Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Mniši chána Kublaje

XIV. Vzpoury a boje v pevnosti Arbíl

[Únor až září roku 1297, Arbíl a královský tábor na Alataku. Spor arbílských muslimů s křesťany přeroste v obléhání pevnosti; mezitím je dopaden a popraven emír Naurúz. Katolikos u krále dosáhne toho, že křesťané v pevnosti zůstanou, a draze zaplatí smír; křesťanům je přesto uložena daň z hlavy.]

Tato pohroma, která postihla celu, však nestačila, neboť věřící lid pevnosti Arbíl¹ upadl do neštěstí, které bylo ještě větší než ona. Když totiž obyvatelé města, kteří byli Arabové, chtěli prostřednictvím Kurdů² zbořit tamní kostel, stalo se, že někteří z královských vojáků, kteří byli křesťané a byli nazýváni kajadžáje³, to jest „ti, kdo vystupují do hor a na jejich vrchy“, na ně stříleli šípy a zabili jednoho známého muže. Následoval boj a nenávist, vzpoura se šířila a ještě rostla a na obou stranách, totiž u křesťanů i u Arabů, bujela zuřivost a hořká zášť. Strojili jedni druhým úklady, sváděli bitvy a most pevnosti byl přeťat. To se však nestalo obvyklým během věcí, nýbrž proto, že onen syn zatracení, prokletý Naurúz, odešel do Chorásánu a chtěl se vzbouřit proti království a zmocnit se ho pro sebe.⁴ A na každém místě rozestavil spojence a v každém kraji muže, kteří patřili k jeho straně, dokud Bůh neodhalil jeho plány a neobnažil jeho lstivé záměry.

A zatímco Arabové tu pevnost svírali, byl zajat bratr onoho nestoudného muže a jeho ženy a děti a vítězný král Gházán – kéž je jeho život zachován! – je dal usmrtit v neděli modlitby „Ajnau ásjá“ ve spásném postu roku 1608 Řeků [1297]⁵. A ihned povstala vzpoura znovu. Silnice a cesty byly uzavřeny strážemi, které na nich byly rozestaveny, neboť onen syn zatracení Naurúz uprchl a královo vojsko vytáhlo, aby ho hledalo, a toužilo ho chytit.

A zatímco ho pronásledovali, na křesťany v pevnosti Arbíl dotírali ti, kdo byli venku; navršili náspy, postavili berany a umístili vrhací stroje⁶ a vedli proti pevnosti krutý boj. A metropolita Arbílu, který se jmenoval Mar Abraham a byl to muž starý a slabý, byl zajat spolu s mnoha kněžími, kteří sloužili v kostele, a s kleriky a věřícími; někteří z nich byli zabiti a někteří z nich byli prodáni do otroctví za velmi vysoké ceny. Pevnost zůstala v držení vojáků; jedni z nich byli Mongolové ve službách onoho emíra, který to všechno způsobil, a druzí byli muži z rozličných kmenů Kurdů. Krátce řečeno, ze všech zemí přicházeli lidé, aby plenili křesťany; a proto došlo k mnoha vraždám a k odvlékání mužů i žen do zajetí, jaké nelze vylíčit. A i mezi Araby mnozí zemřeli ostřím meče. A tak to trvalo od druhého dne týdne [pondělí] modlitby Ninivanů až do svátku mého pána, uctívaného Kříže⁷, zmíněného roku [1297]. Tak se ty věci staly.

Vojáci vítězného krále Gházána a jeden velký emír, který byl s nimi, nakonec onoho syna zatracení sevřeli v jedné z pevností Chorásánu; a muži té pevnosti se vůči němu zachovali zrádně, vsadili ho do okovů a vydali ho spoutaného těm vojákům.⁸ A ti mu hned na místě uťali hlavu a poslali ji vítěznému králi. Posel, který tu hlavu nesl, dorazil a přišel k vítěznému králi 25. ábu [srpna] tohoto roku, když král byl na místě, které se nazývá Šarechána a leží v sousedství Alataku⁹. A král si odpočinul od vln Naurúzovy špatnosti a od bouře jeho lstivých choutek a úskočných klamů. Kéž je jeho úděl se Satanem, jeho rádcem a spoluslužebníkem!

