Staré texty

Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Mniši chána Kublaje

XV. Mar Jahballaha se těší rozkvětu a dokončuje stavbu kláštera v Maráze

[Léta 1297–1301, Ázerbájdžán a Arbíl. Patriarcha znovu získává přízeň ílchána Gházána, provází ho na jeho cestách a u Marághy dostaví a vysvětí klášter Mar Jana Křtitele; kronikář popisuje stavbu, její ostatky a nadání.]

Té zimy odešel katolikos s vítězným králem1 do Múghánu2, kde Mongolové mívali zimoviště; odtamtud s nimi přišel do Tabrízu a léto strávil v královském táboře. Činil tak v naději, že se mu snad podaří nenápadně opatřit věci potřebné jak pro církev, tak pro něho samého, a také že odvrátí násilí a sílu odporu svých nepřátel a zchladí jejich hněv. A když se věci měly takto, vítězný král přikázal a byla zhotovena pečeť podobná oné velké pečeti, která byla katolikosovi ukradena, a byl do ní vyryt týž nápis, jaký byl na oné; a katolikos dostal také sukur, to jest šather.3 Tak z krále počínaly sršet jiskry lásky.

Zimu roku 1610 Řeků [1298/1299] strávil katolikos v pevnosti Arbíl4, neboť od roku, o němž jsme se zmínili, totiž od roku 1605 [1293/1294], její lid neviděl. Zaradoval se, když je spatřil, a šťastně mezi nimi přezimoval. Rostla radost otce z dětí i radost dětí z otce, neboť vycházeli z námah, to jest ze zkoušek, a vyprošťovali se z veliké pohromy a z krutého utrpení.

A když zima minula, vydal se katolikos v měsíci nísánu [dubnu] do královského tábora a přišel ke králi do Ughanu, kde králové trávili léto. Král se z něho velmi radoval, prokázal mu čest a přikázal, aby se, ať se stane cokoli, znovu odebral do Marághy.5 Podle králova příkazu odešel do toho města a dorazil tam v neděli, kdy se zpívá modlitba „Hau dabítúteh“.6 A to léto strávil ve veliké spokojenosti ve své cele v Maráze.

V měsíci prvním tešrí [říjnu] roku 1611 Řeků [1299] sestoupil opět s vítězným králem Gházánem do krajů Arbílu a Mosulu. Záměrem vítězného krále totiž bylo dobýt země Palestinu a Sýrii. Katolikos přezimoval v pevnosti Arbíl a po celou tu zimu se věnoval tomu, aby připravil peníze na stavbu kláštera, jehož základy kladl. A když se vítězný král vrátil z Palestiny a Sýrie, když přemohl a rozdrtil jejich vojska, vyplenil je, rozprášil, pobil obyvatele a odvlekl je do zajetí – neboť skutečně vykonal, co si předsevzal7 –, vystoupil s ním katolikos opět do Ázerbájdžánu. Začal stavět klášter a věnoval tomu dílu všechnu svou péči a sílu, dokud je nedokončil.

V měsíci ílúlu [září] toho roku [1300] přišel vítězný král Gházán k Mar katolikosovi do Marághy a zůstal u něho tři dny. Radost křesťanů velmi vzrostla a král jim projevoval velikou lásku, neboť dobře věděl, že jsou prostí a bezelstní a že v nich není zloby. A s radostným srdcem odešel od katolikosa, který mu posloužil převelice dobře.

V zimě roku 1613 Řeků [správně 1612, tedy 1300/1301]8 se král obrátil a sestoupil znovu do krajů Arbílu a Mosulu. Také katolikos sestoupil s ním a doprovodil ho až na místo, které bylo blízko kraje Sindžáru. Pak se vrátil a zimu strávil v pevnosti Arbíl, dokud se vítězný král nevrátil; tehdy s ním opět vystoupil vzhůru. A když šli vzhůru, nastražili Kurdové na Mar katolikosa léčku, a když jel po cestě, vystřelili po něm šípy; jeden šíp ho zasáhl do prstu a lehce ho zranil. Vítězný král se nad tím rozhněval a přísahal plnou mongolskou přísahou a řekl: „Pomstím se těm Kurdům.“

