Knihovna · Třicetiletá válka · Itinerář

XXVI. O pohromě Pomořanska

Když císařští přinutili Švédy, aby se stáhli do lépe opevněných míst a aspoň tam se bránili náporu našich, generál Gallas neprodleně rozdělil vojsko do několika sborů a nejlépe opevněná města, která bylo třeba vrátit pod císařovu moc, rozdělil mezi své velitele. Ti se co nejdříve rozestavili tak, aby Stralsundu, Anklamu, Greifswaldu a Demminu současně odřízli přísun zásob. A aby jim nezůstala žádná naděje, že by si potraviny dovezli odjinud, zpustošili celou okolní zemi, takže nepřátelské vojsko nemohlo po dlouhou dobu doufat v nic, čím by se uživilo. Mám za to, že se tak stalo spravedlivým Božím soudem: ta země, která jako první vpustila švédské oddíly proti císaři, měla sama zakusit tytéž válečné pohromy, jimiž se domnívala moci trýznit Římskou říši.

Protože tedy švédská vojska nemohla dostávat žádné zásoby jinak než po moři, jejich armáda se začala až neuvěřitelně tenčit, takže Wrangel byl nucen rozptýlit své lidi do mnoha míst, ne bez zjevného nebezpečí pro sebe i pro ně. Banér sice posílal, i když velmi zřídka, několik lodiček naložených obilím, ale i ty byly buď zachyceny, anebo, pokud přistály, mezi tolika vojáky mnoho nezmohly. O to víc je třeba chválit znamenitý Gallasův úskok: rozdělil svá vojska tak obratně a v jedinou chvíli, že mohla zároveň oblehnout ona města a obléhající si přitom mohli, kdyby si to nouze žádala, včas navzájem přispět na pomoc.

Gallas sám se pak usadil na jistém místě nedaleko Luetz, odkud všem rozdílel rozkazy. Nejprve chtěl, aby znamenitý velitel Bredow napadl Wolgast¹. Stál tam zámek pomořanských knížat, který měl za posádku několik švédských pluků, takže důstojníků tam bylo (podle svědectví samotných měšťanů) asi tři sta. Jakmile Bredow tento rozkaz dostal, vybídl k útoku naše dragouny (bylo nás sedm set, ne víc).

Kdo by tu neobvinil velitele z nerozvážnosti, kdyby vojáci občas nemuseli něco odvážit, neboť odvážným štěstí přeje, zbabělce a bázlivce však tíží? Naši tedy pod ochranou večerního šera a za přispění strachu, který nepřítele zachvátil, prudce zaútočili na přední bašty, a ne nadarmo. Když je dobyli, bylo už snazší proniknout do nejpevnějšího a nejlépe opevněného zámku, který si nepřítel zvolil za poslední útočiště. Krátce nato do něj pronikli a šťastně ho dobyli. Přestože toto tažení stálo trochu krve na obou stranách, protože skončilo šťastným úspěchem, ztráty se snadno nahradily. Z pluku plukovníka Devereuxe padlo celkem dvacet mužů, zraněno bylo o něco víc; mezi nimi měl kapitán Kinge² paži prostřelenou kulkou.

Mezitím byly nerozvážností Petra Götze u Küstrinu nepřítelem pobity dva císařské pluky. Jejich druhové chtěli tuto křivdu pomstít, a protože nepříteli nemohli uškodit jinak, vypálili všechny mlýny kolem Demminu i Anklamu.

Nedaleko odtud ležel ostrov zvaný Usedom, kam se uchýlilo několik oddílů se svými zavazadly v naději, že aspoň tam budou v bezpečí. Jakmile to Bredow zpozoroval, shromáždil na řece Peene velké množství plavidel a s jejich pomocí dal 10. prosince převézt naše dragouny a další jezdce. V čele postupoval se svými lidmi plukovník Meider, za ním plukovníci Silhoe, Devereux a Corraschie. Když se dostatečně přesvědčili o síle nepřítele, vpadli 3. ledna³ na nepřátelské oddíly, všechny je do jednoho pobili a jejich zavazadla si odvezli s sebou do tábora.

