Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Mniši chána Kublaje
XI. Pronásledování Mar Jahballahy a křesťanů v Maráze
[Podzim 1295 až jaro 1296, Marágha a Tabríz. Po Gházánově vítězství rozesílá emír Naurúz rozkaz bořit kostely; katolikos je v Maráze zajat, mučen a vydírán, před zabitím ho zachrání arménský král a zimu stráví na útěku a v úkrytech.]
A jistý muž, jeden z emírů, který se jmenoval Naurúz1 a nebál se Boha, se dal do díla a rozeslal listy po rukou poslů a nechal do čtyř stran panství tohoto království rozletět rozkaz tohoto znění: „Kostely ať jsou vyvráceny z kořene a oltáře ať jsou převráceny, slavení eucharistie ať ustane a chvalozpěvy i zvuky svolávání k modlitbě ať jsou zrušeny; a představení křesťanů i představení židovských shromáždění a přední muži mezi nimi ať jsou pobiti.“2
A téže noci se zmocnili Mar katolikosa v jeho cele v Maráze3 a venku mimo dům nikdo o jeho zajetí nic nevěděl, dokud se nerozednilo. A od rána toho dne, což byl druhý den týdne [pondělí], vcházeli do jeho cely a vyplenili všechno, co v ní bylo, to, co bylo staré, i to, co bylo nové, a nenechali ve zdech ani hřebík.
A následující noci, na třetí den týdne [úterý], což bylo 27. ílúlu [září], bili katolikosa celou noc ti, kdo se ho zmocnili. A co se týče ctihodných mužů, kteří byli s ním, některé z nich Arabové svázali nahé provazy; jiní odhodili svůj šat a dali se na útěk a jiní se vrhali z vysokých míst dolů. A katolikosa pověsili na provaze hlavou dolů, vzali hadr, jímž se utírá, to jest prachovku, nasypali do něj popel a uvázali mu jej přes ústa; a jeden ho bodal do prsou rožněm a říkal: „Opusť tuto svou víru, abys nezahynul; staň se Hagarovcem4 a budeš zachráněn.“ A katolikos plakal a neodpověděl jim ani slovo. A bili ho holí přes stehna a přes zadek. Vyvedli ho také nahoru na střechu cely a říkali: „Dej nám zlato, a pustíme tě; ukaž nám své poklady, ukaž nám věci, které jsi ukryl, a odhal nám své skrýše, a pustíme tě.“
A Mar katolikos, protože byl oděn tělem slabým a citlivým na bolest, se bál smrti. I začal na střeše volat: „Kde jsou učedníci? Jak to, že se ti, které jsem vychoval, dali na útěk? K čemu je nám majetek? Pojďte a vykupte svého otce od těch, kdo ho chtějí neprávem prodat, vykupte svého mistra.“ Lid pak, muži i ženy, mladíci i děti, v temnotě půlnoci křičel s hořkými slzami, ale nikdo se pro strach nemohl ke katolikosovi přiblížit. Přece však nacházeli pomoc ve svém pláči a utíkali se ke své modlitbě se slovy: „Ano, hory, padněte na nás! Pahorky, přikryjte nás!“ (L 23,30). A tak se naplnilo proroctví proroka Syřanů,5 který řekl:
Protože jsme pohrdli cestou a hleděli jsme na ni s velkým opovržením, učinil nás Bůh potupou pro ty, kdo jsou vně, abychom od nich pili posměch. Nečistí zpustošili naše kostely, protože jsme se v nich nemodlili tak, jak se sluší; poskvrnili oltář, který je před ním, protože jsme u něj nekonali službu čistou.
Nakonec, abychom své vyprávění nečinili příliš dlouhým, někteří z učedníků patriarchovy cely šli a udělali dluh patnácti tisíc zúzů6 a dávali ty peníze po částech Arabům v naději, že tak katolikosa vykoupí. A když ti, kdo se katolikosa zmocnili, dostali částku pěti tisíc dinárů a kalichy a eucharistické patény a všechno, co bylo v cele, i onen dluh, vyšli z cely v poledne třetího dne týdne.