Když katolikos dorazil do Marághy, vystoupil do kláštera Mar Jana Křtitele, který založil, a vzal s sebou mnichy, které shromáždil. Měl v úmyslu tu stavbu dokončit a řekl: „Smiluje-li se nade mnou Bůh a budu-li ji moci dokončit a vysvětit, bude to od něho veliká milost vůči mně.“ A Bůh – budiž veleben jeho majestát! – mu pomohl a jeho záměr se naplnil tak, jak si přál. Stavba byla dokončena se vším, co je krásné, a její výzdoba byla taková, že slova nemohou vylíčit její velikou znamenitost.

Budovy byly sličné, dveře hodné obdivu, svrchní stavba se zvedala na opracovaných deskách a základy z tesaného kamene byly položeny pevně. Tak tomu bylo: dveře zhotovil z opracovaných desek zdobených vzory a také schodiště byla z tesaného kamene. Která slova mohou náležitě vylíčit vznešenost té stavby? A místo, na němž byla stavba postavena, skýtá velikou útěchu a je plné nádhery. Závěsy, které visí před dveřmi oltáře9 a před hroby a sakristií, jsou převelice podivuhodné a úžasné. Jsou zhotoveny z tkané látky s prolamovanými vzory a jsou protkány nitěmi ryzího zlata.

Zeď kláštera je tak vysoká, že její výška nedovoluje ji zlézt. A co se týče zásobování kláštera vodou, voda protékala všemi celami mnichů a kanály odnášela ven z něho všechnu nečistotu. Nedávno byla v klášteře postavena cela pro patriarchu a je v ní dnes stolec, neboť patriarcha odtamtud nevychází. Koná se tam většina vkládání rukou a potvrzují se tam ustanovení, to jest církevní kánony.10

Tam jsou také uloženy ostatky svatých, jejichž jména hned uvedeme, a na všechny, kdo se k nim utíkají, sestupují uzdravení. A třebaže byl klášter, přísně vzato, postaven ke jménu Mar Jana Křtitele, byly v něm přece shromážděny ostatky mnoha dalších svatých, s péčí a pílí, která nemá sobě rovné. Byly tam uloženy na pomoc věřícím, jako útočiště soužených, úleva těm, které tíží bolest, a útěcha těm, kdo jsou zarmouceni. Svaté schrány s ostatky jsou seřazeny po pořádku a stojí jedna vedle druhé.

Délka lodí kostela spolu s oltářem je, jak říkají ti, kdo je měřili, šedesát loket a šířka střední lodi je dvanáct loket.11 Oltář, komora velesvatyně a pokladnice jsou velmi prostorné. Celá kopule oltáře je zvenčí obložena zelenými glazovanými dlaždicemi12 a na jejím vrcholu je vztyčen kříž. Jména svatých, jejichž ostatky a části těl se tam chovají, jsou: od blahoslavené Matky, mé Paní Marie, malý kousek její roušky, který zesnulý Rabban Sauma přinesl ze zemí Franků13; Mar Jan Křtitel; svatí apoštolové Petr a Pavel – kéž jsou jejich modlitby s obcí!; Mar Tomáš apoštol; a Mar Jiří; Mar Addaj a Mar Mari, apoštolové a hlasatelé evangelia v krajích Východu14; Mar Štěpán; Mar Kyriakos, svatý mučedník, a Čtyřicet mučedníků; Mar Šimon bar Sabbáé15; Mar Jan Dajlamský; Mar Sergios a Mar Bakchos; Mar Šalíta; Mar Sába mučedník; Mar Hnaníšó; Mar Samuel; Mar Jakub, který byl rozsekán na kusy; Mar Slíba, Mar Íšó-sabran, Mar Elíša, osvědčený mučedník; svatá dcera Ma’jova; a Šmúní a její synové.16 Kéž jejich modlitby pomáhají světu a chrání jeho obydlenou část před každou škodou!

