Knihovna · Třicetiletá válka · Itinerář

XXX. Popisuje naši cestu do hrabství Schaumburg

Po nevýslovných a vskutku politováníhodných pohromách jsme konečně 7. května dostali rozkaz zamířit k Hannoveru a odtud se stočit do hrabství Schaumburg, neboť to nám bylo prý přiděleno na zimní ubytování. Tak se, upřímný čtenáři, v této bouři světa všechno míchá sem a tam, hranaté s kulatým: v zimě se musí bojovat, a když se blíží čas, kdy králové obvykle vytahují do války, je třeba se skrývat v zimních kvartýrech. Nemysli si však, že se to děje bez příčiny; ti, jichž se to týká, to dobře věděli. Komisaři¹ totiž často drží vojsko v poli, jako by to vyžadovala nutnost, aby sami sklidili ze zimních kvartýrů užitek, který byl určen vojákům. A myslí si, že si toho nikdo nevšimne, ačkoli lsti mnohých jsou už jasnější než polední světlo. Ale co je nad námi, nás se netýká; nicméně dotknout se pravdy mimochodem a jen zběžně neuškodí. Pospěšme si včas do hrabství Schaumburg, aby nás později netrápila letní vedra, ale přece jen pomalu, aby nás snad nepotkalo totéž co Corraschův pluk, který příliš spěchal. Byl totiž určen na totéž místo co my, a bez našeho vědomí si díky nejvyšší přízni generála Gallase vymohl dovolení nás předejít, a to, nemýlím-li se, s úmyslem vybrat si to nejlepší ubytování, vymáhat svůj žold neboli kontribuci dřív než my, aby pro nás po našem příchodu nic nezbylo, a když už by něco zbylo, aby se to dalo vybrat jen obtížně a s velkými těžkostmi pro poddané. Ale nanejvýš prozřetelný Bůh, který všechno moudře řídí, to skvěle zařídil a obrátil jejich úskok proti jejich vlastní hlavě: učinil, že se tito běžci stali kořistí nepřátel dřív, než dorazili na určené místo. Když se totiž nepřátelští vojáci, kteří leželi nedaleko odtud, dozvěděli od zvědů, že těmi cestami potáhne pluk sám, vyslali hned větší počet mužů, aby vyrazili ze zálohy a pluk obklíčený buď pobili, nebo zajali, což se také stalo.

A ačkoli zmíněný pluk, složený z výborných a nejvybranějších vojáků, plných dvanáct hodin s nepřítelem statečně bojoval a pobil spolu s podplukovníkem a třemi kapitány asi sto dvacet pěších i jezdců², nedokázal přesile protivníků déle odolávat. Museli proto zanechat všechny své prapory se všemi zavazadly a do posledního muže padnout do zajetí i se sluhy, manželkami a dětmi; výjimkou byl jen plukovník a jeho manželka, kteří si příhodně zajeli kvůli obchodům do Hannoveru. Stalo se to koncem dubna u jakési vesnice Kleinenheydorn³ nedaleko Neustadtu.

Dne 13. května jsme s naším plukem a s hrabětem del Maestro vstoupili z Neustadtu, města znamenitě opevněného a z jedné strany chráněného řekou Leine, do hrabství Schaumburg. Hrabě, pán toho kraje, je muž vlídný, přívětivý a laskavý jako málokdo a přijal nás tak lidsky, jak jen mohl. Z rodu tohoto hraběte a z rodu florentských vévodů prý odvozují svůj původ irští hrabata Geraldinové. Švédové mezitím nepřestávali odvážně napadat naše, kdekoli mohli, a zvláště jejich generál Kingen⁴ způsobil císařským různé škody. Prvního června dal nečekaně troubit k útoku, přepadl naše, kteří to nečekali a byli téměř nepřipraveni, a pobil mnoho mužů z pluků plukovníka Bruaye a plukovníka Lamboye, kteří se usadili ve Verdenu. Poté bylo mezi císařskými a švédskými oddíly uzavřeno dvacetidenní příměří kvůli mírovým smlouvám, o nichž se prý mezi znepřátelenými stranami jednalo. Za tím účelem vyslal císař do Lübecku hraběte Kurze⁵ s několika dalšími císařskými rady, aby jednali o vhodných prostředcích k míru, prospěšných říši. Gallas se zatím zdržoval ve svém zimním ležení v Grabowě⁶ v Meklenburském vévodství. Když doba příměří uplynula, napadli 23. června hrabě del Maestro a plukovník Devereux spojenými silami nepřítele, a kromě těch, které pobili, odvedli šestnáct do zajetí. Protivníci, kteří se dali na útěk, ukradli Lüneburským řadu koní, aby neodešli bez pomsty.

