Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Mniši chána Kublaje

III. Rabban Sauma a Rabban Markos se chtějí vydat do Jeruzaléma

[Asi 1275–1280. Oba mniši opouštějí Čínu a přes Košang, Tangut, Chotan, Kášgar a Chorásán docházejí do mongolské Persie, kde se v Maráze setkávají s katolikosem Mar Denhou. Navštěvují svatá místa Mezopotámie, vyřizují katolikosovo poselství u ílchána Abaky a marně se pokoušejí dojít přes Arménii a Gruzii do Jeruzaléma.]

Jednoho dne spolu rozjímali a říkali si: „Bylo by nám nadmíru prospěšné, kdybychom opustili tento kraj a vydali se na Západ, neboť bychom tam mohli navštívit hroby svatých mučedníků a otců katolikosů¹ a přijmout od nich požehnání. A kdyby nám Kristus, Pán všehomíra, prodloužil život a podpíral nás svou milostí, mohli bychom dojít až do Jeruzaléma, abychom dostali úplné odpuštění svých provinění a rozhřešení svých pošetilých hříchů.“ Rabban Sauma sice Rabbanu Markosovi odporoval a snažil se ho zastrašit námahou cesty, únavou z putování, hrůzami cest a souženími, která ho potkají v cizí zemi, ale Rabban Markos hořel touhou vydat se na cestu. Jeho mysl jako by mu zjevovala, že jsou pro něho na Západě uloženy poklady, a naléhal na Rabbana Saumu svými slovy a doléhal na něj, aby odešli.

A když se ti dva spolu dohodli, že se žádný z nich od svého druha neodloučí, i kdyby jeden z nich měl kvůli tomu druhému podstoupit zlé věci, povstali a rozdali své svršky a věci, jichž užívali v každodenním životě, mezi chudé a odešli do onoho města,² aby si tam našli druhy na cestu a opatřili si jídlo na cestu.

Když se pak s nimi křesťané, kteří tam žili, seznámili a dověděli se o jejich úmyslu, shromáždili se kolem nich, aby je přiměli od jejich záměru upustit. A řekli jim: „Což snad nevíte, jak nesmírně daleko je ten kraj, do něhož chcete jít? Anebo snad nemáte v mysli ani ponětí, či jste zapomněli, jak těžké pro vás bude putovat po těch cestách, a že tam nikdy nedojdete? Raději zůstaňte zde a snažte se konat skutky, k nimž jste byli povoláni. Neboť je řečeno: ‚Království nebeské je ve vás‘ (L 17,21).“ A Rabban Sauma a Rabban Markos odpověděli: „Je tomu už dlouhý čas, co jsme oblékli šat mnišského života a zřekli se světa; pokládáme se za lidi, kteří jsou pro něj mrtví. Námaha nás neděsí a ani strach nás neznepokojuje. Je však jedna věc, o kterou vás prosíme: pro lásku Kristovu se za nás modlete. Zanechte slov, která by budila pochybnosti, a proste Boha, aby se naše touha naplnila.“

A křesťané toho města řekli: „Jděte v pokoji.“ A políbili se navzájem a rozloučili se s hořkými slzami a žalostnými slovy a říkali: „Jděte v pokoji. A náš Pán, jehož hledáte, ať je s vámi a ať vám udělí to, co je mu milé a co vám bude ku pomoci! Amen.“

A Rabban Sauma a Rabban Markos přišli do města Košangu.³ A když lidé toho města a rodiče Rabbana Markose uslyšeli, že tam ti dva mniši přišli, vyšli jim s radostí vstříc a uvítali je s veselím a potěšením a s velikou ctí je doprovodili do kostela. A vyptávali se jich, jak se stalo, že se tam vypravili. Mysleli si totiž, že ti dva mniši u nich zůstanou a že to Rabban Markos učinil proto, aby mohl být nablízku lidem ze své rodiny. Když se však s jistotou dověděli, že jdou do Jeruzaléma a že pojali úmysl putovat na Západ, velmi se trápili a těžce se rmoutili.