Katolikos vysvětil kostel a usadil na místo kámen jeho oltáře v den svatého svátku Mar Kříže, hodného klanění17, 13. ílúlu roku 1612 Řeků [1301]. V den jeho svěcení se shromáždili všichni požehnaní věřící z Ázerbájdžánu a hrnuli se tam s votivními dary a desátky, každý podle své možnosti a každý podle svého postavení a hodnosti. A radovali se převelikou radostí. Mar katolikos uspořádal velikou hostinu a shromáždil k ní lidi všech náboženských vyznání a názorů. Vzal pohár, podal jej jim všem a dal jim těšit se z hostiny. A požehnal jim, tak jako král Šalomoun, když dokončil onen veliký dům Boží, požehnal lidu Hospodinovu (2 Pa 6).

Peněz, které katolikos na klášter vynaložil, než jej dokončil, bylo čtyři sta dvacet tisíc zúzů.18 A daroval roucha svatým mužům19 a mnichům i stavitelům, to jest tesařům a řemeslníkům, a každému, kdo se na stavbě lopotil, každému podle jeho hodnosti a podle služby, kterou vykonal. Hle, bez ustání se tam konají modlitební služby a slaví se eucharistie; klášter je podívanou pro všechny křesťany Východu a útočištěm, které rozdává pomoc. Katolikos daroval tomuto svatému klášteru vesnici jménem Dhabi, která ležela ve východních končinách Marághy a kterou koupil za jedenáct tisíc dinárů. Učinil tu vesnici vakfem20, to jest ustanovil ji trvalým nadáním kláštera.

A připsal mu i jiné statky, jako zahrady, vinice, sady, pole a jiné věci, aby výnos z nich, to jest z prodeje úrody, kterou vydávaly, udržoval život mnichů a opatřoval jim pokrm i lampy a svíce a hradil náklady na opravy a údržbu toho svatého místa. A nazval ten svatý klášter „Malka d-umré“, to jest „Král klášterů“. Kéž přijme od našeho Pána svou odměnu a kéž mu Pán dá mzdu za jeho úmornou práci, totiž blaženost, která je v království nebeském, a přebývání se svatými, kteří milují našeho Pána Ježíše Krista; a kéž náš Pán postaví po své pravici každého, kdo se s Mar katolikosem namáhal a měl s ním na tomto díle podíl! Amen.

Vysvětlivky

  1. Zima 1297/1298. „Vítězný král“ je kronikářovo stálé označení panujícího ílchána, zde Gházána (vládl 1295–1304), syna Arghunova. Gházán krátce před nástupem na trůn přijal islám a první léta jeho vlády přinesla křesťanům pronásledování (kap. XI–XIV); po pádu emíra Naurúze roku 1297 se králův poměr k patriarchovi obrátil. ↩

  2. Múghánská step – nížina při dolním toku Araksu a Kury u Kaspického moře, dnes na pomezí Ázerbájdžánu a Íránu; obvyklé zimoviště ílchánů. Léto trávil dvůr ve výše položených krajích kolem Tabrízu, hlavního města říše. ↩

  3. Zlatou pečeť daroval patriarchově cele velký chán Möngke (vládl 1251–1259); uloupena byla při drancování cely v Maráze (kap. XIII). Sukur (mongolsky) čili šather (persky čatr) je slunečník nošený nad hodnostářem, u Mongolů odznak vysoké důstojnosti; patriarcha jej poprvé dostal od ílchána Abaky při svém nastolení (kap. V) a znovu od Gajchatua (kap. X). ↩

  4. Letopočet „Řeků“ je seleukovská éra, počítaná od podzimu roku 312 př. n. l.; rok začíná 1. října. Rok 1610 trval od října 1298 do září 1299, jde tedy o zimu 1298/1299; rok 1605 odpovídá roku 1293/1294. Arbíl (dnešní Irbíl v iráckém Kurdistánu) je město východně od Mosulu s pevností na vysokém pahorku, kde žila početná křesťanská obec a kde měl patriarcha celu; roku 1297 pevnost obléhali muslimové z dolního města a Kurdové (kap. XIV). ↩

