Knihovna · Třicetiletá válka · Itinerář

XXXV. O našem odchodu z Friedbergu ve Wetterau¹

Potom, 19. dubna, přišel dopis, jímž nám bylo nařízeno opustit zimní ležení a přesunout se jinam. Nebylo to sice nečekané, neboť se už blížila doba, kdy císařové a vojevůdci obvykle vytahují do pole a střetávají se s nepřítelem, ale vojákům to přineslo pramalý užitek: ani při největší námaze se jim nepodařilo dosáhnout toho, aby svou nahotu slušně zakryli před zraky přihlížejících i před nepřízní počasí. Tak se to obvykle děje: buď vojevůdci horlivě bdí nad vlastním prospěchem a o své vojáky se starají málo nebo vůbec, nebo vojáci sami vynakládají všechno úsilí, práci a píli jen na to, aby si dopřávali, a o šaty se starají až naposled.

Jakmile tedy přišla zpráva o odchodu, byla celá věc hned sdělena předním velitelům setnin, kteří tu byli shodou okolností přítomni; těm, kdo zůstali v Kronbergu, ji hned nazítří potají donesli spolehliví poslové. Příhodně se totiž stalo, že se tam někteří, spoléhajíce na dobrotu a vlídnost otců Tovaryšstva Ježíšova, kteří tehdy v Kronbergu sídlili, chystali vydat, aby se očistili svatou a slavnostní zpovědí; blížily se totiž velikonoční svátky², kdy církev všechny křesťany přikázáním zavazuje vymést starý kvas. Ti dostali za úkol projednat celou věc s majorem, jednak osobně, jednak písemně, a to tak opatrně, aby se o plánu našeho odchodu snad něco nerozkřiklo mezi lid a aby se nikdo neuklidil i s dobytkem. Mezitím se na obou místech, totiž ve Friedbergu i v Kronbergu, pečlivě dbalo, aby jinam neodešli ani sami měšťané, ani jejich tažný dobytek, který byl poslední útěchou vypleněných měst, a zvlášť Kronbergu, jenž byl už předtím vyčerpán mnoha vymáháními a pleněním ze strany přátelského i nepřátelského vojska, a nezbytnou oporou pro letní setbu. Až v den určený k odchodu, a bylo to výročí Večeře Páně³, kterou kdysi ustanovil Kristus, byla ta žalostná zpráva zveřejněna.

Myslím, že se spravedlivým Božím soudem stalo, že Kronberští utrpěli tuto pohromu právě toho dne, jakoby za trest za svou zatvrzelost: spolu s bludnými Lutherovými stoupenci se totiž stále stavějí proti svátosti, kterou Kristus toho dne ustanovil, a nechtějí přistoupit ke svatému stolu Páně, nepodává-li se jim obojí způsoba⁴, vína i chleba. Jako by Syn Boží, který se skryl pod obojí způsobou, nemohl člověku sdílet sebe celého pod samotnou podobou chleba. V té věci se mi zdá, že se příliš neliší od onoho Ezopova psa, který šel kolem vody, uviděl v ní jako v zrcadle obraz masa, jež nesl v tlamě, zatoužil po stínu, pravé sousto bezhlavě pustil a toho dne se vrátil domů hladový. Tak i tito: pustí pravé tělo Kristovo a touží navíc i po způsobě krve jako po větší a lepší části, a tak o ono přijdou a toto nikdy nedostanou. Tak totiž Bůh často trestá smrtelníky právě tím, čím zhřešili. Tak bylo celé Řecko donuceno sklonit se pod turecké jho právě o slavnosti Ducha svatého⁵, kterého nikterak nechtěli uznat za Boha rovného Otci a Synu, atd.

Když se ta nečekaná zpráva rozšířila, sotva dokážu slovy vystihnout, jaké zděšení zachvátilo měšťany, jaký pláč se strhl mezi muži i ženami a jak se celé město naráz sběhlo k modlitbám za dobytek, poslední útočiště své bídy. Sám major se díval z okna svého domu na starce, který šel za svým dobytkem s očima i rukama zdviženýma k nebi a s tváří zrosenou slzami. Nesnesl ten žalostný pohled déle, odvrátil tvář a obviňoval sám sebe, že je původcem takové bídy. Přesto nezměkl a ve svém zlověstném díle pokračoval. Byl to opravdu smutný pohled na stařenu, které bylo nejméně šedesát let, jak se drží své krávy a táhne ji zpátky, a na nelítostného vojáka, který se jí bičem vzpírá a odvádí stařence její radost a potěšení. Jaké kletby, zlořečení a rouhání naříkajícího lidu tu následovaly, vědí ti, kdo tu do očí bijící bídu sami viděli na vlastní oči.

