Knihovna · Třicetiletá válka · Itinerář

XXXIV. Co se dělo v zimním ležení roku 1639 a o některých židovských obřadech

V březnu vytáhl mistr Jakub, voják vskutku stejně odvážný jako statečný, s několika vybranými jezdci z Ramsdorfova a Wintzova pluku na žádost urozeného pána, správce eisfeldského okrsku¹, proti nepříteli, který se všude beztrestně potuloval a všechno plenil. Nedaleko Fuldy na něj nečekaně udeřil, asi sto mužů pobil do posledního, další zajal a odvedl jako kořist sto padesát koní.

Ke konci téhož měsíce k nám do Friedbergu přijel jakýsi kapitán ze Sarradeschkyho pluku, muž opravdu znamenitý, a vyprávěl úžasné věci o hladu, který vojáci trpěli. Mimo jiné nás ujišťoval, že na vlastní oči viděl, jak na poli ležel mrtvý kůň a u něho se krmili dva psi; vtom prý přišlo i několik jeho vojáků, psy odehnali a s největší hltavostí krájeli z mršiny maso, aby si je potom uvařili k jídlu. Tím pohledem byl prý tak otřesen, že hned prodal dvacet koní, aby vojákům v jejich nouzi pomohl.

Když jsme se ve Friedbergu zdrželi o něco déle, pojala některé z nás touha podívat se na židovskou synagogu², která tam byla hojně navštěvovaná. Sedmého dubna jsme tam tedy zašli, abychom pozorovali jejich pověrečné obřady či zvyklosti, a to kolem šesté hodiny ranní, kdy obvykle mumlají své modlitby. Ta synagoga byla nevzhledná stejně stářím jako výzdobou. Uprostřed bylo vidět kruhové místo³, uvnitř i zvenčí obklopené rozmanitými připevněnými lavicemi a nahoře zakryté jakoby baldachýnem, který neslo několik dřevěných sloupů. Vcházelo se do něj dvěma dvířky naproti sobě. Stáli v něm tři nebo čtyři z předních Židů v dlouhých talárech a navíc v jiném oděvu, podobném dalmatice⁴. Rozvinovali a zase svinovali Starý zákon⁵, úhledně napsaný na pergamenu, a svinutý jej pak odnášeli do jakési skříňky, či spíše svatostánku⁶, kterému sami říkají svatyně. Ti, kdo stáli kolem, přistupovali a líbali Boží zákon v rukou jejich kněze⁷.

Potom se zase vraceli k modlitbám s hojným modulováním hlasu i úst, hned zvyšovaným, hned snižovaným. Ženy byly odděleny od mužů na poněkud vyvýšeném místě, ovšem tak, aby mohly pohodlně shlížet na všechny obřady; přitom samy jakýmsi neartikulovaným hlasem bručely cosi smutného.

Když byly modlitby skončeny, podle všeho zdání s velkou zbožností, zavolal jsem jejich rabína, tedy jejich kněze, abychom se od něho dozvěděli leccos zajímavého z toho, co se nám tu a tam naskytlo. Jakmile k nám přišel, hned nás co nejpokorněji prosil za odpuštění, že nesmekne čepici, a odvolával se na svůj zákon, který zakazuje být v synagoze s odkrytou hlavou. Zároveň nás zavedl na nedaleké místo, kde obvykle oddávají své snoubence, a ukázal nám na nejbližší zdi podobu dvou hvězd vytesaných do kamene⁸, do nichž měl ženich zamířit sklenicí a rozbít ji. Když jsme namítli, že jejich zákon o tomto obřadu nic nepředpisuje, a ptali se, k čemu se to dělá, rabín odpověděl, že je to zbožný zvyk zavedený předky, nikoli zákon přikázaný Bohem. Tímto obřadem prý chtějí novomanžele napomenout, že smrtelný život je křehký, a zároveň je varovat, aby se nedali příliš strhnout nemírnými rozkošemi. Také tím prý naznačují lehkomyslnou nestálost žen, které při každém závanu přijmou jakoukoli podobu, tak jako sklo. Hodem sklenice má tedy být nevěsta napomenuta, aby věrně a stále setrvala se svým manželem.

Zatímco jsme tu všelijak pobíhali, objevil se kdosi, kdo nám potají pošeptal o jakési nádrži⁹. Hned jsme se po ní vyptávali a zvědaví zkoumatelé židovských obřadů, jak jsme byli, jsme se k ní nechali dovést. Sestupovalo se do ní jako do přehluboké studny, po dobrých devadesáti čtyřech schodech. Tam se prý ženy podle Mojžíšova zákona po porodu očišťují. Očišťování však není nic jiného než ponoření celého těla do vody, a to tak, aby z něj nebylo vidět vůbec nic, a musí se konat v zimě stejně jako v létě; zamrzne-li nádrž, je třeba prosekat přístup sekerou. Viděli jsme také umyvadlo, u něhož si myjí ruce ti, kdo se snad dotkli mrtvého, aby do synagogy nevstupovali nečistí.

Následujícího dne jsme byli pozváni na obřízku¹⁰ a přišlo se na ni podívat velmi mnoho lidí i s naším plukovníkem. Koná se, ne bez nebezpečí pro dítě, zhruba takto.

Nejprve, když je připraven nesmírně ostrý ocelový nůž potřený olejem a další věci potřebné k obvázání rány obřezaného chlapce, přinese se chlapec, který má být obřezán. Tehdy přistoupí židovský kmotr neboli přijímatel, usedne na židli k tomu určenou a vezme chlapce na kolena či do klína. Rabín kleče chlapce obnaží, uchopí jeho mužský, či spíše dětský úd a nožem odřízne předkožku. Potom přiloží otevřená ústa, potřetí vysaje z rány krev a vyplivne ji do stříbrného poháru, do něhož předtím vhodil i odříznutou předkožku. Hned nato přiloží k ošetření rány lněné hadříky hojně namočené v olivovém oleji; chlapeček přitom žalostně křičí a přítomní Židé spolu s ním naříkají. Po skončení obřízky je dítě rukama kněze obětováno Bohu a cizím i domácím se rozdává víno a cukr. My jsme to však všechno odmítli. Říká se, že malé děti při tomto krutém mučení často omdlévají, někdy dokonce umírají přímo pod rabínovýma rukama nebo nedlouho potom, protože bolest nesnesou.