Knihovna · Třicetiletá válka · Itinerář

XXXII. O válečných událostech tohoto roku v říši a o našem úspěchu proti falckému knížeti Karlu Ludvíkovi

Už tolikrát zmiňovaný maršálek, Jeho Excelence pan hrabě Hatzfeldt, se v Dortmundu poradil s plukovníky o tom, jak na nejbližší dobu obnovit a posílit vojsko, a pak písemně povolal všechny vojáky k přehlídce, která se měla konat nedaleko Hammu. Náš pluk se tam co nejdříve vydal. Na této cestě jsme dorazili do Recklinghausenu¹ a viděli jsme tam ženský klášter, vznešený ctností i starobylostí, který byl s velkou prozíravostí zakladatelů založen pro ženy urozeného rodu. Nepřijímají se sem jiné než ženy šlechtického původu. Všechny jsou podřízeny a poslušny jediné, kterou si k tomu společnými hlasy zvolí a nazývají ji proboštkou. Ta soudí i samotné světské osoby, rozhoduje prostřednictvím svých úředníků i hrdelní pře a vykonává právo meče nad těmi, kdo jsou dopadeni při těžších proviněních.

Pouze tato představená se zavazuje slibem čistoty navždy; ostatní panny jsou povinny zachovávat zdrženlivost jen po tu dobu, po kterou zůstávají v klášteře v poslušnosti a pod vedením proboštky. Mohou totiž, kdykoli se jim zachce, s laskavým svolením představené odejít, vdát se nebo přejít k jiným světským povinnostem. K nejčestnějšímu výživnému, které se k urozenosti mimořádně hodí, připojili císaři, zakladatelé tohoto domu, se souhlasem papeže velmi výnosné proboštství a obdařili ho mnoha výsadami.

Odtud jsme táhli přes Essen, město rozdělené rozmanitými a mnohými vyznáními, neboť v něm se usadili katolíci, luteráni, kalvinisté, novokřtěnci, zwingliáni, husité, i židé a pohané, proti falckým hrabatům Karlu Ludvíkovi a Rupertovi. Ti tehdy právě s velkým úsilím obléhali Lemgo², už čtrnáctý den je ostřelovali z těžkých děl, ne bez naděje na jeho kapitulaci, a okolní kraje tížili téměř nesnesitelným jhem. Když tedy falcké vojsko smíšené se švédskými oddíly spatřilo, že se naši připraveni k boji blíží, rozhodlo se zarputile neustoupit od zahájeného obléhání ani o krok a postavit prapor proti praporu. Dodrželi to tak vytrvale, že po provedeném výpadu donutili naši jízdu, jakkoli vybranou, dokonce dvakrát obrátit se zády a ustoupit. Když se pak šarvátky rozhořely ve skutečnou bitvu, tlačili na naše tak statečně, že se zpočátku většině lidí vítězství zdálo nejisté, dokud nepřátelským vojákům nedošla zpráva, že baron Westerholdt³ přivádí Hatzfeldtovi na pomoc nové pluky. Proto dal nepřítel co nejdříve převézt všechno vozatajstvo i s děly k městečku Vlotho⁴ v hrabství Ravensberg. Aby Hatzfeldt tento záměr včas zmařil, poslal s největším spěchem napřed Westerholdta do Gosfeldu⁵, aby dal zbořit tamní most, po kterém by nepřátelské oddíly mohly bezpečně uniknout do Mindenu⁶. Jakmile nepřítel viděl, že má všechny cesty k útěku odříznuté, dodal si odvahy k boji a rozhodl se věc rozhodnout bitvou. Když naše vojsko 17. října⁷ kolem první hodiny statečně zaútočilo, přijal je s takovou statečností, že na naší straně padlo velmi mnoho mužů a vítězství se mnoho hodin klonilo nejistě na obě strany, ba hned na počátku bitvy se téměř přiklonilo na stranu nepřítele.

Pravé křídlo císařských vedli baron Westerholdt a polní podmaršálek jasného vévody lotrinského Louthersheim, na levém pak sám vrchní velitel Hatzfeldt s hrabětem Peterem Götzem mužně, jak se na vojáky muže sluší, bojovali stále v první linii. Proto také řečený Peter Götz, protože vždy útočil na nepřítele v čele, jako první zahynul zasažen koulí z těžkého děla, což u nejvyšších i nejnižších vojáků vyvolalo největší zármutek. Když však naši vojáci přesto na nepřítele dotírali, falcké vojsko se nejprve pozvolna dostalo do zmatku a pak se dalo na útěk. Při něm byla protivníkům způsobena převeliká porážka, neboť je naše jízda ze všech stran odřezávala a pobíjela, takže ostří meče uniklo jen několik málo mužů, nepočítaje ty, kteří se utopili ve vodě.

