Staré texty

Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Mniši chána Kublaje

V. Jahballaha je zvolen patriarchou

[Bagdád, Ázerbájdžán a Kóché, únor 1281 až jaro 1282. Po smrti katolikosa Mar Denhy zvolí biskupové a bagdádští předáci jeho nástupcem Mar Jahballahu, protože zná jazyk a mravy mongolských vládců. Ílchán Abaka volbu potvrdí a v listopadu 1281 je Jahballaha uveden na patriarší stolec.]

Zatímco se tyto věci děly, katolikos Mar Denha1 byl ještě naživu, ale už dlouhý čas stonal v Bagdádu. A mnozí z mnichů a otců mívali vidění, která se podobala těm, o nichž byla řeč výše. Po několika dnech pak vzešla v Mar Jahballahovi myšlenka, že půjde za katolikosem do Bagdádu, aby od něho přijal požehnání a také birunu2 a pastýřskou hůl, aby je měl s sebou na cestě do své země. A když dorazil do blízkosti Bagdádu, potkal ho jistý muž, který byl jeho známým, a řekl mu: „Katolikos je mrtev; popoženeš-li však svou karavanu, snad dorazíš dřív, než bude pohřben.“

Tehdy se Mar Jahballaha s velikou úzkostí a se zarmouceným srdcem vydal na cestu a spěchal, až přišel ke dveřím kostela; a když vešel dovnitř, uviděl hloučky lidí, z nichž jedni plakali a druzí se modlili. I přistoupil k márám, odhodil svůj turban, roztrhl svá roucha a plakal tak hořce a s takovou bolestí, že nakonec padl na zem jako mrtvý. Po nějaké době ho lidé zvedli, vložili mu turban na hlavu a promlouvali k němu slova útěchy. A když skončily modlitby za zemřelé, byl katolikos pohřben – kéž je jeho památka požehnána! A otcové se vrátili do katolikosovy cely.3

Následujícího dne se otcové shromáždili, aby zvolili osobu, která by byla vhodná k tomu, aby usedla na patriarší stolec. Byli tam přítomni tito: nejprve a především tam byl Maran-ammeh, metropolita Elamu;4 dalším byl metropolita Tangutu, dalším metropolita Tirhánu a dalším metropolita z Túré.5 A s nimi byli velmoži a správcové, písaři, právníci a lékaři z Bagdádu. Jeden říkal: „Patriarchou bude tento muž,“ a druhý říkal: „Patriarchou bude onen muž,“ až se nakonec všichni shodli na tom, že hlavou a správcem stolce Seleukie a Ktésifónu6 má být Mar Jahballaha. Důvod jeho zvolení byl tento: králové, kteří drželi kormidlo vlády nad celým světem, byli Mongolové, a kromě Mar Jahballahy nebylo nikoho, kdo by byl obeznámen s jejich mravy a obyčeji, se způsobem jejich vlády a s jejich jazykem.7

A když mu tyto věci řekli, vymlouval se a jejich slovům se bránil a říkal: „Nedostává se mi vzdělání ani církevní nauky a můj jazyk se zadrhává. Jak bych se já mohl stát vaším patriarchou? A nadto vůbec neznám váš jazyk, syrštinu, kterou patriarcha nezbytně musí znát.“ Když však na něho se svou žádostí naléhali, přistoupil na jejich mínění a úřad přijal. A všichni starci a kněží, velmoži a písaři, a také bagdádští lékaři, se za něho postavili.

Mar Jahballaha pak vstal a přišel do svatého kláštera Mar Michaela z Tar'ilu, kde byl Rabban Sauma. Mniši už dříve slyšeli o smrti svatého otce Mar Denhy, a když Mar Jahballaha přišel, přijali ho s radostí a těšili ho; a řekli mu, že souhlasí s tím, aby byl zvolen katolikosem. Bylo to hnutí Boží a čin, který vyšel od Boha a který bylo všechno stvoření nuceno vykonat. A když o tom mluvil s Rabbanem Saumou, řekl mu Rabban: „Toto je věc Boží a nemůžeš žádat, abys jí byl zproštěn; pojďme proto ihned ke králi Abakovi,8 a svolí-li k tomu, dojde věc svého završení.“

I vstali a vydali se do Ázerbájdžánu spolu se starými a ctihodnými muži, s otci a mnichy, kteří je doprovázeli, neboť v té době králové trávívali léto v oněch místech. A dorazili tam, kde král pobýval, na Černou horu, která je persky známa jako Sijáh Kúh;9 emírové je uvedli a přednesli jejich žádost. A řekli králi: „Ať král žije navěky! Katolikos je mrtev a všichni křesťané si přejí a shodli se na tom, aby na jeho místo nastoupil tento metropolita, který přišel ze zemí Východu, aby šel do Jeruzaléma. Co král poroučí?“ Abaka odpověděl: „Tato čistota myšlenek a svědomí je hodna obdivu. A Bůh je s těmi, kdo ho hledají a činí jeho vůli. Tento muž a jeho druh přišli z Východu, aby šli do Jeruzaléma; to, co je potkalo, stalo se z vůle Boží. I my chceme posloužit vůli Boží a prosbě křesťanů: on ať stane v jejich čele a ať usedne na stolec.“

