Staré texty

Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Mniši chána Kublaje

X. Smrt Rabbana Saumy a králů Gajchatua a Bajdua

[Léta 1293–1295, Marágha, Bagdád a královský tábor na Alataku. Rabban Sauma dokončuje svůj kostel a v lednu 1294 umírá v Bagdádu; v bojích o trůn hynou ílcháni Gajchatu a Bajdu a moci se ujímá Arghunův syn Gházán.]

Rabban Sauma se dnem i nocí lopotil v kostele, který postavil, a všechno v něm dokonale uspořádal. Výdaje na stavbu kostela a na zřízení nadání, to jest vakfu, které mu bylo určeno, dosáhly částky sto pěti tisíc zúzů,1 více či méně. Pravidelně konal bohoslužbu a odříkával hodinky a byl nadmíru horlivý v tom, aby se eucharistická bohoslužba, kterou v tom kostele zavedl, sloužila bez ustání. A nalezl velké odpočinutí v cele, kterou si postavil po boku kostela; až dodnes je on sám její ozdobou a modlitby i slavení eucharistie v ní neustávají. Kéž mu náš Pán dá jako odměnu za jeho námahu blaženost nebeského království a podíl se svatými ve vznešených končinách nejvyššího nebe. A když dokončil kostel, o němž jsme výše mluvili, sestoupil Rabban Sauma ve službě Mar katolikosa do Bagdádu, roku 1605 Řeků [1293].2

A když v měsíci prvním tešrí [říjnu] toho roku král Bajdu,3 syn bratra krále Abaky, uspořádal na místě zvaném Sirzur4 velkou hostinu na počest katolikosa a shromáždil k ní všechny hodnostáře svého dvora, vstal od ní Rabban Sauma churav, s tělem rozladěným, a padl, zachvácen horečkou. Druhého dne se rozloučil s králem Bajduem a dorazil do města Arbílu kvůli naléhavým záležitostem a aby se potěšil s lidmi z církve.5 Nemoc Rabbana Saumy se zhoršovala a zmocnily se ho kruté bolesti, ale udržel se naživu, dokud katolikos nedorazil do města Bagdádu. Jeho choroba ztěžkla, uzdravení se dalo na útěk, nad jeho životem se ztratila naděje a on odešel z tohoto světa nicoty a soužení do světa svatosti a do města svatých, do Jeruzaléma, který je v nebesích, v noci na neděli po Zjevení Páně, kdy se říká modlitba začínající slovy „Le’edtach lukdam“, 10. druhého kánúnu [ledna] téhož roku.6 Jeho svaté tělo bylo pohřbeno v Dárat Rhómájé,7 na severní straně oltáře, venku ve vnitřním dvoře, na jižní straně domu modlitby. Kéž je jeho úděl s otci katolikosy, mezi něž byl uložen! A kéž mu náš Pán dá odpočinutí a postaví ho po své pravici ve veliký den odplaty, kdy odměnou spravedlnosti a vahami pravdy odplatí každému podle jeho práce!

Mar Jahballaha, katolikos, nesl smrt Rabbana Saumy s převelikým zármutkem a jeho pláč dolehl až k nebesům; truchlil s lidem v jeho žalu, aby nikdo nemohl říci, že se přemáhá a truchlí stranou od nich. Velmoži a přední muži, to jest správcové, a všichni otcové města Bagdádu ho přišli potěšit, ale útěchu přijal jen s největší námahou třetího dne a vrátil se na svůj stolec. A bylo namístě, aby trpěl, a velel to zákon přirozenosti, neboť zesnulý byl muž statečný; byl silnou paží a oporou brány patriarchovy cely, nejen samého katolikosa, ale každého křesťana, který k němu přišel.

A katolikos strávil onu zimu v Bagdádu. V den velkého svátku8 se vydal na cestu a setkal se s vítězným králem Gajchatuem na Alataku, kde byl královský tábor. A král ho poctil mnoha dary, to jest dal mu plášť veliké ceny a dva nádherné jízdní mezky, přidělil mu „sukur“, to jest šather,9 a dal mu šedesát tisíc zúzů.10 Neodepřel mu nic, oč Mar katolikos požádal, kdykoli jen otevřel ústa. Potom se Mar katolikos vrátil z tábora vítězného krále a položil základy svatého kláštera svatého Mar Jana Křtitele na severní straně města Marághy, ve vzdálenosti asi dvou třetin parasangy,11 více či méně, od města, v roce, o němž byla řeč, na konci měsíce hazíránu [června]. Zdi vystavěl téměř až do vrchu a chrámovou loď až tam, kde začíná střecha.

Tu se náhle strhly bouře a v království se vysoko zvedly vlny zmatku; emírové se zachovali ke králi zrádně, vichry utrpení zesílily nad světem a na stvoření padl zmatek. A lidé byli zabíjeni bez dostatečné příčiny a velmi mnoho vesnic bylo násilím vypleněno vojáky. V zimě roku 1606 podle letopočtu Javanova [1294/95] byly přerušeny cesty z Ázerbájdžánu do Bagdádu a do Dijárbakru12 a bojovníci neustávali v rozbrojích, které rozpoutali, až nakonec zahubili krále Gajchatua násilnou smrtí a vydali království králi Bajduovi. Ten nešťastný princ přijal království jen ze strachu o svůj život. Zůstal na trůně od 24. nísánu [dubna] do 25. ílúlu [září] téhož roku, více či méně.13 Spravoval a kraloval ve zmatku a prodlužoval své dny v ustavičném strachu.