Kolem téže doby se přihodil příběh stejně zábavný jako pravdivý. Tři jezdci, kteří sloužili pod generálem Bredowem, vyšli spolu z tábora a nevím jakou náhodou narazili na šest jezdců nepřátelského pluku. Ti je zajali, odvlekli do lesa a nejprve je svlékli do hanebné nahoty, pak jim svázali ruce za zády, každého zvlášť zavřeli do pytle, a tak je bez jakékoli pomoci ponechali divoké zvěři napospas.

Když se tam svázaní celé dva dny váleli sem a tam a nenacházeli žádný způsob, jak se vyprostit, jeden z nich si konečně nohama prorazil cestu ven. A protože nemohl použít rukou a ani druzí ho nemohli zbavit pout, svalil se znovu na zem, ústy rozvázal provázky pytlů, vypustil druhy a dovedl je zpět do tábora, polomrtvé a hladem téměř umořené.

Zatímco jsme se zde se spojenými silami všemožně bránili proti nepřátelským výpadům, byli jsme nečekaně rozkazem hraběte de Ridberg odvoláni a rozděleni na různé strany: hrabě del Maestro byl povolán do Brunšviku, plukovník Devereux byl odeslán ke generálnímu strážmistrovi Petru Götzovi do Vestfálska.

V červnu bojoval kardinál-infant s Holanďany u Antverp⁷ s nejlepším úspěchem: kromě toho, že protivníkům způsobil drtivou porážku, zajal 3 464 vojáků a Holanďanům odňal také asi sto lodí vybavených všemi druhy střeliva i se všemi děly, velkými i malými. Také lotrinský vévoda narazil u Met na řadu mul, které vyvážely z Francie zčásti zlaté a stříbrné, zčásti jiné zboží. Cena drahých kovů prý dosáhla šestnácti tisíc zlatých, nepočítaje to, co nesly jiného druhu; to všechno si odvedl s sebou. Koncem června poslal generál Gallas pomoc všem pomořanským městům, která byla v naší moci. Do Wolgastu vypravil generála Salise s velkým množstvím obilí. Když ho tam bez překážek dopravil a vracel se už do svého tábora, našel cestou vhodné místo a chtěl tam vypustit koně svých mužů na pastvu. Jakmile je zahlédli protivníci z okolí, vrhli se na ně znenadání v naději na snadnou kořist; věc však dopadla jinak, než doufali, a sami se stali kořistí našich. Kolem téže doby jsme se dozvěděli i o porážce, kterou kardinál-infant s pomocí Piccolominiho a císařských uštědřil Francouzům u Saint-Omer⁸: z třinácti tisíc vojáků jedny pobil, jiné zranil a další odvedl do zajetí i s veškerou válečnou výzbrojí.

Když jsme se však odebrali do Vestfálska, brzy nato nás odvedli do hrabství Waldeck⁹ na hranicích Hesenska, abychom nabrali sil, a dostali jsme rozkaz vyčkat příchodu polního maršála Hatzfeldta. Hesenští tehdy právě vyjednávali s císařem o obnovení míru, a proto jsme nesměli vpadnout na jejich území, abychom nezavdali podnět k nové roztržce. Krutá zuřivost kalvinistů však mezitím neutichla, nýbrž běsnila na Fuldsku a nejvíce se obrátila proti jednomu řeholníkovi, kterého ti nejukrutnější lidé rozsekali na kusy.