Posledním prostředkem, jak tak smutnou ránu aspoň trochu zmírnit, bylo rozšířit mezi lidi, že jde o rozkaz plukovníka Devereuxe, který tehdy pobýval ve Friedbergu, a že se od něj major nesmí odchýlit ani o vlas. Shánějí tedy na jedno místo všechen dobytek celého města, i ten, který na svobodných dvorech urozeného pána hraběte z Kronbergu a dalších vznešených pánů z Kronbergu patřil jejich úředníkům, a přihlížející nad tím zuřili a roztrpčeně se ježili. Tehdy shodou okolností spravoval statky jménem velmi slovutného pána hraběte z Kronbergu muž, jakých je málo, vlídný a vojenskému stavu velmi nakloněný. Často zval plukovníka Devereuxe i ostatní důstojníky a velitele setnin na oběd a často na večeři a projevoval jim přitom největší přízeň. Jeho, měl-li být vůbec někdo ušetřen, bylo právem třeba ušetřit pro mnohé ochoty prokázané předním mužům pluku; avšak bez ohledu na přátelství mu hned jako prvnímu odvedli sedm kusů výborného hovězího dobytka, a jen nepatrný zlomek se podařilo na mnohé prosby tamních otců Tovaryšstva Ježíšova vymámit zpět jako dar.

