Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Mniši chána Kublaje
VI. Křivá obvinění, jimiž trpěl Mar Jahballaha za dnů krále Ahmada
[Léta 1282–1284, dvůr ílchána Ahmada, Urmi a Marágha. Dva biskupové křivě obviní katolikosa a Rabbana Saumu ze zrady a Mar Jahballaha stráví čtyřicet dní ve vězení. Po Ahmadově pádu nastupuje Arghun a oba biskupové jsou sesazeni.]
O událostech, které bezprostředně následovaly, nebudeme svou řeč protahovat. Zkrátka, po Abakovi povstal jako král jeho bratr Ahmad,1 syn Hülegüův. Tomu se nedostávalo vzdělání ani vědění a velmi pronásledoval křesťany, a to proto, že se stýkal s Hagarovci,2 k jejichž náboženství se klonil, a také kvůli dvěma závistivým starcům,3 kteří našli příležitost, jak splnit svou touhu.
Ti předstoupili před krále s pomocí jistých bludných mužů, z nichž jeden se jmenoval Šams ad-Dín a byl pánem dívánu, to jest představeným písařů státní pokladny,4 a druhý byl šajch Abd ar-Rahmán.5 A ti očernili katolikosa Mar Jahballahu a Rabbana Saumu a vznesli proti nim u krále obvinění; řekli: „Srdce těchto mužů je s Arghunem, synem Abakovým, a psali proti vám, králi, zrádné věci králi králů, chánovi.6 A emír Šamot má na té zradě účast.“ Ten byl mnichem a asketou a v té době byl eparchou města Mosulu a jeho kraje.7
Tito dva muži pak užili Ahmada jako nástroje k tomu, aby splnili svou touhu, a to prostřednictvím obou starců, o nichž už byla řeč, totiž Íšó-sabrana, metropolity Tangutu, a Šimona, biskupa z Arni.8 Tito dva biskupové se spolu smluvili a dohodli se, že jeden z nich se stane katolikosem a ten druhý metropolitou a generálním vizitátorem. A když ten záměr z vnuknutí Protivníka vstoupil do jejich mysli, zosnovali tento svůj úklad tak, jak jsme popsali.
Král pak, jemuž se nedostávalo rozumu, protože odvrhl Boha, neuvážil ve své mysli a neřekl si: „Tito muži nemohou mít z té věci žádný užitek; proč by se tedy měli uchylovat ke křivým obviněním?“, nýbrž uvěřil slovům těch lstivých. A na jeho rozkaz byli katolikos Mar Jahballaha a Rabban Sauma a emír Šamot předvedeni do Velkého domu.9 Po výnosech (pukdana), které jim dříve vydal, odňal Mar katolikosovi dům i pajzu.10 A když Mar Jahballaha a Rabban Sauma vešli do soudní síně, nevěděli, co se po nich žádá, a zůstali tam stát ohromeni a říkali: „Co jsme to učinili?“ A posel, který je do soudní síně přivedl, jim řekl: „Vaši svatí starci a písaři a lidé vašeho společenství vznesli proti vám před králem obvinění.“
A velcí emírové, to jest soudcové, řekli katolikosovi: „Co zlého jste viděl na králi, že o něm lžete a že o něm posíláte pomluvy králi králů, chánovi, a říkáte: ‚Tento muž opustil cestu svých otců a stal se muslimem‘?“ Katolikos odpověděl: „Nic takového si nejsem vědom.“ A soudcové mu řekli: „Tyto věci proti vám vypověděli vaši písaři.“ I přivedli soudcové písaře, a když byl každý z nich vyslechnut zvlášť, každý z nich vypověděl to, co věděl. A Mar katolikos řekl: „Emírové, proč se namáháte? Přiveďte zpět toho posla, u kterého jsou dopisy, a prozkoumejte je. Jestliže se obvinění, které bylo proti mně vzneseno, ukáže pravdivým, zemřu bez reptání a ve své vlastní krvi. Jestliže se však ukáže lživým, je na vás, abyste soudili a zjednali mi odplatu.“
Emírové ten návrh přijali a oznámili jej králi; a král poslal za tím poslem a všechny dopisy mu byly odebrány v blízkosti Chorásánu.11 A když byly dopisy otevřeny a přečteny, nenašlo se v nich nic, co by se těm obviněním jakkoli podobalo. Soudcové však o tom katolikosovým žalobcům nic neřekli, a z toho víme, že jim ty dopisy posloužily jen za záminku.
