Knihovna · Třicetiletá válka · Itinerář

XXXIII. O kapitulaci Breisachu a o některých dalších věcech vykonaných v říši

Sem patří dobytí Breisachu¹, o němž jsme se už výše několikrát zmínili. Stalo se ke konci tohoto roku 1638 rukou Bernarda, vévody Sasko-Výmarského, který si počínal neméně statečně než vytrvale, a to k nemalé škodě celé říše. Jeho dějiny vylíčíme poněkud obšírněji.

Nadmíru prozíravý vévoda Výmarský už dávno předtím viděl, že Breisach po dlouhém obléhání jen stěží déle odolá bdělé ostražitosti jeho vojáků, která obleženým uzavírala jakýkoli přísun zásob, jehož se jim nejvíc nedostávalo. Jejich situace tam už byla velmi tíživá a posádka kvůli krutému hladu a každodenním úmrtím nemohla pevnost udržet o mnoho déle. Vyslal proto ze své pěchoty i jízdy muže, kteří měli včas vyzvědět, kam a na kterou stranu se Götz obrací. Když ti přivedli od císařských různé zajatce a sám vévoda Bernard je vyslýchal, upřímně vypověděli, že sice nevědí, co Götz chystá ani kam hodlá převést vojsko, jisté však je, že nedávno přijel do Waldshutu² Filip, hrabě z Mansfeldu, vyslaný od císaře k Bavorovi a odtud k celému vojsku, zvláště pak k velitelům vojsk; za jakým účelem, to prý zatím není jasné. Dále uvedli, že dosti početné, avšak méně odvážné císařské vojsko vtrhlo násilím do hradu Guttenbergu³, kde našlo asi pět set maltrů⁴ obilí. Na tyto zprávy dostal major Prignitz od vévody Výmarského rozkaz, aby se bez prodlení vydal s dvěma sty jezdci a třemi sty pěšáky ke Guttenbergu, jednak aby zabránil dalšímu postupu, jednak aby se na vlastní oči přesvědčil, jak se věci mají. Jakmile se Götzovy oddíly dozvěděly, že se blíží, domnívaly se, že přitahuje celé vojsko vévody Výmarského; proto se, ani nesbalivše zavazadla, daly na zmatený útěk a co nejspěšněji se stáhly do Villingenu⁵. Zanechaly přitom většinu děl, která by zmíněný Prignitz snadno odvezl, kdyby mu v tom nebránil nedostatek koní. Kromě několika zajatců proto všechno ostatní nechal netknuté a podal svému vévodovi zprávu, že hrabě Mansfeld je nyní u císařského vojska a ukázal vojákům císařský dekret podepsaný Jeho Jasností vévodou bavorským, jímž se jim nařizuje, aby napříště neprokazovali žádnou poslušnost Götzovi, nýbrž veškerou poslušnost a vojenskou podřízenost jemu samému. Hned nato prý zašel za Götzem, aby ho v poutech poslal k císaři nebo rozhodně k Bavorovi; to se bez otálení stalo a Mansfeld dal Götze posadit do kočáru a odvézt do Mnichova⁶ pod ochranou dvou set jezdců, císaři naprosto oddaných. Ani sám Mansfeld se tam nezdržel dlouho: jakmile vojenské velení s nejvyšší pravomocí převedl až do dalšího císařova rozhodnutí na Goltze, odjel jinam.

V Breisachu mezitím generální polní zbrojmistr⁷ baron z Reinachu viděl, že je zbaven veškeré pomoci, nevěděl o žádné příležitosti ani způsobu, jak pevnost vysvobodit, a ve městě už nezbývalo nic, čím by napříště udržel při životě sebe a své lidi. Krajní hlad a nejvyšší bída tak dohnaly tohoto jinak odvážného vojáka k smířlivější řeči. Dvanáctého prosince proto poslal z města zpět bubeníka, kterého tam před několika hodinami vpustil plukovník Erlach⁸, s velmi zdvořilým dopisem, z něhož bylo snadno poznat, že je ochoten za jistých a čestných podmínek město vydat; žádali však, aby si pro větší bezpečnost obou stran vyměnili rukojmí, dokud se smlouva neuzavře. Nedlouho předtím napsal Reinach sám vévodovi Výmarskému nadmíru přátelský dopis, v němž žádal o přijatelné podmínky. Když vévoda Bernard ten Reinachův dopis přečetl, svolal válečnou radu a oznámil, že je vhodné, aby jednání o podmínkách byl přítomen osobně. Šestnáctého prosince, poté co si obě strany nejprve vyměnily rukojmí, poslal tedy Reinach ven sedmnáct bodů, které chtěl dát protivníkům podepsat. Vévoda Bernard je však všechny, sotva je přečetl, okamžitě vrátil s odkazem, že přísluší vítěznému vévodovi předepisovat poraženým podmínky, či spíše milosti. Sám proto shrnul celou smlouvu do čtrnácti článků, zhruba v tomto znění:

I. Generálnímu polnímu zbrojmistrovi baronu z Reinachu, veliteli v Breisachu, se povoluje, aby se všemi sobě podřízenými vojáky, s oběma dalšími plukovníky Escherem a Wirtzem a s veškerým doprovodem, s veškerou válečnou výzbrojí a s nabitými mušketami, pěší i jízdní, odtáhli se vším svým majetkem v bezpečí. Vévoda Výmarský kromě toho nabízí vojákům, hladem bídně vyčerpaným, zásoby postačující na dva dny. Chce, aby se odchod uskutečnil devatenáctého prosince, a nařizuje, aby mu ještě předtím byly předány některé z hlavních bašt.

2. Majetek všech, kdo budou chtít plout po vodě, má být bezpečně a bez úhony dopraven až do Štrasburku na jakýchkoli breisachských lodích (s výjimkou jedné, z jistých důvodů výslovně vyňaté), avšak pod podmínkou, že všichni lodníci budou bez prodlení posláni zpět do Breisachu ze Štrasburku, anebo, kdyby tam byl nedostatek jiných lodníků, z Philippsburgu.

3. Panu baronu z Reinachu a jeho vojákům se dovoluje, aby si s sebou odvezli dvě velká děla, z nichž každé střílí osmiliberní koule, s dvaceti koulemi a dvěma sudy střelného prachu; za tím účelem jim budou v případě potřeby dány kromě již povolených breisachských lodí ještě dvě další lodě, bernské.

4. Aby měl pan baron z Reinachu jistotu ohledně průjezdu do Štrasburku, smí poslat do Štrasburku s dopisem někoho spolehlivého ze svých lidí, který zjistí, jaká je vůle města. Kdyby tam průjezd odepřeli, slibuje vévoda Výmarský, že pod bezpečným doprovodem svých vojáků zajistí, aby veškerá zavazadla byla bezpečně dopravena do Offenburgu⁹, a pro větší jistotu či bezpečnost dá zmíněnému Reinachovi rukojmí.

V. Přeběhlíky vévoda v žádném případě nechce do smlouvy zahrnout, nýbrž žádá, aby mu byli vydáni. Ti, kdo byli během obléhání zajati a přešli na císařskou stranu, mohou podle své vůle buď zůstat u těch, u nichž jsou, nebo se k němu vrátit.

6. Již mnohokrát jmenovaný baron z Reinachu bude zavázán, aby po uzavření této smlouvy důrazně nařídil veliteli na Landskronu¹⁰ postoupit tento hrad vévodovi Výmarskému. Vévoda naproti tomu slibuje, že tamní posádku bezpečně a bez jakékoli újmy odvede buď do Villingenu, nebo do Offenburgu, podle toho, co si on sám zvolí.

7. Všichni zajatci, držení jak v Breisachu, tak na Landskronu, budou bez výkupného vráceni vévodovi Výmarskému. Vévoda rovněž slibuje, že propustí zajatce z obou míst.

8. Úředníci, kteří spravovali politické záležitosti nebo komoru anebo kteří dříve patřili k rakouské vládě¹¹, se smějí po uplynutí dvou měsíců svobodně odstěhovat jinam. Mezitím však nejen věrně odevzdají akta, spisy a vše ostatní, ale také podají dostatečné poučení o všech záležitostech těm, které vévoda určí. Některým se pak také dovoluje, aby svůj majetek spolu s ostatním vojskem převezli jinam, na bezpečnější místa.

9. Ze spisů, knih atd., které se týkají obecní správy, magistrátu, kanceláře, komory, celního úřadu, účtů atd., nic neporuší ani jakkoli nepoškodí, aby se tím neznemožnilo vést správu tak, jak byla dosud vedena. Generálu z Reinachu se však povoluje, aby s sebou odvezl ty spisy, které se od doby, kdy byl sám guvernérem, týkají válečného zásobování, stavebních prací a některých vojenských výdajů.