A zpráva o příchodu těch dvou mnichů došla i k pánům toho města, Konboghovi a Ifoghovi,⁴ zeťům krále králů, chána Kublaje, a jakmile tu zprávu uslyšeli, vyslali posly a dali oba mnichy přivést do královského tábora. A přijali je s radostí a oheň lásky k nim vzplanul v jejich hrudi. Když však páni poznali, že od nich chtějí utéci, začali jim říkat: „Proč opouštíte tuto naši zemi a jdete na Západ? Vždyť jsme vynaložili převelikou námahu, abychom sem ze Západu přivedli mnichy a otce. Jak vám můžeme dovolit, abyste odešli?“

Rabban Sauma jim řekl: „Odvrhli jsme svět. A dokud žijeme ve společnosti lidí, nebudeme mít pokoje. Proto je správné, abychom prchli pro lásku Krista, který sám sebe vydal na smrt za naše vykoupení. Cokoli je ve světě, to jsme hodili za sebe. Ačkoli nás vaše láska pobízí, abychom neodcházeli, a vaše laskavá dobrota nás chce zadržet a vaše almužny se nám dostávají v hojnosti a ačkoli je nám milé u vás pobývat, pamatujeme na slovo Páně, které praví: ‚Co prospěje člověku, kdyby získal celý svět, a ztratil svou duši? A co dá člověk náhradou za svou duši?‘ (Mt 16,26). Vroucně toužíme po odloučení, ale ať budeme kdekoli, vždy budeme podle své slabosti v noci i ve dne pamatovat ve svých modlitbách na vaše království.“

A když páni toho města viděli, že jejich slova na ně nepůsobí a že se nedají přemluvit, vybrali pro ně dary, totiž zvířata, na nichž by jeli, a zlato a stříbro a šaty. Tu ti dva mniši řekli: „Nic z těch věcí nepotřebujeme. Co bychom s tím majetkem dělali? A jak bychom vůbec mohli nést takové břemeno?“ A výše řečení králové odpověděli: „Vy nevíte, jak dlouhá je ta cesta a jakých výdajů si žádá. My to však víme a radíme vám, abyste se nevydávali na cestu s prázdnýma rukama; učiníte-li to, nedokážete dojít na místo, které jste si určili za cíl. Přijměte tedy od nás tyto dary jako věc svěřenou, a kdyby vás potkala nějaká potřeba, vydejte z nich, kolik budete potřebovat; jestliže však potřeba nenastane a dojdete živí a zdraví, rozdělte je mezi tamní kláštery a příbytky mnichů a mezi otce, abychom i my měli společenství s našimi západními otci. Neboť je řečeno: ‚Váš přebytek ať poslouží těm, kdo mají nedostatek‘ (2 K 8,14).“

Když tedy ti dva mniši viděli, že králové dávají z upřímného srdce, přijali to, co jim dávali. A rozloučili se s nimi v zármutku a prolévali slzy, do nichž se mísila radost.

A odtud přišli do města Tangutu.⁵ Když lidé toho města uslyšeli, že tam Rabban Sauma a Rabban Markos přišli, aby šli do Jeruzaléma, vyšli jim horlivě vstříc, totiž muži i ženy, mladí muži i mládenci, chlapci i malé děti, neboť lidé v Tangutu byli horliví věřící a jejich mysl byla čistá. A zahrnuli ty dva mnichy dary všeho druhu a přijali jejich požehnání; a zástup lidí je vyprovázel na cestu a proléval slzy a říkal: „Pán, který vás vyvolil ke cti své služby, ať je sám s vámi. Amen.“

A odtud šli do země Chotanu,⁶ což byla namáhavá a úmorná cesta trvající dva měsíce; ten kraj byl holá a neúrodná poušť a byl bez obyvatel, protože jeho vody jsou hořké a nic se tam neseje. A na celé té cestě bylo jen osm dní, kdy se s největší námahou našla sladká voda, kterou si poutníci mohli vzít s sebou.⁷ A v těch dnech, kdy přišli do Chotanu, se stalo, že zuřila válka mezi králem králů, chánem Kublajem, a králem Oko.⁸ A Oko před ním uprchl a vpadl do této země a pobil v ní tisíce lidí. Karavanní cesty a stezky byly přerušeny a obilí bylo vzácné a nebylo k nalezení; a mnozí umírali hladem a hynuli nedostatkem.