A katolikos zůstal ve vězení čtyřicet dní, o něco více či méně, ve velké úzkosti a v hořkém utrpení a trýzni po celý den, dokud ho Bůh ve svém milosrdenství nenavštívil a dokud nebyl zachráněn od smrti. Král Ahmad se totiž na něho nesmírně hněval, a jako žíznivý člověk touží po chladné vodě, právě tak král žíznil po tom, aby prolil jeho krev. A byl by to učinil, kdyby nebylo anděla Prozřetelnosti, který spravuje tento svatý stolec a který zapůsobil na královu matku12 a na emíry a zabránil mu uskutečnit myšlenku, kterou si umyslil. A dále: na slovo těch, o nichž jsme se zmínili, nalezl katolikos v králových očích milosrdenství; a král mu vrátil výnos (pukdana) i pajzu, potěšil jeho srdce a propustil ho.
Tehdy se Mar Jahballaha rozloučil s králem a odešel do města Urmi. A v kostele Mart Marjam13 viděl sen a poznal, že krále už nikdy neuvidí. Po několika dnech pak dorazil do města Marághy,14 on i biskupové, kteří proti němu vznesli obvinění.
A král Ahmad a jeho vojska táhli do Chorásánu, aby se zmocnili krále Arghuna, syna krále Abaky. Ujednal totiž s těmi dvěma osobami, o nichž byla řeč výše, a s náčelníky Arabů, že až se toho prince zmocní, pobije ostatní královské syny a že se stane chalífou v Bagdádu15 a že ukončí i život katolikosův. Jeho myšlenka však vyšla naprázdno a jeho záměr neměl výsledku, neboť Pán maří myšlenky synů lidských a utvrzuje svůj úradek. On sesazuje krále a dává králům pominout, ale jeho království trvá navěky.16 A Ahmadova vojska se rozprchla – větší část vojska se totiž přidala na stranu Arghunovu – a Ahmad byl zajat a zabit.17
Jedné noci, dříve než uslyšel o tom, co se stalo králi Ahmadovi, měl Mar Jahballaha sen. A zdálo se mu, že k němu přišel mladík krásného vzhledu a nesl v rukou mísu, která byla přikryta ubrouskem; a řekl katolikosovi: „Vstaň a jez, co je položeno na míse.“ A když odhrnul roušku, našel na míse vařenou hlavu; a snědl celou tu hlavu a nenechal nic kromě kostí čelisti. Mladík mu řekl: „Víš, co jsi snědl?“ A katolikos mu odpověděl: „Nevím.“ A mladík mu řekl: „Byla to hlava krále Ahmada.“ Katolikos se hned probudil a byl vyděšen. A po několika dnech přišla zpráva o zavraždění krále, o kterém už byla řeč, a také novina, že kraluje král Arghun.18 A katolikosova radost byla veliká, ne kvůli Ahmadově smrti, ale proto, že se králem stal Arghun.
A tehdy hned se katolikos a starci a mniši vydali, aby králi Arghunovi blahopřáli a aby mu vzdali poctu, kterou jsou křesťané povinni vzdávat svým králům podle apoštolského přikázání: „Každá duše ať je poddána svrchovaným mocem, které vládnou, neboť není moci, která by nebyla od Boha“ (Ř 13,1). A když katolikos krále Arghuna spatřil a blahopřál mu, modlil se za trvání jeho království. Arghun mu prokázal převelikou čest a povýšil jeho hodnost, když uslyšel, co se mu přihodilo od krále, jeho předchůdce. A když se dozvěděl, jak se ke katolikosovi zachovali ti dva svatí biskupové, o nichž jsme se zmínili výše, rozkázal, aby byli zahubeni.
Tehdy mu katolikos Mar Jahballaha řekl: „Králi, kéž žijete navěky! My křesťané máme zákony, a každý, kdo je neplní, se nazývá přestupníkem zákona. Náš zákon nežádá zabití člověka, nýbrž jen odsouzení jeho viny; a hle, je mnoho druhů trestů, které mu mohou uložit ti, kdo provinilce kázní. Podle našeho zákona nelze nad těmito ctihodnými muži vynést rozsudek smrti, nýbrž jen rozsudek úplného sesazení z té hodnosti, jejíž služba jim byla svěřena.“
A tato rada se králi zalíbila; propustil katolikosa s velikou ctí a ten se s velikou radostí vrátil do své cely. A když se ctihodní otcové shromáždili u katolikosa, aby ho pozdravili a potěšili, nastalo jednání o skutku oněch starců, o nichž už byla řeč. Po dlouhém rokování, a když ti starci přiznali svou vinu, dospěli otcové k rozhodnutí a oba biskupy sesadili; a ti byli vyloučeni z každého církevního úřadu, který zastávali.
