Staré texty

Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Mniši chána Kublaje

XII. Král Gházán prokazuje Mar Jahballahovi úctu

[Jaro a léto roku 1296: zimoviště Múghán, Marágha a královský tábor v Ughanu. Ílchán Gházán vrací katolikosovi výnosem jeho práva i uloupený majetek a přijímá ho s poctami; vypravěč přitom vypočítává, co církev ztratila za Naurúzova pronásledování.]

Když pak slunce sestoupilo do znamení Berana1 a stvoření se trochu ohřálo, poslal katolikos jednoho z mnichů cely2 k vítěznému králi Gházánovi3 na místo, které se nazývá Múghán4 a je zimovištěm všech mongolských králů, aby mu požehnal a aby ho zpravil o událostech, které se mu přihodily. A když ten mnich dorazil do královského tábora a postaral se o to, aby navštívil všechny emíry, uvedli ho před tvář vítězného krále a on mu v úplnosti oznámil všechna slova, která mu Mar katolikos řekl: „Požehnán buď váš trůn, králi, ať stojí pevně navěky a vaše símě ať na něm jistě sedí až navěky.“ Král se zeptal: „Proč k nám katolikos nepřišel?“ A mnich odpověděl: „Protože byl v onom zmatku pověšen a krutě bit, až se jeho hlava dotýkala země. Pro krutou bolest, která se v něm vzbudila, nemohl přijít, aby se králi poklonil, a to je důvod, proč poslal mne, abych nad vámi, můj pane králi, vyslovil jeho požehnání. Až však vítězný král v pokoji dorazí do Tabrízu, ať už bude katolikos nemocen, nebo zdráv, přijde, aby vás pozdravil a poklonil se vám.“

A Bůh způsobil, že ta slova nalezla milost v očích krále, a ten dal katolikosovi podle zvyku výnos (pukdana), v němž bylo stanoveno, že se od křesťanů nemá vymáhat daň z hlavy5; že žádný z nich nemá opustit svou víru; že katolikos má žít ve stavu, na jaký byl zvyklý; že se s ním má zacházet s úctou, která náleží jeho hodnosti; že má vládnout nad svým stolcem a že má držet hůl moci nad svou državou6. A vydal výnos do všech zemí a adresoval jej všem emírům podle jejich jmen a také vojákům a přikázal jim, aby vrátili všechno, co katolikosovi nebo svatým starcům násilím vzali, a aby mu vrátili i to, co vzali oni muži z Bagdádu a jejich poslové, o nichž jsme se zmínili výše.7 Nadto katolikosovi vyměřil a poslal pět tisíc dinárů na jeho výdaje a řekl: „To mu poslouží jako zásoba, dokud k nám nepřijde.“

Neboť Kristus svou církev neopouští. Obvazuje ty, kdo jsou zkroušeného srdce, vykupuje ty, kdo jsou pokorného ducha, je útočištěm chudých a je jejich pomocníkem v časech soužení. Bůh trestá v milosrdenství, a aby hříšníka získal, dává mu trpět. Jeho pokárání je pro člověka, který má rozum, a učí ho, že Bohu není cizí. A toho, kdo je pokoušen, nenechává pokoušet víc, než jeho síla unese.8 A znovu ho zahaluje svým slitováním a podpírá ho; a když ho vyzkoušel, shromažďuje ho do ovčince života. Bůh – jeho sláva budiž uctívána! – obrátil srdce krále ke svému lidu, „neboť srdce krále je vloženo do jeho rukou jako pramen vody; obrací je, kterýmkoli směrem se mu zlíbí“ (Př 21,1).