Žalob na pevnost Arbíl a na věřící, kteří v ní byli, však stále přibývalo a pozdvižení, které kvůli nim vzniklo ve velkém táboře, sílilo. Říkalo se: „Tito lidé pobili velké množství Arabů. Vzbouřili se proti království. Každého Izmaelitu¹⁰, kterého potkají, bez slitování zabijí.“ Nepřátelství rostlo a hrozby se množily, až se jim nakonec podařilo dosáhnout toho, že ty zprávy vešly do uší vítězného krále a byly opakovány před jeho trůnem. Avšak jak jsme už dříve řekli, když jsme psali o těchto králích, Bůh dal křesťanům milost v očích krále a on věděl, že jsou krutě utiskováni. A třebaže se odvrátil od cesty svých otců a přiklonil se k učení, které působí duši hořkost¹¹, své dobré smýšlení vůči nim nezměnil.

Když Mar katolikos táhl s královským táborem na Alatak – přinucen tíhou okolností, které na něho doléhaly, neboť mu nezbylo ani jediné místo, kam by hlavu složil –, poslal k němu vítězný král jako svou odpověď těm, kdo mu žaloby na pevnost donesli, dva z velmožů, kteří stáli před ním. Jeden z nich se jmenoval chódža Rašíd ad-Dín¹² a s ním byl Tarmadad, emír. A řekli mu: „Král přikazuje; ať Mar katolikos vyslechne jeho příkaz!“ Mar katolikos odpověděl: „Zajisté; kdo je ten, kdo by nepřijal příkaz krále – kéž žije navěky!“

A velmoži řekli: „Král přikazuje a praví: ‚Kdyby král dal křesťany z oné pevnosti vystěhovat a dal jim půdu, vodu a domy a chránil je před každým, kdo by se jim pokoušel ublížit, a přivedl je sem a zprostil je veškerého břemene daní a dávek, jak by ten záměr dopadl a jak se jeví vašemu mínění? Neboť nepřátelství mezi těmito dvěma náboženstvími, Arabů a Syřanů, vzrostlo. Bude-li věc ponechána ve stavu, v jakém je nyní, vzejdou z ní království velmi těžké škody; budou-li tito lidé ponecháni tak, jak jsou, vznikne mnoho dalších vzpour. Co tedy katolikos říká k této věci a ke způsobu, jakým má být provedena?‘“

A katolikos jim odpověděl. Když to uslyšel, oči se mu naplnily slzami a jeho ústa prozrazovala jeho utrpení a hlasem, který se hořce zajíkal, řekl: „Slyšel jsem příkaz svého pána krále a není nikdo, kdo by se mu mohl vyhnout nebo změnit jeho povahu. Kdybych jen dokázal připomenout, co se mi stalo, a vylíčit to, nebesa i země by byly přinuceny plakat. Je-li vám libo, promluvím, protože ode mne žádáte odpověď, kterou byste oznámili vítěznému králi. Měl jsem celu v Bagdádu a kostel a nadání, která mi byla zapsána; byly mi vzaty. Kostel a cela, které byly v Maráze, byly vyvráceny z kořenů a strženy a všechno, co v nich bylo, bylo vypleněno, jak dobře víte. Unikl jsem zavraždění a můj stav je zjevný. Co se týče kostela a cely, které byly v Tabrízu, zbývá jen rovný kus země, na němž nestojí žádná stavba, a všechno, co v nich bylo, bylo vypleněno. Místa, na nichž stávala cela a kostel ve městě Hamadánu, nelze už vůbec ukázat. Zbývá nyní cela a kostel v pevnosti Arbíl a sto duší; a vy chcete rozehnat a vyplenit i je? K čemu je mi život? Ať můj pán král přikáže buď to, abych se vrátil na Východ, odkud jsem přišel, nebo to, abych odešel do země Franků¹³ a tam dokonal svůj život.“