X. Veškeré válečné zařízení a výzbroj, ať se jmenuje nebo vypadá jakkoli, věrně odevzdá tomu, koho vévoda určí; nic z toho nebude zakopáno, zničeno ani poškozeno.

11. Breisachským měšťanům čili obyvatelům se povoluje svobodné vykonávání náboženství; jejich střechy a domy a zvláště kostely a kláštery zůstanou nedotčené a neporušené, bez jakéhokoli plenění. Kdyby však někteří řeholníci sami od sebe zamýšleli odejít jinam, každému z nich to bude volně ponecháno. Pokud jde o ostatní, kteří nejsou měšťany, nýbrž jen dočasnými hosty kvůli bezpečí, zvláště pak o šlechtice tohoto postavení, vévoda s nimi bude jednat tak, aby si nemohli nijak oprávněně stěžovat.

12. Všechny movitosti, které kdysi patřily rakouskému domu, a vůbec všechno ostatní, co bylo do breisachské pevnosti přineseno či přivezeno do úschovy, jakož i to, co nelze z oprávněného důvodu přiřknout odcházejícím vojákům nebo zůstávajícím měšťanům, zůstane netknuto a bude bez jakékoli výhrady věrně předáno těm, které k tomu vévoda určí.

13. Generální polní zbrojmistr baron z Reinachu se postará, a zaručí to rukojmími, která k tomu účelu po sobě zanechá, aby tam nezůstalo nic ze skrytých úkladů, co by mohlo přivodit škodu breisachské pevnosti, vévodovi Výmarskému nebo jeho lidem, kteří do ní vstoupí.

14. Konečně to vše budou obě strany dodržovat bez lsti. Kdyby však byl některý jednotlivec usvědčen, že jednal proti tomu, nebude proto za zradu jednoho pykat celé ostatní společenství, nýbrž potrestán bude podle zásluhy pouze strůjce podvodu. Na důkaz toho všeho to vlastní rukou podepíší nejprve sám Jeho Jasnost Bernard, vévoda Sasko-Výmarský, a potom baron z Reinachu.

Což se také stalo 17. prosince roku 1638.

Když obě strany smlouvu přijaly, stvrdily a podepsaly, dozvěděl se vévoda Výmarský, že třicet jeho vojáků zemřelo během obléhání v breisachském vězení a osm dalších zabili a snědli spoluvězni kvůli hladu. Vévoda se nad tím rozhněval natolik, že se rozhodl smlouvu prostě zrušit a usnesl se celou posádku při odchodu pobít; a byl by to udělal, kdyby se za ni nepřimluvili všichni přední muži vojska, na jejichž prosby obyvatelům Breisachu bezpečnost přiznal. Devatenáctého prosince mezi osmou a devátou ranní tedy vytáhlo

čtyři sta zdravých vojáků a padesát nemocných s devatenácti praporci, sedmdesáti koňmi, dvěma mezky, šesti kočáry a třemi vozy; nemocní a zdraví byli zvlášť na různých lodích odvezeni po proudu Rýna ke Štrasburku.

Při odchodu vévoda Výmarský baronu z Reinachu v bráně ostře vytkl barbarskou a divokou krutost, jíž se ve vězení dopustili na vojácích, byť nepřátelských, a řekl, že vůbec nevidí, čím by se to dalo omluvit. Baron z Reinachu mu odpověděl, že Jeho Výsosti není neznámo, že podobný případ se přihodil při obléhání Augsburgu, kde rovněž bylo lidské maso pochoutkou; proto on sám nenese vinu, jestliže nouze a hrozný hlad dohnaly vojáky k takovému zločinu. Pokud jde o to, že je dal do okovů, nemohl prý rozumně jednat jinak: zajatci totiž den co den hledali příležitost k útěku a už viděli, jak to s Breisachem vypadá, takže by to bezpochyby vyzradili svým. Aby tedy uchránil své lidi před větší škodou, byl k tomuto prostředku donucen. Že by jim ve vězení odpírali jídlo, je, s dovolením Jeho Výsosti, zjevná nepravda, neboť jim bylo podáváno koňské maso tak dlouho, dokud nedošlo i jeho vlastním lidem; mírněji s nimi proto tehdy pro zlou dobu zacházet nemohl.