A od toho dne začaly na celou církev svítit paprsky spásy. V krajích Arbílu byly kostely zpustošeny už dávno. V Tabrízu a v Hamadánu9 byly úplně zničeny a jejich základy byly vyrvány ze země. V Mosulu a v jeho krajích a v Bagdádu byly kostely vykoupeny za velmi vysoké ceny a za desítky tisíc dareiků10. Avšak kostel, který v Bagdádu postavil katolikos Makícha11 na příkaz vítězného krále Hülegüa a věřící královny Dokuz-chatun12, byl zabrán a s ním i katolikosova cela a palác, který patříval arabským králům. Když totiž Hülegü, otec těchto králů, dobyl a vyplenil Bagdád, dal ten palác katolikosovi Mar Makíchovi, aby v něm zřídil modlitební služby za něho a za jeho símě až navěky. Těm, kdo ten kostel a katolikosovu celu zabrali, aby na jejich místě zřídili mešity, to však nestačilo, ale přinutili křesťany, aby odtud vynesli dokonce i kosti dvou otců katolikosů a kosti svatých starců, mnichů a věřících, kteří tam byli pohřbeni. A tyto věci byly vykonány na příkaz onoho syna zatracení, onoho prokletého a zavrženého muže Naurúze13, nenávistníka spravedlnosti, nepřítele pravdy a milovníka lži.

A když se vrátil onen mnich, kterého Mar katolikos poslal ke králi, a přinesl s sebou výnos a vylíčil mu náklonnost emírů a velikost dobré vůle, kterou k němu vítězný král chová, byly otevřeny dveře cely a katolikos usedl na svůj stolec, shromáždil své rozptýlené stoupence a přivedl k sobě členy své domácnosti, kteří se uchýlili daleko. Toho dne byly výnosy přečteny v dívánu14 a každý přinesl to, co vzal. Z těch peněz si katolikos vzal, co bylo nutné na cestu ke králi Gházánovi. A vyšel z Marághy v měsíci tammúzu [červenci] toho roku, který připadl na měsíc ramadán, a byl to rok 1607 Řeků [1296]15, a šel na místo, které se nazývá Ughan16.

Dva dny po svém příchodu vešel před krále s náležitou okázalostí a obřadností. Král podle zvyku zapálil kadidlo a posadil katolikosa po své pravici; služebníci přinesli víno a král vzal číši a podal ji katolikosovi a také všem svatým mužům, kteří byli s ním. A od té doby s ním začal jednat s náklonností. A tou měrou, jak král krok za krokem zvyšoval úctu, kterou katolikosovi prokazoval, rostla nenávist, která byla v srdcích katolikosových nepřátel; kuli zlé úklady a o všem, co se dálo, posílali zprávy onomu synu zatracení, onomu prokletému muži Naurúzovi.

Vysvětlivky

  1. Slunce vstupovalo do znamení Berana o jarní rovnodennosti, ve 13. století kolem 13. března. Je březen 1296; předchozí kapitola skončila Velikonocemi toho roku (25. března). ↩

  2. Katolikos je hlava Církve Východu, zde Mar Jahballaha III. (v úřadu 1281–1317). „Celou“ nazývá text patriarchovo sídlo s kostelem a obydlím mnichů; to hlavní bylo tehdy v Maráze, městě jižně od Tabrízu v dnešním íránském Ázerbájdžánu. ↩

  3. Gházán, syn Arghunův, vládl jako ílchán mongolské Persie v letech 1295–1304. Krátce před nástupem na trůn přijal islám; počátek jeho vlády provázelo pronásledování křesťanů, židů a buddhistů. ↩

  4. Múghánská step při dolním toku Araxu a Kury u Kaspického moře, na pomezí dnešního Ázerbájdžánu a Íránu. Pro mírné zimy tu ílcháni se svým dvorem a stády pravidelně zimovali. ↩