Aniž bychom své vyprávění příliš protahovali a své dějiny, které mají určitý cíl, obraceli poněkud jinam, nelze úplně vylíčit úklady, úskoky, lstivé nástrahy a zrádné skutky, které nepřátelé království rozpoutali za pěti měsíců zápasu mezi Bajduem a vítězným králem Gházánem,14 synem zemřelého krále Arghuna. Abychom to řekli krátce: vrahové blaženého krále Gajchatua ukládali o život i jeho nástupci Bajduovi. Tehdy nastal rozkol a celý svět se ocitl ve zmatku. Národy Arabů povstaly, aby se pomstily církvi a jejím dětem za zkázu, kterou jim způsobil otec těchto králů.15 Tu náhle, v neděli, kdy se říká modlitba „La-mese puma“,16 toho roku, 25. ílúlu, se roznesla zvěst o útěku krále Bajdua a o jeho záhubě a s ní přišly i důkazy toho, že Bůh církev vskutku a vpravdě opustil.

Vysvětlivky

  1. Vakf (arab. waqf): v islámském právu nezcizitelná zbožná nadace; text tak označuje nadání kostela. Zúz je stříbrná mince; podle údaje v závěru spisu šlo šest zúzů na jeden dinár, takže jde o 17 500 dinárů. Budge odhaduje částku s otazníkem na 8 250 liber své doby. ↩

  2. „Rok Řeků“ je seleukovská éra, počítaná od října 312 př. n. l.; rok 1605 začal v říjnu 1293 a první tešrí, o němž je řeč vzápětí, je tedy říjen 1293 (1605 − 312). Budge vztahuje údaj měsíce k Saumově cestě; syrský text jej spojuje až s Bajduovou hostinou. Bagdád byl od konce 8. století sídlem katolikosů církve Východu. ↩

  3. Bajdu († 1295), vnuk Hülegüův a synovec Abakův. Králem ho autor nazývá předčasně – ílchánem se stal až roku 1295; tehdy byl jedním z princů a pobýval v Iráku. Syrský text tu má dvakrát podobu Bajdar (u Budge Baidar a Bidar, s opravou na Baidu), dále už Bajdó. ↩

  4. Budge: Šahrazúr v Kurdistánu – kraj a někdejší město poblíž dnešní Sulajmáníje v iráckém Kurdistánu. ↩

  5. Arbíl: dnešní Irbíl v iráckém Kurdistánu, město s početnou křesťanskou obcí a sídlo metropolity. Budge překládá nejistě „užil laskavosti (?) lidí z církve“; syrské busámá znamená potěšení, radost. ↩

  6. Neděle se ve východosyrském obřadu označují počátečními slovy hymnu toho dne (Budge překládá: „Tvé církvi“). Druhý kánún roku 1605 Řeků je leden 1294; 10. leden toho roku skutečně připadl na neděli, první po Zjevení Páně (6. ledna). Syrský text má jen „desátého kánúnu“; že jde o druhý kánún, doplnil už vydavatel Bedjan a po něm Budge. ↩

  7. Syrsky „Dvůr Římanů“ (arab. Dár ar-Rúm): křesťanská čtvrť s kostelem a klášterem v Bagdádu, sídlo a pohřebiště katolikosů. „Římany“ jsou tu míněni Byzantinci, podle nichž čtvrť patrně dostala jméno. ↩

  8. Velikonoce, roku 1294 dne 18. dubna. Alatak je letní sídlo ílchánů v horách severně od jezera Van (viz kap. IX). ↩

  9. Sukur (mongolsky šükür) i šather (persky čatr) znamenají slunečník nošený nad hodnostářem jako odznak vysoké hodnosti; Budge tu druhé slovo rovnou překládá „slunečník“. ↩

  10. Syrský text výslovně uvádí šedesát tisíc zúzů. Podle poměru uvedeného v závěru spisu deset tisíc dinárů. Budge tu klade 60 000 zúzů naroveň 5 000 dinárů čili 2 500 liber; jeho přepočty nejsou jednotné. ↩

  11. Parasanga (perská míle) měří asi 5,5 až 6 km; slovo „dvou“ doplnil Budge, který vzdálenost odhaduje na dvě míle; Bedjanův text má patrně „asi třetinu parasangy“ a dva rukopisy množné číslo „třetin“. Klášter svatého Jana Křtitele byl podle kap. XV dokončen a vysvěcen až v září 1301; roku 1317 v něm byl Mar Jahballaha pohřben. ↩

  12. Javan je biblické jméno Řeků (Gn 10,2); „letopočet Javanův“ je tedy táž seleukovská éra a zima roku 1606 je zima 1294/95. Dijárbakr: kraj na horním Tigridu kolem města Ámidu (dnešní Diyarbakır v jihovýchodním Turecku). ↩

  13. Gajchatua svrhlo spiknutí emírů; v březnu 1295 byl uškrcen tětivou, aby nebyla prolita královská krev. Bajdu byl ílchánem jen od jara do podzimu 1295: když jeho vojsko přešlo ke Gházánovi, dal se na útěk, byl zajat a počátkem října popraven. ↩

  14. Gházán, syn Arghunův, ílchán v letech 1295–1304, do té doby místodržitel Chorásánu, vychovaný jako buddhista. V červnu 1295 přijal na radu emíra Naurúze islám, čímž získal muslimské emíry i vojsko; v listopadu 1295 byl nastolen. ↩

  15. Míněn je Hülegü (1256–1265), zakladatel dynastie ílchánů, který roku 1258 dobyl Bagdád a dal usmrtit posledního abbásovského chalífu; křesťané byli tehdy ušetřeni a za prvních ílchánů požívali přízně. „Arabové“ jsou v tomto spise muslimové vůbec. ↩

  16. Opět označení neděle počátkem hymnu (Budge překládá: „Ústa nestačí“). 25. září 1295 připadlo na neděli. ↩