Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Mniši chána Kublaje

VI. Křivá obvinění, jimiž trpěl Mar Jahballaha za dnů krále Ahmada

[Léta 1282–1284, dvůr ílchána Ahmada, Urmi a Marágha. Dva biskupové křivě obviní katolikosa a Rabbana Saumu ze zrady a Mar Jahballaha stráví čtyřicet dní ve vězení. Po Ahmadově pádu nastupuje Arghun a oba biskupové jsou sesazeni.]

O událostech, které bezprostředně následovaly, nebudeme svou řeč protahovat. Zkrátka, po Abakovi povstal jako král jeho bratr Ahmad,¹ syn Hülegüův. Tomu se nedostávalo vzdělání ani vědění a velmi pronásledoval křesťany, a to proto, že se stýkal s Hagarovci,² k jejichž náboženství se klonil, a také kvůli dvěma závistivým starcům,³ kteří našli příležitost, jak splnit svou touhu.

Ti předstoupili před krále s pomocí jistých bludných mužů, z nichž jeden se jmenoval Šams ad-Dín a byl pánem dívánu, to jest představeným písařů státní pokladny,⁴ a druhý byl šajch Abd ar-Rahmán.⁵ A ti očernili katolikosa Mar Jahballahu a Rabbana Saumu a vznesli proti nim u krále obvinění; řekli: „Srdce těchto mužů je s Arghunem, synem Abakovým, a psali proti vám, králi, zrádné věci králi králů, chánovi.⁶ A emír Šamot má na té zradě účast.“ Ten byl mnichem a asketou a v té době byl eparchou města Mosulu a jeho kraje.⁷

Tito dva muži pak užili Ahmada jako nástroje k tomu, aby splnili svou touhu, a to prostřednictvím obou starců, o nichž už byla řeč, totiž Íšó-sabrana, metropolity Tangutu, a Šimona, biskupa z Arni.⁸ Tito dva biskupové se spolu smluvili a dohodli se, že jeden z nich se stane katolikosem a ten druhý metropolitou a generálním vizitátorem. A když ten záměr z vnuknutí Protivníka vstoupil do jejich mysli, zosnovali tento svůj úklad tak, jak jsme popsali.

Král pak, jemuž se nedostávalo rozumu, protože odvrhl Boha, neuvážil ve své mysli a neřekl si: „Tito muži nemohou mít z té věci žádný užitek; proč by se tedy měli uchylovat ke křivým obviněním?“, nýbrž uvěřil slovům těch lstivých. A na jeho rozkaz byli katolikos Mar Jahballaha a Rabban Sauma a emír Šamot předvedeni do Velkého domu.⁹ Po výnosech (pukdana), které jim dříve vydal, odňal Mar katolikosovi dům i pajzu.¹⁰ A když Mar Jahballaha a Rabban Sauma vešli do soudní síně, nevěděli, co se po nich žádá, a zůstali tam stát ohromeni a říkali: „Co jsme to učinili?“ A posel, který je do soudní síně přivedl, jim řekl: „Vaši svatí starci a písaři a lidé vašeho společenství vznesli proti vám před králem obvinění.“

A velcí emírové, to jest soudcové, řekli katolikosovi: „Co zlého jste viděl na králi, že o něm lžete a že o něm posíláte pomluvy králi králů, chánovi, a říkáte: ‚Tento muž opustil cestu svých otců a stal se muslimem‘?“ Katolikos odpověděl: „Nic takového si nejsem vědom.“ A soudcové mu řekli: „Tyto věci proti vám vypověděli vaši písaři.“ I přivedli soudcové písaře, a když byl každý z nich vyslechnut zvlášť, každý z nich vypověděl to, co věděl. A Mar katolikos řekl: „Emírové, proč se namáháte? Přiveďte zpět toho posla, u kterého jsou dopisy, a prozkoumejte je. Jestliže se obvinění, které bylo proti mně vzneseno, ukáže pravdivým, zemřu bez reptání a ve své vlastní krvi. Jestliže se však ukáže lživým, je na vás, abyste soudili a zjednali mi odplatu.“

Emírové ten návrh přijali a oznámili jej králi; a král poslal za tím poslem a všechny dopisy mu byly odebrány v blízkosti Chorásánu.¹¹ A když byly dopisy otevřeny a přečteny, nenašlo se v nich nic, co by se těm obviněním jakkoli podobalo. Soudcové však o tom katolikosovým žalobcům nic neřekli, a z toho víme, že jim ty dopisy posloužily jen za záminku.