Po Reinachovi přistoupil k vévodovi breisachský kancléř, pan Volmar¹², oděný v tmavém šatě a s holí v ruce; třikrát před ním padl na kolena, prosil a žádal o odpuštění za jakási slova, která o vévodovi ukvapeně a nerozvážně pronesl. Vévoda mu odvětil, že by měl dost důvodů potrestat ho přísněji, ale tentokrát mu odpouští; ať si však napříště dává pozor a mluví o knížatech opatrněji. Také s plukovníkem Escherem a s několika dalšími promluvil velmi vlídně a velice chválil jejich vytrvalost a statečnost při tak velkém nedostatku všeho.

Velkých děl zůstalo ve městě sto dvacet pět, nepočítaje ta, z nichž se obvykle střílely zápalné koule. Střelného prachu a ostatního válečného materiálu bylo dost a byl by stačil ještě na mnoho měsíců, aby se kapitulace oddálila. Uspíšil ji jedině nedostatek chleba a potravin.

Hlad byl navíc tak neuvěřitelný, že se dá jen těžko popsat. Jistě nebyl ve starých ani v nových dějinách zaznamenán krutější. Za tohoto obléhání se jednoho dne ztratilo osm chlapců, takže už je nikdy nikdo nespatřil; vytrvale se proslýchalo a důvodně se podezíralo, že je unesli na porážku a za potravu lidem. Mrtví, pohřbení tři nebo čtyři dny, byli vykopáváni ze země, rozsekáni na kusy a předkládáni k jídlu. Vojáci, kteří seděli v okovech za provinění, jedli z hladu vápno odtržené ze zdi. A nebylo ušetřeno ani těch, kdo hladem chřadli: jejich spoluvězni je hltavě snědli, aby sami nezahynuli stejnou bídou. V posledních týdnech sotva minula noc, aby se na veřejných ulicích nenašlo deset lidí mrtvých hladem. Měřice žita se prodávala za celých čtyřicet zlatých, ječmene za čtrnáct, ovsa za dvanáct tolarů. Měřice hrachu stála devět zlatých; měřice špaldy smíchaná se třemi měřicemi otrub se koupila za sto dvacet zlatých. Jedna míra vína a tříliberní bochník chleba za zlatý prsten s drahokamem, jemuž se říká diamant. Kdo by tomu uvěřil? Ale uvedu ještě víc. Libra másla se cenila na čtyři zlaté, sádla na dva a půl zlatého, soli na jeden zlatý, sýra na jeden a půl zlatého; nepříliš velké jablko na půl zlatého, dýně na sedm zlatých. Libra koňského masa půl zlatého, čtvrtka psa sedm zlatých; plši po jednom zlatém za kus; a telecí kůže se kupovaly nejméně po pěti zlatých za kus. Ale proč se zdržuji u tak smutných věcí? Pojďme dál.

Když bylo vítězství dobyto a město přijato na milost a když se slavil velkolepý triumf jak v Breisachu, tak ve Francii, obrátila se všechna péče a práce k tomu, aby se toto místo zásobilo dostatkem potravin. Brzy bylo do města navezeno mnoho tisíc vozů naložených obilím, takže zásoby měly vystačit na mnoho let.

Náklady na toto obléhání se odhadují na jeden milion sto tisíc tolarů. Vojáků, kteří za čtyřměsíčního obléhání padli na obou stranách, prý bylo přes osmnáct tisíc¹³. Tolik o Breisachu; přejděme k jiným událostem jinde.

Kolem 22. prosince porodila císařovna šťastně syna, prince, kterému chtěla dát jméno Maxmilián Tomáš¹⁴.

Naši vojáci, kteří pobývali ve Vestfálsku a jeho okolí, mezitím bídně pustošili vesnice a městečka pod panstvím nepřátel, dokud nebyli konečně 2. února roku 1639 odvoláni do zimních ležení.

Generál Louthersheim přezimoval ve Vechtě, generál Bredaw obsadil Bergsko¹⁵. Generál Hatzfeldt si podržel Dortmund, Hamm a další okolní města. Ostatní byli odvedeni do jiných hrabství. Naši dragouni byli s plukovníkem Rambstorffem, plukovníkem Winsheimem a plukovníkem Sparrem posláni do Wetterau¹⁶. K jejich doprovodu měl být přidán falcký princ Rupert, nedávno zajatý v bitvě, spolu s ostatními, kteří tam byli zajati s ním. Od porážky, kterou nedávno utrpěl od našich, pobýval až dosud v münsterském biskupství a k pohodlí mu nechybělo nic kromě plné svobody: jeho bratr kníže Karel Ludvík mu totiž opakovaně posílal velmi štědré peníze. Nedávno dostal v Mindenu tisíc pět set dukátů, z Haagu¹⁷ podivuhodně drahé šaty a zvláště elegantní kočár pro cestu k císaři¹⁸, kam ho měly odvést některé z našich kompanií.