V této bitvě naši zabavili všechno vozatajstvo, veškerou vojenskou výzbroj, pořízenou s nesmírným nákladem, deset těžkých děl a několik dalších menších, čtyřicet jedna pěších i jezdeckých praporů, nepočítaje ty, které naši vojáci roztrhali na vojenská bandalíra; dále podvazek⁸, odznak jeho rytířského řádu, který anglický král nedávno poslal staršímu falckému knížeti, spolu se všemi tajnějšími listinami. To vše bylo co nejdříve doručeno hraběti Hatzfeldtovi. Mezi ostatním vozatajstvem se našel i vůz těžký raženým stříbrem, jehož cena přesahovala třicet tisíc říšských tolarů; ten byl ponechán vojákům jako kořist, aby si odnesli aspoň nějakou odměnu za svou statečnost.

Mezi nejpřednějšími zajatci, které si naši vojáci odvedli, byli zhruba tito: mladší falcký kníže jménem Rupert, který se v tomto střetnutí ukázal jako vskutku znamenitý voják, ale ještě víc vynikl statečností ducha; jeho zástupce Ferentz; dvě anglická hrabata⁹, v celé Anglii přední jak bohatstvím, tak hodnostmi; šest plukovníků, mezi nimi plukovník Boy, plukovník Loenstein, plukovník Bussardt a plukovník Millardt; dále pět podplukovníků, deset majorů, dvanáct rytmistrů a dvacet čtyři kapitánů velících pěším setninám.

Starší falcký kníže Karel Ludvík nasedl do kočáru, který táhlo šest skvělých koní, aby rychle unikl útěkem, a pokusil se přebrodit Vezeru. Protože však byl na druhém břehu terén příliš vysoký, než aby se tam koně mohli vyšplhat, opustil kočár, dlouho se prodíral mezi vrbami, až konečně vystoupil bez úhony na suchou zem a pěšky hledal další záchranu v Mindenu. Kočár s koňmi i vozkou však Vezera pohltila a zahynuli. Na bojišti bylo napočítáno tisíc dvě stě zabitých, nepočítaje ty, kdo na útěku našli smrt v lesích, ve vodách nebo jinde. Z císařských padli kromě již zmíněného Petera Götze plukovník Tyrell¹⁰, rodem Ir, voják odvahou jako málokdo znamenitý, což sami nepřátelé nejednou přiznali a na vlastní kůži zakusili; dále jeden podplukovník a nanejvýš čtyřicet prostých vojáků.

Po skončené bitvě chtěl náš generál hrabě Hatzfeldt převést naše vojsko do hrabství Lippe¹¹ a nechat je několik dní odpočinout. Dne 22. října byl falcký kníže Rupert s ostatními zajatci odveden do Warendorfu¹².

Nemohu zde opomenout zmínit se o onom nanejvýš přátelském setkání, které se v Litoměřicích konalo mezi naším nejjasnějším císařem Ferdinandem III. a jasným vévodou a kurfiřtem saským a na němž se jednalo o záležitostech nejvyšší důležitosti. Saský vévoda přivedl s sebou, aby blahopřál císaři k císařské hodnosti a ke skvělým vítězstvím nad nepřáteli, čtyři své syny, knížata. Císař je co nejpřívětivěji pozdravil, srdečně objal a rozdělil jim dary vpravdě skvostné a královského majestátu hodné: jasnému otci, kurfiřtovi a vévodovi, kočár nádherně potažený čistým hedvábím a zářící zlatem i stříbrem nad míru císařské nádhery, který táhlo šest nejušlechtilejších koní. Dvěma starším knížatům, vévodovi Johannu Georgovi a vévodovi Augustovi, štědře daroval každému koně s nádherným, nanejvýš bohatým postrojem; mladším vévodům Christianovi a Mořicovi¹³, stejně jako předním saským dvořanům, daroval drahocenné zlaté řetězy podle hodnosti a zásluh každého z nich.

Mezitím naši využili svého vítězství nad Falckými: nejprve přijali kapitulaci Cloppenburgu¹⁴, velitele toho místa pověsili na potupné šibenici, protože nedávno zrádně přešel od císařských k nepříteli, a pak napřeli myšlenky i síly k obléhání Vechty¹⁵. Naši vojáci sice soudili, že to nebude trvat dlouho, protože město se zdálo mít jen malý obvod; kvůli deštivému počasí, které nastalo, a statečnému odporu obležených nás však zdrželo dobrých šest týdnů, a ne bez krve našich. Při tomto obléhání padl z našich vznešený baron z Westerholtu, zasažený olověnou kulí. Z protivníků byl velitel místa, plukovník Lesle, zabit spolu s jedním majorem jedinou ranou z velkého děla.

Proti Švédům se jinde bojovalo neméně statečně. Hrabě de Braay¹⁶ totiž na příhodném místě přepadl pět set Banérových jezdců a dva pěší pluky, většinu z nich rozprášil a ostatní zahnal na útěk. Neméně škod utrpělo i ostatní nepřátelské jezdectvo kvůli moru, který tehdy s nesmírnými ztrátami řádil mezi koňmi, takže většina jezdců byla pro úhyn koní nucena sloužit pěšky. Gallasovo vojsko však den ode dne zápasilo víc s hladem než s nepřátelskými silami: každý den odnášeli k pohřbu mnoho vojáků umořených hladem a jiní byli nuceni tajně utíkat, aby si jinde sehnali obilí a udrželi se při životě.