Knihovna · Třicetiletá válka · Itinerář

XXXI. O původu a příčinách války v Německu a o jiných událostech v říši

Často jsem sám v sobě zkoumal, co bylo příčinou tak veliké a tak ukrutné války a tolika pohrom, které v Německu propukly už před mnoha lety. Nenacházím jinou než nadměrnou pýchu, zrozenou z hojnosti všech věcí. Kvůli ní žil každý jako sám sobě císařem a jako nějaký malý bůh, bez ohledu na zákony lidské i božské. Protože se však Bůh pyšným protiví, ale pokorným dává milost, musel zcela po právu dopustit metly svého hněvu na ty, kdo kráčeli po zemi s nevím jak povýšenou myslí a hlavou se dotýkali nebes, jako by už dosáhli vrcholu všech přání. Bůh obvykle trestá i přísnějšími tresty těžší provinění, která se jeho velebnosti dotýkají blíže. A protože si lze stěží vymyslet nějaký těžký hřích, který by se nezrodil z pramene a matky všech neřestí, z pýchy, stíhá ji právem tak prudkou a dlouhotrvající pomstou. Procitni konečně, nejvíce sužované Německo, a pohleď na své ponížení, do níž tě podle tvé zásluhy uvrhl Všemohoucí! Pokoř se pod mocnou rukou Boží, aby ti bylo dobře a abys dosáhlo milosrdenství. Dost už ses skrývalo v prachu bídy; pozdvihni někdy tvář, setři ze sebe špínu a obrať se k Hospodinu, svému Bohu. Avšak pamětliv svého záměru budu kazatelem jinde; zde jsem dějepiscem.

V té době navštívil našeho generála jasný kníže a pán Johann¹, bratr lantkraběte hesensko-darmstadtského², kníže obdařený rozličnými dary přírody i Boha až podivuhodně, a to z vlídnosti, kterou chová k vojenskému stavu. Bylo pozoruhodné, že z této knížecí linie nebyl nikdo, kdo by se chopil zbraní proti Jeho císařské Milosti, ačkoli se od něho lišili vírou a švagrovstvím i bližším příbuzenstvím měli velmi blízko k Sasovi³ a dalším německým knížatům, kteří tehdy vedli válku proti říši. Ta nadmíru prozíravá knížata totiž viděla, že císaře lze sice na čas potlačit, avšak přemoci ho nelze. Nedlouho potom, zatímco tyto zmatky v říši stále trvaly, pojala mladšího z těchto knížat⁴ touha odebrat se do Říma. Jakmile tam přišel, pohnut zbožností tamního místa i lidí, odpřisáhl kacířství a vrátil se k pravověrné a starobylé církvi.

V červenci⁵ vytáhli hrabě Johann Götz, maršálek ligistických vojsk, a vévoda Savelli s početným vojskem, dobře zásobeni potravinami i zbraněmi, aby osvobodili Breisach z obležení. Savelli dostal rozkaz vést předvoj a Götz měl následovat se zbytkem vojska; aby však vozatajstvo a zásoby šly bezpečnější cestou, chtěli je vézt mezi oddíly obou velitelů. Plány našich nemohly zůstat skryty vévodovi Bernardovi Výmarskému, protože byly veřejné a otevřené. Ten, jako voják nikoli zahálčivý, se svými veliteli promyslel všechny způsoby a prostředky, jak naše porazit a odvést zásoby jinam, dříve než dorazí na místo, kam je určili. Namířil proto všechna děla na Savelliho předvoj a hned nato zaútočil s nejvybranějším vojskem na oddíl, který stál proti němu, čímž poněkud rozvrátil šik našich vojáků. Když se však na povzbuzení svého velitele znovu sešikovali, pak nepříteli statečně odolávali a donutili ho poněkud ustoupit. Kdyby tu byl Johann Götz se zbytkem vojska co nejrychleji, jak měl, byla by věc dopadla co nejlépe a nepřítel by byl bezpochyby poražen. Ale buď si chtěl chválu za osvobození Breisachu přivlastnit sám a ostatními veliteli vedle sebe pohrdal, anebo, jak o tom tehdy vytrvale kolovala pověst, se s nepřítelem tajně domlouval; má se tedy za to, že se někde úmyslně zdržel a že vévodovi Savellimu tuto porážku ze srdce přál.

