Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Mniši chána Kublaje

I. Příběh Rabbana Saumy

[Severní Čína, město zvané později Chanbalyk (dnešní Peking), zhruba dvacátá až padesátá léta 13. století. Kapitola líčí narození Rabbana Saumy zbožným a zámožným rodičům, jeho církevní vzdělání, odchod ze světa a poustevnický život v horách den cesty od města.]

Byl jeden muž, který byl věřící, a byl to muž urozený a bohabojný. Byl bohatý na věci tohoto světa a byl dobře obdařen přirozenými vlohami; náležel ke slavné rodině a ke známému kmeni. Jeho jméno bylo Šíbán a byl to vizitátor.¹ Bydlel ve městě, které se nazývá Chanbalyk,² to jest v královském městě v zemi Východu. Podle zákona pojal za manželku ženu, jejíž jméno bylo Kjamta.³ A když spolu žili dlouhý čas a neměli dědice, ustavičně se modlili k Bohu a častými prosbami ho žádali, aby jim neodpíral syna, který by zachoval jejich rod. A ten, který ve svém laskavém milosrdenství dává útěchu, jejich prosbu přijal a prokázal jim slitování. Neboť má ve zvyku přijímat prosbu těch, kdo jsou zkroušeného srdce, a naslouchat vzdechům těch, kdo k němu vysílají modlitby a prosby. „Každý, kdo prosí, dostává, a ten, kdo hledá, nalézá, a tomu, kdo tluče, bude otevřeno“ (Mt 7,8), řekl s jistotou o této bezpečné naději.

A hle, to se plní na obojím pohlaví, totiž na mužích i na ženách, jsou-li prosby předkládány s pravým úmyslem. Neboť hle, Anna, žena Elkánova, nebyla odmítnuta, protože prosila s pravým úmyslem (1 S 1,10 n.), a žena Manóachova nebyla zavržena a ochotně přijala anděla ve své komnatě (Sd 13,2 n.).⁴

Bůh pak dal, aby na ženu Kjamtu zavanul duch početí, a porodila syna a dali mu jméno Sauma.⁵ A radovali se velikou radostí a jeho narozením potěšili i sousedy a příbuzné.

A když ho chvályhodnou výchovou dovedli do věku, kdy byl schopen přijímat vyučování, svěřili ho důstojnému učiteli a pod jeho vedením ho pilně cvičili v církevní učenosti; a zasnoubili ho s jednou dívkou a měli z něho radost. Byl uznán za hodna toho, aby přijal kněžský stupeň, a byl přičten k řadám duchovenstva a stal se strážcem v kostele výše řečeného města.⁶ Žil životem přísné čistoty a pokory, s velikou horlivostí se věnoval získávání duchovních ctností a usiloval o to, aby se stal způsobilým pro věci světa, který přijde. A když mu bylo dvacet let, vzňal se v jeho srdci božský oheň a spálil trní hříchu a očistil jeho čistou duši od nečistoty a poskvrny všeho druhu. Neboť více než kteroukoli jinou věc si cenil lásky svého Pána, a když se chopil pluhu, nechtěl se ohlížet za sebe (L 9,62). Ihned odvrhl stín světa a rázem se zřekl všeho, co je v něm žádoucího. Vybrané pokrmy pokládal za věci, které vůbec nejsou, a nápoje, které člověka opíjejí, zcela odmítl.

Když to pak jeho rodiče zpozorovali, zmocnila se jich veliká bolest a přilnul k nim prudký zármutek, protože se od nich jejich jediný syn odlučoval. Povstali a se zkroušeným srdcem ho prosili a předkládali mu sliby věcí tohoto světa a říkali: „Proč je ti, náš drahý synu, milé odloučení od nás? Jak to, že toužíš po našem soužení? Proč je náš zármutek sladký v tvých očích? Uvaž přece: komu připadne naše bohatství? Pomysli, kdo je náš dědic? Rozvaž dobře, kdo bude pánem toho, co jsme svou prací nabyli? Jak se ti jen může líbit, aby naše símě a naše jméno byly vyhlazeny? Proč ti myšlenka tvého srdce našeptává, aby našimi dědici byli cizí lidé?“ A když ho takto v slzách přemlouvali a svým nářkem a podobnými řečmi v něm vzbudili žal, navenek je poslechl a tělem zůstával u nich, avšak velmi nerad. A po ty tři roky, kdy svým rodičům tělem sloužil, nikdy neustal ve své námaze a bez ustání zápasil na své namáhavé dráze.

A když jeho rodiče viděli, že jejich napomínání není nic platné a že ve srovnání s láskou Kristovou jsou jejich slova pokládána za nic, nechali ho, ať vykoná, po čem touží. Tehdy rozdělil všechen svůj majetek, to jest své šaty a všechno své odění, mezi chudé a oblékl mnišský šat; a postřižiny přijal od svatého a zbožného otce, metropolity Mar Gívargise.⁷ A začal se lopotit na vinici svého Pána v naději na království, které přijde, a v důvěře, že dosáhne nebeské blaženosti a že dostane za mzdu celý denár (Mt 20,1–16).⁸

Vyhradil si pro sebe celu a zavřel se v ní na sedm let; a po té době se rozhodl, že se vzdálí od lidských synů a bude se cvičit v asketickém životě na hoře, na místě, které bylo zcela odlehlé, aby tam mohl nerušeně spočinout ve svém poustevnickém životě. Vydal se tedy na cestu a ušel od města svých rodičů den cesty a zvolil si, že bude bydlet tam. A našel tam jedno místo, kde byla jeskyně, a vedle ní byl na té hoře pramen vody.⁹ A přebýval tam v pokoji a děkoval svému Pánu, který ho toho uznal za hodna, až se nakonec pověst o něm roznesla po tom kraji a lidé se kolem něho scházeli, aby slyšeli jeho slova, a každý člověk mu prokazoval úctu.