A katolikos zůstal ve vězení čtyřicet dní, o něco více či méně, ve velké úzkosti a v hořkém utrpení a trýzni po celý den, dokud ho Bůh ve svém milosrdenství nenavštívil a dokud nebyl zachráněn od smrti. Král Ahmad se totiž na něho nesmírně hněval, a jako žíznivý člověk touží po chladné vodě, právě tak král žíznil po tom, aby prolil jeho krev. A byl by to učinil, kdyby nebylo anděla Prozřetelnosti, který spravuje tento svatý stolec a který zapůsobil na královu matku¹² a na emíry a zabránil mu uskutečnit myšlenku, kterou si umyslil. A dále: na slovo těch, o nichž jsme se zmínili, nalezl katolikos v králových očích milosrdenství; a král mu vrátil výnos (pukdana) i pajzu, potěšil jeho srdce a propustil ho.

Tehdy se Mar Jahballaha rozloučil s králem a odešel do města Urmi. A v kostele Mart Marjam¹³ viděl sen a poznal, že krále už nikdy neuvidí. Po několika dnech pak dorazil do města Marághy,¹⁴ on i biskupové, kteří proti němu vznesli obvinění.

A král Ahmad a jeho vojska táhli do Chorásánu, aby se zmocnili krále Arghuna, syna krále Abaky. Ujednal totiž s těmi dvěma osobami, o nichž byla řeč výše, a s náčelníky Arabů, že až se toho prince zmocní, pobije ostatní královské syny a že se stane chalífou v Bagdádu¹⁵ a že ukončí i život katolikosův. Jeho myšlenka však vyšla naprázdno a jeho záměr neměl výsledku, neboť Pán maří myšlenky synů lidských a utvrzuje svůj úradek. On sesazuje krále a dává králům pominout, ale jeho království trvá navěky.¹⁶ A Ahmadova vojska se rozprchla – větší část vojska se totiž přidala na stranu Arghunovu – a Ahmad byl zajat a zabit.¹⁷

Jedné noci, dříve než uslyšel o tom, co se stalo králi Ahmadovi, měl Mar Jahballaha sen. A zdálo se mu, že k němu přišel mladík krásného vzhledu a nesl v rukou mísu, která byla přikryta ubrouskem; a řekl katolikosovi: „Vstaň a jez, co je položeno na míse.“ A když odhrnul roušku, našel na míse vařenou hlavu; a snědl celou tu hlavu a nenechal nic kromě kostí čelisti. Mladík mu řekl: „Víš, co jsi snědl?“ A katolikos mu odpověděl: „Nevím.“ A mladík mu řekl: „Byla to hlava krále Ahmada.“ Katolikos se hned probudil a byl vyděšen. A po několika dnech přišla zpráva o zavraždění krále, o kterém už byla řeč, a také novina, že kraluje král Arghun.¹⁸ A katolikosova radost byla veliká, ne kvůli Ahmadově smrti, ale proto, že se králem stal Arghun.

A tehdy hned se katolikos a starci a mniši vydali, aby králi Arghunovi blahopřáli a aby mu vzdali poctu, kterou jsou křesťané povinni vzdávat svým králům podle apoštolského přikázání: „Každá duše ať je poddána svrchovaným mocem, které vládnou, neboť není moci, která by nebyla od Boha“ (Ř 13,1). A když katolikos krále Arghuna spatřil a blahopřál mu, modlil se za trvání jeho království. Arghun mu prokázal převelikou čest a povýšil jeho hodnost, když uslyšel, co se mu přihodilo od krále, jeho předchůdce. A když se dozvěděl, jak se ke katolikosovi zachovali ti dva svatí biskupové, o nichž jsme se zmínili výše, rozkázal, aby byli zahubeni.

Tehdy mu katolikos Mar Jahballaha řekl: „Králi, kéž žijete navěky! My křesťané máme zákony, a každý, kdo je neplní, se nazývá přestupníkem zákona. Náš zákon nežádá zabití člověka, nýbrž jen odsouzení jeho viny; a hle, je mnoho druhů trestů, které mu mohou uložit ti, kdo provinilce kázní. Podle našeho zákona nelze nad těmito ctihodnými muži vynést rozsudek smrti, nýbrž jen rozsudek úplného sesazení z té hodnosti, jejíž služba jim byla svěřena.“

A tato rada se králi zalíbila; propustil katolikosa s velikou ctí a ten se s velikou radostí vrátil do své cely. A když se ctihodní otcové shromáždili u katolikosa, aby ho pozdravili a potěšili, nastalo jednání o skutku oněch starců, o nichž už byla řeč. Po dlouhém rokování, a když ti starci přiznali svou vinu, dospěli otcové k rozhodnutí a oba biskupy sesadili; a ti byli vyloučeni z každého církevního úřadu, který zastávali.