  5. Míní se džizja, daň, kterou muslimské právo ukládá nemuslimským poddaným; za dřívějších ílchánů se od křesťanů nevybírala a hrozila jim znovu po Gházánově přijetí islámu. – Budge: Bedjan [vydavatel syrského textu] má k dani z hlavy dlouhou poznámku, kterou zde překládám: „Roku 692 našeho Pána uložil Abd al-Malik Syřanům daň z hlavy. A vydal přísný výnos, aby každý šel do své země, do své vesnice a do domu svého otce a aby byl každý zapsán jménem a uvedl, čí je syn, a přiznal svou vinici, své olivy, svůj majetek, své děti a všechno, co má. Odtud vzešel zvyk vybírat daň z lidských lebek. Odtud vzešlo všechno zlo, které se valí na křesťanský lid. Předtím brali králové poplatek ze země, ne z lidí. A odtud začali synové Hagařini porobovat syny Aramovy porobou egyptskou. Běda nám však, neboť jsme zhřešili! Otroci nad námi panují. Hle, to je první daň z hlavy, kterou Arabové vybrali.“ Napsal Mar Dionysios, patriarcha jakobitů, roku 775 našeho Pána. (Budge tiskne „na tento lid až dodnes“ a letopočet 755; obojí je zde opraveno podle Bedjanova syrského znění.) – Abd al-Malik byl umajjovský chalífa (685–705). Kronika, z níž citát pochází, se dříve připisovala jakobitskému patriarchovi Dionysiovi z Tell Mahré († 845); dnes se označuje jako Zuqnínská kronika a klade se do doby kolem roku 775. ↩

  6. Budge vykládá: má svým žezlem vládnout rázně a rozhodně. ↩

  7. „Svatými starci“ a „svatými muži“ nazývá text biskupy a jiné hodnostáře z patriarchova okolí. Muži z Bagdádu jsou Naurúzovi poslové, kteří podle předchozí kapitoly v zimě 1295–1296 vymáhali na katolikosovi deset tisíc dinárů, vynutili na něm dva tisíce a po jeho útěku odešli do Bagdádu. ↩

  8. Odstavec je složen z biblických ohlasů, které předloha neoznačuje: srov. Ž 147,3; Ž 34,19; Ž 9,10 a 1 K 10,13. ↩

  9. Arbíl je dnešní Irbíl v severním Iráku, sídlo východosyrského metropolity; Hamadán (starověké Ekbatany) leží v západním Íránu. Tabríz byl hlavním městem ílchánů. ↩

  10. Dareikos byla zlatá mince starých perských králů. Syrský text tu sám užívá toto z řečtiny přejaté slovo (daríkóné) jako obecné označení zlatých mincí; míní se patrně zlaté dináry. ↩

  11. Makícha II., katolikos v letech 1257–1265 (Budge v závorce uvádí 1257–1263), předchůdce Mar Denhy. Po dobytí Bagdádu roku 1258 mu Hülegü daroval jeden z paláců abbásovského dvora – „arabskými králi“ míní text bagdádské chalífy –, kde katolikos zřídil kostel a své sídlo. Oba „otce katolikosy“, jejichž kosti byly odtud vyneseny, syrský text nejmenuje; Budge doplňuje, že šlo o Mar Makíchu a Mar Denhu († 1281). ↩

  12. Hülegü (vládl 1256–1265), vnuk Čingischánův, dobyvatel Bagdádu a zakladatel říše ílchánů; „otcem těchto králů“ ho text nazývá jako praotce dynastie, Gházán byl jeho pravnuk. Jeho hlavní manželka Dokuz-chatun († 1265; text píše Tukos) pocházela z kmene Kereitů a byla křesťanka Církve Východu. ↩

  13. Emír Naurúz, syn Arghun-aky, pomohl roku 1295 Gházánovi k trůnu a přiměl ho k přijetí islámu; poté byl nejmocnějším mužem říše a původcem výnosů proti křesťanům, židům a buddhistům. Roku 1297 upadl v nemilost a byl popraven (viz kap. XIV). „Syn zatracení“ je novozákonní označení Jidáše a antikrista (J 17,12; 2 Te 2,3). ↩

  14. Díván je úřad, zde místní správa a pokladna v Maráze (Budge vykládá: soudní shromáždění). ↩

  15. Letopočet „Řeků“ je seleukovská éra počítaná od podzimu roku 312 př. n. l.; rok 1607 trval od října 1295 do září 1296, jde tedy o červenec 1296. Muslimský postní měsíc ramadán roku 695 hidžry začal počátkem července 1296. ↩

  16. Budge uvádí i čtení Oghan. Patrně Údžán, město jihovýchodně od Tabrízu a letní sídlo ílchánů, které Gházán dal nově vystavět. ↩