A vzal Mar Jahballahu za ruku a řekl mu: „Buď silný a vládni, a kéž je Bůh s tebou a podpírá tě.“ A přikryl mu hlavu pláštěm, neboť měl plášť přehozený přes ramena, a dal mu své vlastní křeslo (sandalí), což byl malý trůn. Dal mu také slunečník (šather), kterému se mongolsky říká sukur;10 ten se zdvíhá nad hlavami králů a královen a jejich dětí a stačí k tomu, aby od nich odvracel sílu slunce i déšť, ale většinou se slunečníky nad nimi rozprostírají proto, aby se jim vzdala čest. A král mu dal i zlatou pajzu, která je znamením těchto králů, a obvyklé výnosy (pukdana),11 to jest písemné příkazy, které ho opravňovaly, aby vládl nade všemi, a také velkou pečeť, která dříve patřila katolikosovi, jeho předchůdci. A přidělil mu velkou částku peněz, které bylo třeba k úhradě výloh spojených s vkládáním rukou.

Potom Rabban Sauma a Mar Jahballaha vstali a přišli do Bagdádu. A odebrali se do velkého kostela v Kóché12 a Mar Jahballaha tam přijal cheirotonii, to jest vkládání rukou, aby držel kormidlo vlády východní církve. A usedl na stolec Seleukie a Ktésifónu prostřednictvím svatého otce Maran-ammeha, metropolity Elamu, světitele a strážce apoštolského stolce, a prostřednictvím otců, kteří tam byli přítomni a kterými byli:

Mar Íšó-zecha, metropolita Sóby13 a Arménie;

Mar Mojžíš, metropolita Arbílu;14

Mar Gabriel, metropolita Mosulu a Ninive;

Mar Eliáš, metropolita Dakúku a Béth Garmaje;

Mar Abrahám, metropolita Tripolisu a Jeruzaléma;

Mar Jakub, metropolita Samarkandu;15

Mar Jan, metropolita Ázerbájdžánu.

A ostatní biskupové, počtem čtyřiadvacet, mezi nimiž byli:

Mar Josef, biskup Salamasu;16

Mar Abrahám, biskup Ušnúku;17

Mar Jan, biskup Šuštaru.18

A toto vkládání rukou se konalo v měsíci druhém tešrí [listopadu], na první neděli období „Posvěcení církve“, roku 1593 Řeků [1281],19 v třicátém sedmém roce jeho věku.

Stalo se pak, že v zimě toho roku sestoupil král Abaka do Bagdádu, a katolikos Mar Jahballaha se k němu odebral v sobotu, která předcházela Pánovu postu.20 A vyložil mu záležitosti křesťanů a nalezl v jeho očích milosrdenství. Král ho obdaroval velikými dary a dal mu výnos (pukdana), aby každý rok vybíral pro kostely a kláštery, pro mnichy, kněze a jáhny dávku třiceti tisíc dinárů čili sto osmdesáti tisíc bílých zúzů.21 A katolikos rozeslal muže, aby v jednotlivých zemích vybrali dar, který by se této částce rovnal. Když však král Abaka odešel z tohoto časného života,22 byl ten dar odepřen.

Vysvětlivky

  1. Mar Denha I., katolikos a patriarcha Církve Východu v letech 1265–1281. Katolikosové sídlili od konce 8. století v Bagdádu, hlavním městě abbásovských chalífů, kterého se roku 1258 zmocnili Mongolové. ↩

  2. Budge: pontifikální plášť (z řeckého birrion). Spolu s pastýřskou holí patřil k odznakům biskupské hodnosti. ↩

  3. Budge klade pohřeb na 24. únor 1281; podle soudobého jakobitského kronikáře Bar Hebraea zemřel Mar Denha v noci na pondělí 24. šebatu [února], jímž začínal velký půst. K „cele“ Budge poznamenává, že to byl ve skutečnosti palác: slovem cela označuje spis každé obydlí mnicha, biskupa i patriarchy. ↩

  4. Elam (Chúzistán v jihozápadním Íránu) byl první mezi metropolitními stolci Církve Východu; jeho metropolitovi tradičně příslušelo světit nově zvoleného patriarchu a uvádět ho na stolec – proto je níže nazván světitelem a strážcem apoštolského stolce (Budge překládá první výraz „disposer“, pořadatel). ↩