A tehdy se strhla veliká vřava a národy Arabů se s velkým náporem přihnaly, aby zbořily veliký kostel Mar Šalíty,7 svatého mučedníka, a zbořily jej. A pobraly všechno, co v něm bylo, závěsy i nádoby a ostatní věci, jichž se užívá při bohoslužbě. A hluk jejich křiku a bouře jejich pokřiků otřásaly bezmála samou zemí i těmi, kdo na ní bydlí. Čtenář těchto dějin, protože nebyl zastižen uprostřed té bouře, si možná pomyslí, že pisatel vypráví báchorku; má-li se však říci holá pravda, ten, kdo tu píše, volá Boha za svědka, že není možné náležitě vylíčit a zapsat ani jedinou z událostí, které se staly!
V onom kostele pak, který postavil Rabban Sauma, byl tehdy ubytován král Hethum, takpur Arménů,8 a velikostí svých darů a pomocí svých vojáků jej zachránil před zkázou. A katolikos, když unikl z rukou těch, kdo se ho zmocnili, utekl k němu a té noci se skryl. Ráno následujícího dne, což byl čtvrtý den týdne [středa], přišel jistý emír, jeden z poslů výše zmíněného Naurúze, a přinesl listy, které nařizovaly katolikosa zabít. A zmocnil se mnoha mužů, mezi nimiž byli i někteří z lidí krále takpura, a řekl jim: „Ukažte mi katolikosa, neboť s ním mám jisté jednání.“ Když to Mar katolikos uslyšel, srdce se mu zachvělo, utekl z kostela a opustil takpura; a král takpur usmířil emíra jistými dary, které mu dal, a ten z Marághy odešel.
Po několika dnech se král takpur sám vydal do Tabrízu a Mar katolikos změnil všechen svůj šat, vyšel sám v podobě jednoho ze sluhů a doprovázel takpura až do města Tabrízu, kam dorazil král Gházán.9 A katolikos se sedm dní skrýval, dokud se takpurovi nepodařilo předstoupit před krále Gházána a oznámit mu, co se s ním stalo; potom ho takpur vyzval, aby šel a spatřil krále. Protože se pak lidé, kteří pravidelně sloužili v katolikosově cele, rozprchli, zůstalo s katolikosem jen několik chudých mladíků, kteří k němu přilnuli, a ti s ním předstoupili před krále Gházána. A král ho neznal; pozdravil ho a položil mu dvě otázky: „Odkud přicházíš?“ a „Jak se jmenuješ?“, a to bylo všechno. Katolikos mu odpověděl a požehnal mu a pak vyšel a do kostí mu vstoupilo chvění.
To však nebylo jen ze strachu před smrtí, nýbrž z toho, že viděl, kam až to došlo se syny křtu!10 A protože ho utěšoval anděl a jeho bdělá mysl ho napomínala slovy: „Nepřišlo na vás žádné pokušení, leč takové, jaké je od synů lidských“ (1 K 10,13), zachovával si i nadále odvahu a s pláčem a sténáním říkal: „Kdo dá mé hlavě vodu a mým očím prameny slz, abych dnem i nocí oplakával zkázu dcery svého lidu?“ (Jr 9,1).11 Tak se ty věci staly.
V těch dnech pak byla zima a královský tábor se přestěhoval do zimoviště v Múghánu;12 a Naurúz, ten proklatec, byl v Tabrízu. A katolikos se bez peněz na výdaje, bez zvířete k jízdě i bez jakéhokoli soumara vrátil do Marághy. Zůstal několik dní ve své cele, a tu ho přišli hledat jiní lidé; unikl však jejich rukám útěkem, a přece se tam, ač se značným nebezpečím, den co den vracel. Bylo přece dobře známo, že všechna sláva, která je z tohoto světa, na sebe nakonec přivolává ponížení, které je od Boha, a že sláva nakonec náleží jen hlubokému ponížení, které člověk snáší pro Boha. Té zimy poslal katolikos do královského tábora jednoho ze svých učedníků, aby dosáhl změny rozkazů a oznámil králi, jak se věci mají. Ten se však vrátil jako člověk, který prchá, neboť nebylo nikoho, kdo by se věci křesťanů ujal nebo kdo by se slitoval nad těmi, kdo byli zdrceni. Tento učedník jen s největší námahou unikl z rukou muže, který byl nevěřící a který opustil svou víru a stal se Hagarovcem.
