Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Mniši chána Kublaje
XIII. Další plenění a vraždění v Maráze
[Zima a jaro roku 1297, Marágha a poté okolí Hamadánu. Zatímco Gházán zimuje v Bagdádu, muslimové v Maráze dvakrát přepadnou patriarchovo sídlo, vyplení je a pobourají; katolikos se zachrání útěkem a král pak nařídí uloupené věci vrátit.]
Roku 1608 Řeků [1296–1297]1 sestoupil vítězný král, aby strávil zimu ve městě Bagdádu, a Mar katolikos zůstal v Maráze. I stalo se, že do Marághy přišel jistý muž, který byl nazýván jménem Šenach el-Tamur2, a rozšířil zprávu, že má s sebou výnos, který přikazuje, aby byl zabit každý, kdo neopustí křesťanství a nezapře svou víru. Přidal mnoho hrozeb a zveličil přísnost toho výnosu a vložil do něho rozličné tresty, o jakých se ve světě nikdy předtím neslyšelo. Když to uslyšel lid Arabů3, stali se podobnými divochům, vyburcovali se k boji a jejich srdce zesmělela a zkrutěla; a v prudkosti své síly se celý jejich lid vrhl k cele a vyplenili všechno, co tam našli. To se stalo ve velkém postu, čtvrtého dne týdne [ve středu], který následoval po neděli, kdy se říká modlitba začínající slovy „Tau naudé va-nešabbah“4.
A když se rozneslo, že to ten nestoudný člověk udělal bez jakéhokoli králova rozkazu a že jednal jen ze zloby své povahy a z velikosti své špatnosti, shromáždili se emírové a správci, kteří byli v Maráze, poradili se a rozhodli, že následující neděli vykonají soud a že cele vrátí rozličné cenné předměty, které z ní ti nestoudní lidé odnesli. Byly to předměty velmi vysoké ceny a byla mezi nimi zlatá pečeť, kterou patriarchální cele dal král králů Möngke-chán5 – kéž dá náš Pán odpočinutí jeho duši a kéž mu dá úděl se svatými! –, a ta koruna, kterou cele poslal Mar papa6, a další pečeť, zhotovená ze stříbra, kterou dal katolikosovi zesnulý král Arghun7.
A když byl pak následující neděli lid Arabů shromážděn před emíry a soudci a když byly přineseny pruty k potrestání zločinců a začali je bít, tu všichni jedním hlasem spustili hlasitý křik na odpor. Vzali do rukou kameny, zacpali si uši8 a zahnali emíry i ostatní, každého do jeho domu. A každého křesťana, který jim padl do rukou, tloukli a bili bez slitování. V prudkosti svého útoku přišli k cele a strhli všechny budovy až po trámy střechy. A kameny rozbíjeli hlavy mnichům, kteří byli v cele, i mladíkům, kteří vystoupili na střechu, aby se tam ukryli. Když jeden z učedníků cely viděl, co se děje, házel ty kameny zpět na Araby a některé z nich zranil. Tu se Arabové rozzuřili ještě víc a jeden z nich vystoupil za tím učedníkem, udeřil ho mečem, uťal mu hlavu a shodil ji dolů na zem. Tehdy se mniši, kteří tam byli, vrhli ze střechy dolů a byli mezi nimi někteří, jimž se zlámaly kosti. A jeden z těch nestoudných lidí, žíznících po krvi křesťanů, když viděl, že se mniši vrhli dolů, aby si zachránili život, vztáhl ruku po noži, udeřil jednoho mnicha a zabil ho.9 Někteří věřící muži popadli ostatní mnichy a odvlekli je do svých domů.
A pokladnice svatého kostela Mar Jiřího10, který postavil Rabban Sauma, byla vylomena a všechno, co bylo v cele, měděné a železné nádoby, koberce a truhly se zásobami, které unikly předchozímu plenění, bylo zároveň pobráno a odneseno. Avšak vypleněním těch věcí byl sám kostel zachráněn a vysvobozen od stržení a zkázy. Ti nestoudní lidé měli pevný úmysl kostel zničit, ale Bůh jim v tom ze svého slitování nad tím kostelem zabránil právě těmi věcmi, které uloupili.