Protože tedy Götz otálel a naši byli proti velmi silnému vojsku slabší, byli nuceni ustoupit vévodovi Výmarskému. Ten měl převahu, a když naši nemohli jeho náporu déle odolávat, uchvátil zásoby se vším vozatajstvem, které s sebou naši přivezli. Tak během jediného dne, ba během několika málo hodin zhasla hlavní naděje na osvobození Breisachu a tolik nákladů, které vynaložila rozličná říšská knížata, připadlo nepříteli k užitku. Z našich padli tři pěší kapitáni s dalšími prostými vojáky; nepřátelské pluky však ztratily neméně mužů a mezi jinými byl zajat i generální strážmistr Dubadell⁶. Boj ukončila nadcházející noc; kdyby nebyla nastala, bojovalo by se možná déle a s větší porážkou. Vévoda Bernard Výmarský se tedy vrátil ke svým vítězně a radoval se z kořisti, kdežto Savelliho a Götzovo vojsko se spojila, avšak příliš pozdě, a zbytek vojska převedla do Württemberského vévodství.

Nepříznivý osud nás však potkal i v Pomořansku, kde švédští vojáci mocí dobyli a obsadili Gartz. Také Poláci vyvolávají ve svém království velký rozruch kvůli princi Kazimírovi⁷, bratru svého krále, který byl vyslán do ciziny a zajat Francouzi: když totiž plul do Neapole, kde ho Španěl určil za místokrále těch zemí, padl do rukou Francouzů a byl proti božímu i lidskému právu odvlečen do Paříže.

Nedlouho potom vytáhl Karel Ludvík proti říši. Aby tu byl alespoň někdo, kdo by se mu postavil, byl mu vyslán naproti Peter Götz, aby vyzvěděl, kam jeho úmysly směřují. Brzy ho z císařova rozkazu následoval generál Hatzfeldt, který v těch končinách velel císařskému vojsku s plnou mocí. Ten chtěl co nejdříve, totiž 26. srpna, uspořádat přehlídku vojska nedaleko Lippstadtu, a když se tak stalo, pokračoval přes Soest do Hammu, ležícího na řece Lippe, a nakonec do Dortmundu. Když jsme se 4. září dozvěděli, že falčtí hrabata nejsou se svým vojskem daleko, dostaly dva tisíce jezdců rozkaz vytáhnout proti nim. Oni se však již od zvědů dozvěděli o našem příchodu, a proto drželi své vojáky celou noc v šiku, ovšem tak, aby se příliš nevzdálili od svých náspů, přes které neměli naši žádný přístup.

V té době k nám pověst přinesla zcela zřetelné zvěsti, že ve Skotsku se rozmáhají jakési rozbroje⁸ proti jejich vlastnímu králi, králi Británie, takže je obava, aby se dosud malé jiskry nerozhořely v obrovský požár (což kéž dobrotivý Bůh ve své prozřetelnosti, kterou chová k lidskému pokolení, milostivě odvrátí).

Přál bych si však, aby všichni poddaní co nejpečlivěji uvážili celý stav Německa od jeho prvního počátku až do těchto dob. Co, prosím vás, přivedlo všechna tak mocná a tak vznešená říšská knížata do všech těch pohrom, ne-li to, že svému císaři odepřela povinnou poslušnost? Nerad bych věru, mám-li říci pravdu, viděl své krajany zapletené pro podobné provinění do stejných útrap. Ať se tedy raději podřídí moci toho, který je nejmilostivějším panovníkem a u všech cizích národů má pověst nejspravedlivějšího krále: žezlo, jímž vládne poddaným národům, mu nebylo dáno odjinud než z nebe.