Když byl dobytek shromážděn a už už se mělo odtáhnout, hle, tu přišlo hlášení, že zlomyslností a zradou nepřejících a závistivých měšťanů je dosud ukryto šest nebo sedm kusů hovězího dobytka. Hned se šlo po nich pátrat, našly se a byly odvedeny, ať se jejich majitelé bránili, jak chtěli, hned pokornými prosbami, hned nabídkou přijatelné ceny; tak neústupné a zatvrzelé byly mysli našich vojáků. Píšu to otevřeně, tak jak se to stalo, aby si nikdo nemyslel, že si hraji spíš na lichotníka než na dějepisce a že mi buď tele vyrazilo pero z ruky, nebo vůl zacpal ústa, nebo kůň vypil inkoust. Brzy se otevírají brány a dobytek, znovu přepočítaný, je vyveden; zpět se měl vrátit jedině po zaplacení téměř nesnesitelného výkupného. Za ním jdou vojáci a za vojáky skoro celý Kronberg, umazaný od slz, i s otci Tovaryšstva Ježíšova, na jejichž přímluvu u plukovníka obyvatelé spoléhali. Naši vojáci totiž dobré otce přesvědčili, ať jen jdou za naším plukovníkem, že bez potíží dostanou voly zadarmo. Když se však přišlo do Friedbergu, kde se doufalo, že se plukovník dá uprosit, stal se pravý opak. Ten totiž nejen začal hrát tutéž tragédii s Friedberskými, ale prohlašoval, že veškerá moc je v rukou podplukovníka a majora. Když se šlo za nimi, posílali prosebníky zpátky k veliteli, a tak si dělali blázny z měšťanů i z přimlouvajících se otců Tovaryšstva. Jakmile to bystří muži prohlédli, poradili se s kronberskými měšťany, zda by nebylo výhodné nabídnout za vykoupení dobytka přijatelné peněžní výkupné. Většina s tím souhlasila, a tak jsou otcové posláni, aby za město smlouvali, jednali a prosili. Žádalo se 1500 zlatých; nabídli nejprve 300, potom 400 a nakonec 500, a omlouvali se krajní bídou, do níž je naši vojáci přivedli. Ale všechno marně: velitelé přísahali, že kdyby nebylo otců Tovaryšstva Ježíšova, z požadované částky by neslevili ani krejcar⁶. Žádají tedy 1000 zlatých a od toho je nemohli odvrátit nijak, ať použili jakýchkoli prostředků. Když tedy tito vynikající zastánci měšťanů viděli, že je všechno marné, rozloučili se; nehoráznost té věci nesli se slzami v očích a vzývali Boha, mstitele křivd. Po rozloučení, když je na náměstí zrovna zdrželi zarmoucení měšťané, byl jeden z oněch otců znovu zavolán k těm, kdo s dobytkem obchodovali. Když mu tam kdosi z našich důstojníků vtiskl do ruky tři dukáty v domnění, že aspoň takto poctivému muži zacpe ústa, otec ten podvod vycítil. Před početným hloučkem, který se tam tehdy seběhl, hodil zlato na stůl a řekl, že nepřišel proto, aby se pozlatil, ale aby měšťanům pomohl radou i prosbami; že se už dávno všeho vzdal a v Kristově škole se naučil dávat chudobu přednost bohatství a že raději umře jako žebrák, než aby byl obviněn, že se pachtí po vlastním prospěchu a o blaho a majetek bližního se stará málo. Ta řeč se většině líbila; rozhořčen byl jen ten, kdo mu zlato vnutil, neboť měl za to, že on i jeho dar jsou pohrdnuti. Když se ho pak o chvíli později ptali, zda by si od shromáždění kolem nepřál ještě něco jiného, řekl: „Ano, totiž abyste mně a mému druhovi darovali pár volů z celého odvedeného stáda.“ Na to kdosi z vtipálků, nemýlím-li se, aby sarkasticky vyvolal smích, poznamenal: „Hle, jezuité, slavní honci volů, kteří pohrdají pár drobáky, aby si ulovili voly!“ Otec mu odpověděl: „Slyš, nejlepší z mužů, a věz, že ani nepohrdám menším s ohledem na větší, ani nežádám větší místo menšího. Pokud jde o voly, nežádám je pro své dobro, ale pro dobro měšťanů, které jste přivedli na mizinu. Dáte-li nějaké voly, nebudou k užitku mně, ale měšťanům, aby aspoň na střídačku obdělávali nějaké políčko, když jim nezbyl jiný dobytek ani prostředky, jak ho opatřit, a aby si aspoň tak od života odvrátili hlad, nad nějž je sotva krutější druh smrti.“ A dodal: „Opravdu se vám, moji páni, zalíbilo vyrvat celému městu duši naráz a jednou provždy? To jsem netušil. Spíše vás zapřísahám: přijde-li někdy někdo z Kronberských do vašeho tábora prosit o almužnu, mějte s ním aspoň slitování a ráčte mu almužnu dát, neboť vy sami jste ty chudáky přivedli k žebrotě.“ Ta slova vzbudila u většiny soucit, u některých i slzy, u jiných hněv; přesto však bylo tak, jak ten dobrý otec říkal.

Co dále? Nakonec to došlo tak daleko, že se muselo odejít s nepořízenou. Zbývala poslední možnost: otcové Tovaryšstva Ježíšova měli cestou přes Oberursel požádat tamního rychtáře a jiné zámožnější měšťany, aby tu částku za dobytek zatím zaplatili. Mne mezitím požádali, abych se za ně v jejich nepřítomnosti přimlouval a vyprosil, co jen z tak vysoké částky dokážu. Slíbil jsem to a jistě jsem udělal, co bylo v mých silách, ale nepořídil jsem nic. Tak tedy museli Kronberští svůj dobytek kupovat podruhé; s jakou křivdou, ať posoudí ti nanejvýš nespravedliví odhadci cizího majetku.

S Friedberskými se naložilo nepříliš jinak, třebaže právě oni byli hlavní příčinou toho, že naši vojáci Kronberg zruinovali: protože vojáky nechtěli vpustit do Friedbergu, svedli celý ten proud na ubohé Kronberské. Friedberští ovšem byli zámožnější, a tak snadno sehnali peníze dohodnuté za svůj dobytek a vyplatili je připravené; navíc tehdy živili ve městě poměrně dost Židů, kteří byli donuceni zaplatit vojákům značnou část vymáhaných peněz. A tak jsme odtáhli zahaleni dýmem hanby; jaká zlořečení a jaká požehnání nás provázela, ví Bůh, soudce lidí.