A krátce řečeno, toto poslední plenění bylo o tolik horší než první plenění, k němuž došlo na počátku pronásledování, že to ani jazyk není schopen vylíčit, ani pero zručného písaře o tom nedokáže nic napsat. Kdyby Bůh neprokázal milosrdenství a kdyby věřící žena, královna Burgesin Argi11, neukryla katolikosa a svaté muže ve svém domě a s pomocí Boží, která ji podpírala, je neochránila, nezbývalo by církvi nic jiného než sklonit hlavu a zahalit si tvář, neboť ti výtržníci byli odhodláni způsobit krveprolití.
Po pěti dnech odešli na místo, které se nazývá Šakató, a odtud se přesunuli na horu, která se nazývá Sijáh Kúh, a byli tam, dokud se král nevrátil z Bagdádu do Hamadánu12. V sousedství tohoto města se k němu katolikos vypravil, a když ho král uviděl, bylo mu líto jeho i jeho zbědovaného stavu. A vydal výnos (pukdana) a vyslal posla a přikázal, aby byli všichni obyvatelé města Marághy zjímáni, spoutáni okovy a biti ranami, dokud nevydají, co z cely uloupili, a také aby znovu postavili kostely a uvedli je do jejich dřívějšího stavu. A po velké námaze a po bití a mukách, které museli vytrpět, vydali jen velmi malou část toho, co ukradli, a ostatek zůstal u nich.
Vysvětlivky
-
Letopočet „Řeků“ je seleukovská éra, počítaná od podzimu roku 312 př. n. l.; rok 1608 trval od října 1296 do září 1297. Gházán strávil zimu 1296–1297 v Bagdádu, někdejším sídle chalífů. ↩
-
Budge uvádí i jiná možná čtení jména, která s otazníkem navrhl vydavatel syrského textu Bedjan: Šaing el-Tajmur nebo Šach el-Tajmur. ↩
-
„Araby“ (syrsky Tajjájé) nazývá text muslimy vůbec; o skutečné Araby tu v Maráze nejde. ↩
-
Budge: „Pojďte, chvalme a oslavujme“. Východosyrská církev označuje neděle podle počátečních slov hymnu, který se ten den zpívá. Velký post roku 1297 začal 25. února, Velikonoce připadly na 14. dubna. ↩
-
Möngke (text píše Mangu), velký chán v letech 1251–1259, bratr Kublaje a Hülegüa. Budge: nejstarší syn Toluje a vnuk Čingischána. Zemřel dávno před Jahballahovou volbou, pečeť tedy dostal některý z jeho předchůdců. ↩
-
Tak syrský text říká papeži. Zlatou korunu vykládanou drahokamy poslal Mar Jahballahovi roku 1288 po Rabbanu Saumovi papež Mikuláš IV. (viz kap. VII). ↩
-
Arghun, ílchán v letech 1284–1291, Gházánův otec a příznivec křesťanů; to on vyslal Rabbana Saumu do Evropy. ↩
-
Vypravěč tu patrně úmyslně připomíná kamenování prvomučedníka Štěpána (srov. Sk 7,57–58). ↩
-
Přeloženo podle syrského znění (chad dén men maráché ṣhaj la-dmá da-kristjáné, „jeden pak z nestoudníků žíznících po krvi křesťanů“). Budge má mylně „jeden z křesťanů“, takže v jeho překladu není zřejmé, kdo koho zabil. Syrský text říká doslova „udeřil toho mnicha“; kterého z mnichů, kteří seskočili, tím míní, neuvádí. ↩
-
Kostel zasvěcený Mar Marimu a mučedníku Mar Jiřímu (svatému Jiří) postavil Rabban Sauma v Maráze za krále Gajchatua, po svém návratu z Evropy (viz kap. IX). ↩
-
Čtení jména označuje Budge otazníkem; syrské vydání má Búrgesín Argí. Text ji nazývá královnou a „věřící“, tedy křesťankou; byla to zřejmě některá z paní ílchánského dvora, blíže ji určit nelze. Druhá část jména je snad mongolské egeči („starší sestra“), jak se označovaly ženy chánova domu. ↩
-
Sijáh Kúh je persky „Černá hora“; podle kap. V na ní ílcháni trávívali léto a Abaka tam roku 1281 potvrdil Jahballahovu volbu. Budge ji klade do Ázerbájdžánu. Polohu místa Šakató neznáme. Hamadán leží v západním Íránu na cestě z Bagdádu do Tabrízu. ↩