Když to poslové uslyšeli, zarmoutili se a i jejich oči se naplnily slzami. Ihned vstali a spěšně odešli k vítěznému králi a předložili mu tyto odpovědi slovo od slova. A král – kéž žije navěky! – hned vydal příkaz: „Křesťané nebudou z pevnosti vyhnáni, a mají-li nedostatek potravy, ať je jim dávána na náklady dívánu¹⁴, dokud vojáci nebudou moci s příchodem zimy sestoupit.“

Jeden emír, který byl člověk nenávistný, však zabránil tomu, aby byl ten příkaz proveden, neboť psal a jednal jiným způsobem. Věc, která byla nejnutnější, však bylo vysvobození utiskovaných lidí a vězňů, kteří byli zavřeni v pevnosti. A po mnoha námaze a neustálém chození sem a tam vyšel výnos; a poslům bylo dovoleno jít do Arbílu a vysvobodit lidi, kteří byli v pevnosti. Katolikos s nimi poslal do pevnosti jednoho svatého muže¹⁵, aby se snad jeho prostřednictvím brána pevnosti otevřela a aby se i lidé v ní oddali sjednání míru.

A katolikos se rozloučil s posly a se svatými muži, kteří byli s nimi, a oni dorazili do Arbílu 14. ílúlu [září] již zmíněného roku [1297]. Svázali k sobě části mostu pevnosti, vešli dovnitř a vysvobodili lidi, kteří byli v pevnosti, a po mnoha námaze, soužení ducha a bolesti srdce je usmířili s Araby. Výdaje, které měl katolikos a křesťané, kteří tam byli, nebyly malé, neboť činily kolem deseti tisíc dinárů¹⁶, a to vedle toho, co bylo z cely dáno emírovi, který to s nimi vyjednal, a to bylo ještě asi patnáct set dinárů. Představený Arabů stvrdil¹⁷ ujednání, jímž se Arabové ze své strany zavázali zachovávat mír, a metropolita křesťanů stvrdil ujednání křesťanů s Araby, že budou zachovávat mír; a jeden z emírů obě listiny odnesl a předložil je vítěznému králi.

A byl vydán další výnos, který nařizoval, aby pevnost náležela křesťanům a aby byli oprávněni požadovat navrácení všeho, oč přišli. Tak zloba ustala a pokoj se rozmnožil s pomocí Boží a vylitím jeho milosrdenství na jeho tvory.

Avšak přes to všechno Arabové od zlého neustali a nacházeli způsoby, jak na křesťany útočit a jak jim škodit, jak to činili vždycky. A jeden muž z nich, který byl pánem dívánu a jmenoval se Násir ad-Dín¹⁸, dosáhl u krále výnosu, který křesťanům nařizoval, aby platili daň z hlavy a aby se opásali pásy, když chodí po tržištích.¹⁹ Tato pohroma byla ze všech pohrom nejtěžší k snášení. A mnoho křesťanů bylo zabito ve „Městě pokoje“²⁰. Bez jakéhokoli odkladu z nich byla vymáhána gezíta, to jest daň z hlavy, a jejich bedra byla opásána pásy; a máme-li říci pravdu, gezíta nebyla daň, nýbrž holé loupení. A když křesťané chodili po tržištích a mezi domy, Arabové se jim pošklebovali, spílali jim a vysmívali se jim a říkali: „Podívejte se, jak v těch pásech vypadáte, vy ubozí lidé!“ A nebylo nic, čím by je mohli sužovat a co by jim neudělali, až se nad nimi nakonec Bůh smiloval a ve své milosti ulehčil všechna břemena, která na nich spočívala, a vzdálil od nich zkoušky, které na ně dolehly a které je obklopily ze všech stran.