A po šesti měsících vyšli ti dva mniši z toho místa a přišli do země Kášgaru.⁹ A viděli, že město je prázdné a bez obyvatel, protože je už předtím vyplenil nepřítel. A protože úmysl těch mnichů byl správný a celým svým srdcem se líbili Bohu, vysvobodil je ze všeho soužení a žádné utrpení je nepostihlo a zachránil je před nástrahami lupičů a zlodějů na cestách.

A přišli na místo, kde u Talasu tábořil král Kajdu.¹⁰ A předstoupili před něho a pomodlili se za to, aby byl jeho život zachován, a požehnali jeho království a požádali ho o písemný rozkaz, aby jim žádný člověk v jeho zemi nemohl ublížit. A s největší námahou a ve stavu vyčerpání, k němuž se přidával strach, dorazili do Chorásánu.¹¹ A protože většinu toho, co měli, na cestě ztratili, šli do kláštera svatého Mar Sehjóna, který byl v sousedství města Túsu, a přijali požehnání od biskupa, který v něm sídlil, a od mnichů. A připadalo jim, jako by se znovu narodili na svět, a vzdávali díky Bohu, v něhož důvěřovali; v něho složili svou naději a byli vysvobozeni, neboť on podpírá každého, kdo ho prosí, a pomáhá mu.

A když se potěšili rozmluvami s oněmi bratry, vydali se na cestu do Ázerbájdžánu, aby odtamtud mohli putovat do Bagdádu ke katolikosovi Mar Denhovi.¹² Stalo se však, že Mar katolikos přišel do Marághy,¹³ a setkali se s ním tam. A při pohledu na něho jejich radost vzrostla a jejich veselí se rozhojnilo, jejich mysl došla pokoje a jejich úzkostné myšlenky se utišily. A padli před ním na zem a s pláčem se mu klaněli a počínali si, jako by v osobě katolikosa Mar Denhy viděli našeho Pána Ježíše Krista. Budiž jeho památka požehnána!

A řekli mu: „Mnohá jsou Boží slitování, která se nám dostala, a jeho milost se na nás hojně vylévá, když jsme spatřili slavnou a duchovní tvář našeho obecného otce.“ A když se jich zeptal: „Odkud přicházíte?“, odpověděli: „Ze zemí Východu, z Chanbalyku, města krále králů, chána Kublaje. Přišli jsme, abychom přijali požehnání od vás a od otců, od mnichů a od svatých mužů této končiny světa. A otevře-li se nám cesta a smiluje-li se nad námi Bůh, půjdeme do Jeruzaléma.“

A když katolikos viděl jejich slzy a to, že jsou pohnuti radostí ze setkání s ním, pojal ho soucit s nimi a potěšil je a řekl jim: „Zajisté, synové moji, anděl Prozřetelnosti vás bude na této těžké cestě chránit a bude vám vůdcem, dokud své hledání nedovršíte. Ať vás vaše námaha nermoutí, neboť je řečeno u Proroka: ‚Ti, kdo v slzách sejí, s radostí budou sklízet‘ (Ž 126,5). Čeho se nadějete, toho dosáhnete, a za utrpení a soužení, která budete muset snést, dostanete dokonalou odplatu a dvojnásobnou mzdu na tomto světě a nepomíjející dobra a nekončící slasti ve světě, který přijde.“ I poklonili se mu a vzdali mu díky.