  5. Tangut: někdejší říše Si-sia na severozápadě Číny (dnešní Ning-sia a Kan-su), kterou roku 1227 vyvrátili Mongolové; v následující kapitole je metropolitou Tangutu jmenován Íšó-sabran. Tirhán byla diecéze na Tigridu u Sámarry severně od Bagdádu. Túré ztotožňuje Budge s Túr Abdínem, hornatým krajem při horním Tigridu (dnes jihovýchodní Turecko). ↩

  6. Seleukie-Ktésifón, dvojměstí na Tigridu jižně od dnešního Bagdádu, bylo hlavním městem perské říše Sásánovců a původním sídlem katolikosů; v jejich titulu zůstalo i poté, co přesídlili do Bagdádu. ↩

  7. Markos pocházel z turkického křesťanského lidu na severu Číny, jazykem i původem blízkého mongolským vládcům. Stejný důvod volby uvádí i Bar Hebraeus, který dodává, že Jahballaha byl sice slabší ve znalosti nauky a syrského písemnictví, ale byl dobré povahy a bohabojný. ↩

  8. Abaka, druhý mongolský ílchán Persie (vládl 1265–1282), syn Hülegüův a pravnuk Čingischánův. Sám křesťanem nebyl, ale křesťanům přál; o jeho potvrzení v úřadu žádal už katolikos Mar Denha (viz III. kapitolu). ↩

  9. Ázerbájdžán je tu historická země na severozápadě dnešního Íránu (kraj kolem Tabrízu a Marághy), jádro ílchánské říše; na tamních horských pastvinách trávil dvůr léto. Budge klade Černou horu nad městečko Kalantar; vydavatel syrského textu Bedjan se s otazníkem ptá, zda nejde o Karadagh. ↩

  10. Slunečník patřil na asijských dvorech k odznakům panovnické důstojnosti. Slovo šather odpovídá perskému čatr (slunečník, baldachýn); sukur je jeho mongolské jméno. ↩

  11. Pajza byla kovová tabulka s nápisem dovolávajícím se nebe a chánova jména; svému držiteli propůjčovala panovníkovu autoritu a právo žádat cestou koně a zaopatření. Zlatá náležela nejvyšším hodnostářům. Pukdana (syrsky „příkaz“) je písemný výnos panovníka, mongolsky jarlyk. ↩

  12. Kóché byla část Seleukie-Ktésifónu na západním břehu Tigridu. V tamním starobylém „velkém kostele“ byli katolikosové uváděni na stolec i poté, co přesídlili do Bagdádu. ↩

  13. Sóba je syrské jméno města Nisibis (Budge), dnešního Nusaybinu v Turecku při syrské hranici. ↩

  14. Dnešní Irbíl v iráckém Kurdistánu. ↩

  15. Výčet ukazuje, jak rozlehlá byla Církev Východu: zříceniny Ninive leží naproti Mosulu na druhém břehu Tigridu; Béth Garmaj je kraj kolem dnešního Kirkúku v severním Iráku a Dakúk leží jižně od něho; Tripolis v dnešním Libanonu byl tehdy ještě v rukou křižáků (do roku 1289); Samarkand leží v dnešním Uzbekistánu. ↩

  16. Syrsky Salamas, tj. Salmás severozápadně od Urmijského jezera v dnešním Íránu. Budge přepisuje „Salamis“; o kyperskou Salamínu nejde. ↩

  17. Dnešní Ošnavíje jihozápadně od Urmijského jezera; Budge v úvodu uvádí podoby Ašnu a Ušnuh a popisuje je jako kurdské město proslulé obchodem s koňmi, dobytkem a ovcemi. ↩

  18. Budge: Tato tři jména jsou doplněna podle Bedjanovy poznámky na s. 38 syrského vydání. V samém textu Dějin nejsou; Bedjan je uvádí podle Assemaniho Bibliotheca Orientalis (II, s. 456). – Šuštar je město v Chúzistánu, tedy v církevní provincii Elam. ↩

  19. Letopočet „Řeků“ je seleukovská éra, počítaná od podzimu roku 312 př. n. l.; rok 1593 Řeků trval od října 1281 do září 1282 (Budge: listopad 1281). „Posvěcení církve“ je závěrečné období východosyrského církevního roku, čtyři neděle před začátkem doby Zvěstování (adventu); první z nich připadla roku 1281 podle výpočtu na 2. listopad. Jahballahovi bylo šestatřicet let. ↩

  20. Budge: tj. velkému (čtyřicetidennímu) postu. Ten začínal roku 1282 v pondělí 9. února; sobota před ním byla 7. února. ↩

  21. Budge odhaduje 30 000 dinárů na bezmála 15 000 liber šterlinků (v hodnotě roku 1928) a stříbrný zúz s otazníkem asi na 20 pencí. Z textu plyne, že se dinár počítal za šest „bílých“, tj. stříbrných zúzů. ↩

  22. Abaka zemřel 1. dubna 1282 v Hamadánu. ↩