Vysvětlivky
-
Ahmad Tegüder, třetí ílchán (vládl 1282–1284), syn Hülegüův a mladší bratr Abakův. Budge: je znám také jako Nekudar či Takudar a byl pokřtěn jménem Nikaleos, tj. Mikuláš. Později přijal islám. Autorův soud je zaujatý: jakobitský kronikář Bar Hebraeus naopak uvádí, že Ahmad zpočátku potvrdil církvím a duchovním osvobození od daní. ↩
-
Hagarovci (syrsky Hagarájé) jsou potomci Hagar, matky Izmaelovy (Gn 16), tj. Arabové a vůbec muslimové. ↩
-
Budge: tj. biskupům. Jsou jmenováni v následujícím odstavci. ↩
-
Šams ad-Dín Muhammad Džuvajní, sáhib-díván, tj. nejvyšší správce financí a první ministr ílchánů Hülegüa, Abaky i Ahmada, bratr dějepisce Atá Malika Džuvajního; roku 1284 ho dal Arghun popravit. Budge: byl synem Bahá ad-Dína Muhammada. Pro státní pokladnu užívá syrský text řeckého slova démosion. ↩
-
Šajch Abd ar-Rahmán, muslimský duchovní rádce krále Ahmada. Vedl jeho poselstvo k egyptskému sultánovi Kalávúnovi a po Ahmadově pádu zemřel ve vězení v Damašku. ↩
-
Arghun, syn Abakův, spravoval Chorásán a činil si nárok na otcův trůn. „Králem králů, chánem“ je míněn Kublaj (vládl 1260–1294), velký chán sídlící v Číně, jehož ílchánové uznávali za svrchovaného pána; Budge jeho jméno doplňuje přímo do překladu. Z jeho říše oba mniši přišli, což obvinění dodávalo věrohodnosti. ↩
-
Eparcha je řecký výraz pro místodržitele (syrský text má příbuzné hyparchos). Bar Hebraeus zná emíra, jehož jméno Budge přepisuje Amshut a jehož označuje za příbuzného obou mnichů; ten se u Abaky přimluvil za Jahballahovo zvolení. Jde patrně o tutéž osobu; téhož mínění je vydavatel syrského textu Bedjan. ↩
-
Tangut: někdejší říše Si-sia na severozápadě Číny; její metropolita se účastnil už Jahballahovy volby (viz předchozí kapitolu). Budge: Arni či Arna leželo v diecézi Akra (severovýchodně od Mosulu). ↩
-
Míněn je patrně královský dvůr, kde zasedal soud emírů. ↩
-
Budge poznamenává, že tu v textu patrně vypadlo několik slov. Syrská věta zní doslova „po výnosech, které jim dal, domu Mar katolikosa a pajzu jim odňal“ a lze jí rozumět i tak, že „dům Mar katolikosa“ označuje katolikosa a jeho lidi, jimž král výnosy kdysi vydal. Smysl je patrně ten, že král odňal katolikosovi dříve vydané výnosy i pajzu; obojí mu později vrátil. ↩
-
Chorásán je rozlehlá země na severovýchodě Íránu, přes kterou vedla cesta do Střední Asie a do Číny. ↩
-
Budge: Kutuj-chatun, vdova po Hülegüovi (syrský text ji nejmenuje); podle Budge byla patrně křesťanka. Za vlády svého syna měla na dvoře velký vliv. ↩
-
Urmi je dnešní Urmíja západně od stejnojmenného jezera v severozápadním Íránu. Mart Marjam znamená „paní Maria“ (mart je ženský protějšek titulu mar); kostel tohoto zasvěcení stojí v Urmíji dodnes. ↩
-
Marágha, město v Ázerbájdžánu východně od Urmijského jezera, první sídelní město ílchánů; později tu sídlil i Mar Jahballaha. ↩
-
Bagdádský chalífát Abbásovců vyvrátil roku 1258 Ahmadův otec Hülegü. Tvrzení, že se Ahmad chtěl stát chalífou, je třeba brát s rezervou jako výpověď jeho odpůrce. ↩
-
Srov. Ž 33,10–11 a Da 2,21. ↩
-
Budge: roku 1284. Ahmad byl popraven 10. srpna 1284. ↩
-
Arghun, čtvrtý ílchán (vládl 1284–1291). Sám byl buddhista, ale křesťanům přál a hledal spojence na křesťanském Západě proti egyptským mamlúkům; proto roku 1287 vyslal do Evropy Rabbana Saumu. ↩