmínkách. Byly jí předloženy tyto a ona je ochotně přijala:

I. Všichni vojáci po složení praporců vyjdou z Demminu bez zapálených doutnáků.

2. Kromě vlastních zavazadel nikdo neodveze nic z majetku měšťanů nebo jiných osob, pod trestem konfiskace všeho, co by chtěli vynést.

3. Všechna děla, kterých bylo dvacet čtyři, zůstanou na místě.

4. Generál Goltz⁶, který s nimi dohodu uzavřel, je dopraví do Stralsundu nedotčené a bez úhony.

Dne 28. prosince dostali plukovník Devereux spolu s plukovníkem Carraschim rozkaz přepravit se z ostrova Usedom k Anklamu a poněkud ulehčit mladšímu Wanglerovi, který se až dosud usilovně staral, aby Anklamským nepřišla žádná pomoc. Dne 30. prosince byla svolána válečná rada a jednalo se o odvedení vojska do zimního ležení.