Mezitím kyrysníci hraběte de Bruay a plukovníka Milheima zadrželi kurýra, který nesl dopis od mladšího Wrangela staršímu. Mladší si v něm žalostně stěžoval na bídu svou i svého generála Banéra. Tento dopis donesli Gallasovi, a ten ho po přečtení co nejrychleji poslal Bredowovi. Přibližně v téže době chtěl Jeho Jasnost vévoda florentský přivést několik pěších sborů a pár těžkých děl, aby wolgastský zámek přinutil ke kapitulaci.

Mezitím se naši dozvěděli, že generál Banér na nedalekém, velmi dobře opevněném ostrově zvaném Wolin⁴, kde stála pevnůstka, jež nutila všechny lodi plující kolem do Štětína platit clo, chystá jakousi pomoc pro své obležené spojence. Z našich se proto čtyři už mnohokrát jmenovaní plukovníci, Sickoe, Devereux, Corraschi a Meider, dali se svými lidmi převézt na tentýž ostrov.

Dvě noci se tam skrývali a vyčkávali vhodné chvíle, aby nečekaně zatroubili k útoku a nepřítele vylekali. Své vojáky rozvinuli do co nejširší fronty: nejprve několik oddílů dragounů, potom jezdce a nakonec další dragouny pěšky, a to tak, aby se vojsko zdálo dvakrát větší. Tak vyrazili proti nepříteli a obrátili ho na útěk. Tolik znamená, mají-li vojáci horlivé a věrné velitele. O německém vojákovi bych se odvážil i pod přísahou tvrdit, že statečnějšího nenajdeš, pokud ho vede věrný generál. Když totiž takový generál bez prodlení provádí, co bylo navrženo a usneseno, bude mít vojáka pohotově k plnění svých rozkazů; když však otálí, vyvolá v německé duši zbabělost. Není třeba to dokládat dalšími příklady; čtenář ze zkušenosti dávno ví, jak často vznešená vojska zahynula do posledního muže jen kvůli otálení svých velitelů. O to větší chválu si zaslouží statečný velitel Bredow, který vše, co podnikl, provedl s věrností a rychlostí, jak se patří. Bez těchto vlastností si ani největší vojevůdci nezaslouží ani jméno prostého vojáka.

Vraťme se však k florentskému vévodovi, který se při dobývání Wolgastu ukázal jako nanejvýš statečný voják. Když opatřil vše potřebné k útoku, dal navršit dvojí šanci pro válečná děla a postavit několik plavidel, na jejichž přídi dal vztyčit silná prkna, všude provrtaná střílnami, aby jeho lidi chránila před nepřátelskou střelbou, a přitom jim nebránila střílet na nepřítele. Nakonec dal přemostit i ten příkop, který bránil přístupu z města k zámku. Pak 9. prosince pozdě večer a 10. prosince ráno podnikl tak prudký útok jak z těžkých děl, tak z ručnic, že se nikdo z nepřátel neodvážil ani trochu vyklonit z hradeb. Když vévoda florentský viděl, že je dobrá část palisád rozmetána, dal vojákům pro posilnění vydat několik sudů vína a piva. Po jejich vypití se vojáci osmělili a ještě téhož dne k večeru začali zlézat opevnění, která hned při prvním útoku (jak bylo řečeno výše) obsadili a pobili přitom tři sta nepřátel. Zajali tehdy tři plukovníky, pět podplukovníků, stejný počet majorů a čtyřicet pět kapitánů, ukořistili čtyřiačtyřicet praporů a několik těžkých děl.

Prý byly sice u Usedomu spatřeny některé švédské lodi vyslané na pomoc, ale když viděly tak prudký útok našich, neodvážily se připlout blíž; zapálily proto na ostrově několik lehkých chatrčí a stáhly se. I sám generál Banér, protože si ve Štětíně nebyl jist, odtáhl na Wolin.

Hned po dobytí nařídil vévoda florentský, aby byl veškerý dobytek z celého ostrova přihnán do Wolgastu k zásobení tohoto místa a k vyživení vojska. Když bylo všechno řádně uspořádáno, dal nejprve odvézt svá válečná děla zpět do tábora a odtud vyrazil k Demminu, o jehož obléhání se den ze dne radilo znovu.