Po svátku Narození roku 1607 Řeků [1295],13 v neděli, kdy se říká modlitba začínající slovy „Mare kul kad bademuta“, přitáhli proti katolikosovi znovu poslové Naurúze, toho proklatce. Nesli v rukou rozkazy, které pravily: „Vydej nám, katolikosi, těch deset tisíc dinárů, které jsi dostal za času krále Gajchatua. Hle, tu je tamga,14 to jest listina zpečetěná emírovou pečetí, a v ní rozkaz, abys je vrátil.“ Katolikosova cela však byla prázdná, neboť byla už dávno vypleněna. Když to služebníci cely uslyšeli, hned se rozprchli a hledali útočiště v útěku a katolikos zůstal v rukou Mongolů, kteří se stali muslimy, a těch, kdo je přivedli. A na syny církve padl strach – jak veliký, řekl bys, jak veliký! –, a utekli dokonce i ctihodní starci, kteří byli v cele; Mar katolikos zůstal sám v rukou těch proklatých a nestoudných lidí. Té noci jim slíbil, že jim dá vesnici, ale oni nechtěli přijmout nic než zlato. A když mu hned nato začali hrozit bitím, začal si půjčovat peníze a dávat jim je, a po celý ten den, což byl první den týdne [neděle], až k večeru od něho vybrali dva tisíce dinárů.
Tehdy se někteří z jeho učedníků uradili s Mar katolikosem, že mu pomohou k útěku a vysvobodí ho z rukou těch nestoudníků. Zprvu se toho bál, ale když na něj naléhali, dal si říci. A za kuropění ho vyvedli ven malým otvorem v komnatě, v níž byl uvězněn. Ten otvor byl tak malý, že by si člověk pomyslel, že jím neproleze ani dítě; a spustili ho dolů a on odešel na jiná místa a skrýval se.
A když se rozednilo, muslimští Mongolové se velmi rozhněvali a nevěděli, co mají dělat. A také se báli, aby se jim někdo nepomstil se slovy: „Zahubili jste katolikosa.“ Proto hned vyšli z města a vydali se na cestu do Bagdádu.
A zatímco tito lidé odcházeli, dorazil jiný posel, zlý člověk, který byl ještě horší než proklatý Naurúz. A byl s ním křesťan, který se stal muslimem, a přinesl s sebou jiný rozkaz, podle něhož mělo být vydáno třicet šest tisíc dinárů. A protože se Mar katolikos skrýval, zmocnili se ti nestoudní poslové některých učedníků z cely a mnoha ranami a mukami přivedli těla těch učedníků do stavu úplné bezmoci. A pověsili je hlavou dolů ve dnech mrazu a sněhu, kdy byla zima krutější než kterákoli, jakou kdy předtím lidé zažili. A teprve když se shromáždili všichni lidé ve městě, aby dosáhli jejich propuštění, byli učedníci s největší námahou vysvobozeni z rukou těch zlých lidí tím, že bylo zaplaceno šestnáct tisíc dinárů.15 A katolikos a všichni, kdo se ho drželi, ať to byli ctihodní starci, mniši, nebo laici, byli pronásledováni od každého člověka a museli se skrývat v domech laiků. A když se pronásledovatelé dověděli, že jsou v některém domě, ti, kdo se v něm skrývali, hned odcházeli do jiných domů. A tak to trvalo až do velkého svátku Vzkříšení.16
Vysvětlivky
-
Emír Naurúz († 1297), syn Arghuna-aky, dlouholetého mongolského místodržitele Chorásánu, horlivý muslim. Po letech vzpoury se smířil s Gházánem, přiměl ho roku 1295 přijmout islám a po jeho vítězství se stal nejmocnějším mužem říše; roku 1297 upadl v nemilost a byl popraven. ↩
-