A když se po několik dní těšili z jeho společnosti, přednesli mu tuto prosbu: „Nalezli-li jsme milost v očích Mar našeho otce, ať nám dovolí jít do Bagdádu, abychom mohli přijmout požehnání od svatých hrobů apoštola Mar Mariho,¹⁴ učitele Východu, a od hrobů otců, kteří tam jsou. A odtamtud bychom šli do klášterů, které jsou v zemích Béth Garmaj a v Nisibis,¹⁵ abychom i tam přijali požehnání a vyprosili si pomoc.“

A když katolikos viděl krásu jejich záměru a nevinnost jejich mysli a poctivost jejich myšlenek, řekl jim: „Jděte, synové moji, a Kristus, Pán všehomíra, ať vám splní vaši prosbu ze své bohaté a překypující pokladnice a ať vám dá plnou míru své milosti a jeho slitování ať vás provází, kamkoli půjdete.“ A napsal jim pro ty země doporučující list,¹⁶ aby byli se ctí přijímáni všude, kam přijdou; a poslal s nimi muže, aby jim ukazoval cestu a byl jim po cestách průvodcem.

A dorazili do Bagdádu a odtamtud šli do velkého chrámu v Kóché.¹⁷ A šli do kláštera apoštola Mar Mariho a přijali požehnání od hrobů v oné zemi. A odtamtud se obrátili zpět a přišli do země Béth Garmaj a přijali požehnání od svatyně Mar Ezechiela,¹⁸ která byla plná pomoci a uzdravení. A odtamtud šli do Arbílu a potom do Mosulu.¹⁹ A šli do Sindžáru a do Nisibis a do Mardínu a přijali požehnání od schrány s ostatky Mar Augina, druhého Krista.²⁰

A odtamtud šli do Gazarty v Béth Zabdaj²¹ a přijali požehnání od všech svatyní a klášterů, od řeholních domů a mnichů a od otců v jejich diecézích. A splnili sliby, které na sebe vzali, a prostírali stoly s jídlem, aby se u nich každý mohl najíst, a všude, kam přišli, rozdávali almužny a obětní dary. A obrátili se zpět a přišli do svatého kláštera Mar Michaela z Tar'ilu.²² A koupili si tam celu a mniši, kteří tam byli, je oba přijali mezi sebe. A myšlenka, která je hnala, aby se na cestě lopotili, došla odpočinku, třebaže nedosáhli cíle svého očekávání.

Když se pak katolikos Mar Denha doslechl o jejich způsobu života, poslal pro ně a požádal je, aby k němu přišli; a hned šli a pozdravili ho, jak bylo zvykem. A řekl jim: „Slyšeli jsme, že jste byli přijati do kláštera. To se nám však nelíbí. Neboť dokud budete vy dva pobývat v klášteře, dokážete dovršit svůj vlastní pokoj, a to bude vše, co vykonáte; zůstanete-li však u nás, přinesete užitek a pokoj celému společenství. Proto zůstaňte u nás a pomáhejte u Brány království²³ vším, co bude ve vašich silách.“ A řekli mu: „Cokoli přikážete, otče náš, to učiníme.“

A katolikos jim řekl: „Půjdete ke králi Abakovi²⁴ a vymůžete pro nás výnosy (pukdana).“²⁵ A ti dva mniši mu řekli: „Tak se stane; ale ať Mar náš otec pošle s námi muže, který výnos od krále převezme a doručí mu ho, a my půjdeme odtamtud dál do Jeruzaléma.“ A katolikos jim tuto žádost splnil a dal jim požehnání na cestu.

A když ti dva mniši přišli do požehnaného královského tábora,²⁶ uvedli je emírové před krále a ten se jich zeptal na účel jejich příchodu a na to, která je jejich rodná země; a dali mu odpověď, která mu jejich záměr odhalila. A chán Abaka přikázal velmožům svého království, aby jejich žádost splnili a dali jim výnosy, o které požádali. A výnos, který si Mar katolikos vyžádal, mu ti dva mniši poslali po jeho poslu a sami se se svými druhy vydali do Jeruzaléma.

A když dorazili do města Ani²⁷ a spatřili kláštery a kostely, které v něm jsou, žasli nad velikou rozlohou těch staveb a nad jejich nádherou. A odtamtud se vydali směrem k zemi Gruzínů,²⁸ aby mohli putovat po bezpečné cestě, ale když tam dorazili, uslyšeli od obyvatel té země, že cesta je přerušena kvůli vraždám a loupežím, k nimž na ní došlo.