Náš plukovník Devereux mezitím se zbytkem svých kompanií dostal k zimnímu ležení město Friedberg¹⁹. Když tam však se svými vojáky dorazil, zavřeli před ním brány, a proto byl nucen pobývat nějaký čas v opuštěných vesnicích, zbavených veškerých prostředků. Mnoho vojáků chtělo tuto křivdu pomstít zbraní, ale zadržela je rozumnější rada jiných, kteří soudili, že bude moudřejší napsat o celé věci generálu Hatzfeldtovi a nechat ji na jeho rozhodnutí. Protože však byl od nás daleko, rozhodli jsme se zatím, než přijde odpověď na naše naprosto oprávněné stížnosti, přesunout do Kronbergu²⁰. Kronberg byl tehdy postižen různými dřívějšími pohromami a sám v sobě byl rozvrácen vnitřními nenávistmi. Bydleli jsme tam s deseti setninami celé tři dny; bylo žalostné vidět tak početné vojsko natěsnané v tak malém prostoru. Pokud by se včas nezjednala náprava, nebylo lze čekat nic jiného než těžký mor z toho zápachu. K tomu docházelo obilí dřív, než se ukázalo, odkud vzít další, takže sám plukovník Devereux (když viděl, že měšťané už nemohou dodávat prostředky) musel při krajním hladu nakoupit na vlastní náklady od města Frankfurtu sto maltrů žita. Když tam však poslal k odvozu pilného a bystrého muže, město odmítlo, že by mohlo vydat obilí z města. Náš plukovník nesl těžce, že mu vrátili peníze,

a slovy i posunky dal dost najevo, jak se mu takový postup nelíbí. Vojáci to vzali jako příležitost, jak se nějakým způsobem pomstít Frankfurtským za jejich bezohlednost, a ta se brzy velmi vhod naskytla. Ke Frankfurtu se hnalo stádo vepřů, čítající sto padesát kusů; naši vojáci na ně narazili, všechno pobili a snědli. Vlídnější Oberurselští²¹ mezitím našemu panu plukovníkovi dodali za úplatu obilí, takže aspoň prostí vojáci se tehdy mohli utábořit v polích. Ubozí Kronberští však měli za hradbami všechny důstojníky s koňmi a čeledí a byli nuceni je živit, a to jedině kvůli umíněnosti Friedberských, kteří nás proti výslovným císařským nařízením nevpustili.

Zatímco jsme tu stáli, podnikali jsme výpravy na různá místa, nevím, zda víc kvůli hladu, nebo abychom si ukrátili čas. Navštívili jsme také hrad Königstein, postavený na nedalekém, ale vysokém kopci, takže polohou i opevněním je chráněn proti jakémukoli nepřátelskému útoku. Podplukovník, urozený pan Johann Christoph, pocházející ze slavného a starobylého rodu Bettendorfů, nás přijal neméně štědře než vlídně a spolu se svou urozenou a nanejvýš ctihodnou chotí prokázal našemu plukovníkovi i jeho průvodcům všemožnou čest a úslužnost. Protože ho tehdy náhodou trápila dna a nemohl stát na nohou, přidělil nám přední muže své posádky, aby nás provedli hradem a ukázali nám celý jeho obvod. Také při našem odchodu dal na znamení úcty a mimořádné přízně vypálit z velkých děl; tato nanejvýš štědrá zdvořilost se plukovníku Devereuxovi velice líbila.

Když jsme se odtud vrátili domů, dostali jsme během několika dní odpověď, že máme znovu jít do Friedbergu. Náš plukovník se tam tedy co nejdříve vydal se čtyřmi kompaniemi, ale i tentokrát ho vpustili jen s velkou nevolí, takže město proti nám chystalo zbraně, a nemýlím-li se, bylo by je proti nám použilo, kdyby je od toho neodradil kapitán, který tehdy náhodou držel friedberský hrad, oddělený od města úzkým prostorem, valy a náspy.

V té době nám bylo oznámeno, že generál Salis, když táhl Durynskem, narazil na Banérovy oddíly a byl i se šesti pluky rozprášen a poražen a že sám velitel byl zajat s mnoha předními důstojníky; tato zpráva naše lidi velmi sklíčila.