Rozkaz odpovídá výnosu, který podle perských pramenů vydal na podzim 1295 sám Gházán: měly být zbořeny buddhistické chrámy, kostely i synagogy. Autor vinu přičítá jen Naurúzovi. „Shromážděními“ židů jsou podle Budge míněny synagogy; svoláváním k modlitbě je tlučení na dřevěnou desku (viz kap. VIII). ↩
-
Podle závěru předchozí kapitoly v noci na pondělí 26. září 1295. Podmět „Arabové“, tj. muslimové města, doplňuje na tomto místě Budge. Cela: patriarchovo sídlo v Maráze, postavené vedle kostela Mar Šalíty. ↩
-
Hagarovci, synové Hagařini: muslimové, pokládaní za potomky Abrahamovy otrokyně Hagar a jejího syna Izmaela. Budge překládá syrské hagarája jako „mohamedán“. U slova „rožeň“ v téže větě uvádí Budge v závorce i syrský výraz (bukšina). ↩
-
Budge: Efrém Syrský († 373), jáhen v Nisibis a Edesse, největší básník a učitel syrské církve. Budge uvádí i syrskou poznámku vydavatele Bedjana: „Mar Efrém, čtení I, oddíl II, čtvrtý den týdne Prosby, v první polovině čtení.“ Jde patrně o Prosbu Ninivanů, třídenní půst konaný tři týdny před začátkem velkého půstu, při němž se předčítají kajícné básně připisované Efrémovi. ↩
-
Šest zúzů šlo na jeden dinár, patnáct tisíc zúzů je tedy 2 500 dinárů; Budge váhá mezi 2 500 a 7 500 librami své doby. „Oním dluhem“ v následující větě jsou podle něj míněny peníze, které se učedníci zavázali zaplatit. ↩
-
Hlavní kostel východních křesťanů v Maráze, který Mar Jahballaha za Arghuna nákladně přestavěl (kap. VII) a u něhož měl svou celu. Mar Šalíta je východosyrský světec, podle tradice asketa 4. století; text ho nazývá mučedníkem. ↩
-
V syrském textu Chétam (Budge: Khetam čili Hathom); jde o Hethuma II., krále kilikijské Arménie, který vládl s přestávkami od roku 1289 a roku 1307 byl zavražděn; „takpur“ je arménské tagavor, „král“. Jako vazal ílchánů se roku 1295 vypravil k jejich dvoru a přimlouval se tam za křesťany. Budge překládá, že král do kostela „sestoupil“; syrské sloveso tu znamená spíše „ubytoval se“. ↩
-
Gházán, syn Arghunův, ílchán v letech 1295–1304; islám přijal v červnu 1295. Tabríz, hlavní město Ázerbájdžánu a sídlo ílchánů, obsadil po Bajduově pádu počátkem října 1295. ↩
-
Budge: tj. s křesťany. ↩
-
Tak číslují verš Vulgáta, Bible kralická i Budge; v novějších českých překladech je to Jr 8,23. ↩
-
Múghán: step při dolním toku Araksu a Kury u Kaspického moře (dnes na pomezí Ázerbájdžánu a Íránu), obvyklé zimoviště ílchánů. ↩
-
„Rok Řeků“ je seleukovská éra, počítaná od října 312 př. n. l.; jde o Vánoce roku 1295 (1607 − 312). 25. prosinec připadl toho roku na neděli, první neděle po svátku je tedy 1. leden 1296. Neděle je opět označena počátečními slovy hymnu (Budge překládá: „Pán všeho v obraze“). ↩
-
Tamga (turk. a mong.): pečeť, původně rodové znamení, a v přeneseném smyslu i listina jí opatřená. ↩
-
Budge přepočítává 36 000 dinárů na 18 000 a 16 000 dinárů na 8 000 liber své doby. Pro srovnání: stavba a nadání kostela Rabbana Saumy stály podle kap. X sto pět tisíc zúzů, tedy 17 500 dinárů. Číslovku „šestnáct“ opatřil vydavatel syrského textu Bedjan otazníkem. ↩
-
Velikonoce roku 1296 připadly na 25. března. ↩