  5. Ughan je patrně Údžán, letní sídlo ílchánů jihovýchodně od Tabrízu. Budge má na tomto místě „Múghán“; syrský text však čte „v Ughanu“ (b-Úgán) a Múghán byl podle začátku této kapitoly zimovištěm, nikoli letním sídlem. – Marágha je město v íránském Ázerbájdžánu jižně od Tabrízu, východně od Urmijského jezera, první sídelní město ílchánů. Patriarcha tam měl celu a severně od města stavěl od roku 1294 klášter Mar Jana Křtitele (kap. X). ↩

  6. Východosyrská církev označuje neděle počátečními slovy zpěvu, který se toho dne zpívá. Budge překládá: „Ten, který ve svém bytí“. ↩

  7. Budge: Gházán porazil Egypťany s velkým krveprolitím u Homsu a oblehl Damašek. – Sýrii a Palestinu ovládal egyptský mamlúcký sultanát, s nímž ílcháni válčili od roku 1260. V prosinci 1299 zvítězil Gházán ve Vádí al-Chaznadár u Homsu a jeho vojsko obsadilo Damašek, jehož citadela však odolala; už v únoru 1300 se Gházán vrátil za Eufrat, zbytek jeho vojska odtáhl na jaře a mamlúci zemi během několika měsíců získali zpět. Výboj, který kronikář oslavuje, tedy neměl trvání. ↩

  8. Syrský text má rok 1613; vydavatel Bedjan k němu připojuje „sic“ a Budge opravuje na rok 1612, tedy na zimu 1300/1301 (rok 1613 by znamenal zimu 1301/1302, kdy už byl klášter vysvěcen). Tehdy Gházán podnikl druhé tažení do Sýrie, z něhož se pro nepřízeň počasí vrátil bez bitvy. Sindžár je město a pohoří západně od Mosulu. ↩

  9. „Oltářem“ se ve východosyrském kostele rozumí celá svatyně na východním konci, oddělená od lodi zdí s dveřmi a závěsem. „Hroby“ jsou patrně místo, kde byly uloženy schrány s ostatky; východosyrské kostely pro ně mívaly zvláštní prostor, „dům mučedníků“. ↩

  10. „Vkládání rukou“ je svěcení biskupů a kněží. Slova „nedávno“ a „dnes“ prozrazují, že tato část byla sepsána ještě za patriarchova života, patrně po roce 1310, kdy si umínil klášter už neopouštět (kap. XIX). ↩

  11. Syrský text má slovo hajklé, doslova „chrámy“, jímž se ve východosyrském kostele označuje loď. Budge je vykládá jako obě lodi kostela s postranními loděmi a míry přepočítává na asi 100 a 20 stop, tedy zhruba 30 a 6 metrů. ↩

  12. V předloze kášání, „kášánské“ – glazované obkladové dlaždice nazvané podle města Kášánu ve středním Íránu, proslulého výrobou keramiky. ↩

  13. Kousek roušky Panny Marie dostal Rabban Sauma roku 1288 v Římě od papeže Mikuláše IV. spolu s dalšími ostatky (kap. VII). Rabban Sauma zemřel v Bagdádu v lednu 1294. ↩

  14. Addaj, podle tradice jeden ze sedmdesáti Kristových učedníků, a jeho žák Mari jsou uctíváni jako zakladatelé křesťanství v Edesse a v Mezopotámii; východosyrská církev od nich odvozuje svůj původ i svou nejstarší liturgii. ↩

  15. Štěpán je prvomučedník ze Skutků apoštolů (Sk 6–7); syrský text uvádí jen jeho jméno. Budge doplňuje: Kyriakos byl umučen v Tarsu roku 301 (na Západě je znám jako Cyrik či Kvirik, dítě umučené s matkou Julitou); čtyřicet mučedníků dal roku 356 popravit perský král Šápúr II.; Šimon bar Sabbáé, biskup Seleukie-Ktésifónu, byl umučen za téhož krále v Ledánu (ve 40. letech 4. století). ↩

  16. Jan Dajlamský (7.–8. století) byl mnich a misionář v Dajlamu při Kaspickém moři; Sergios a Bakchos byli římští důstojníci umučení na počátku 4. století v Sýrii (Budge: za Maximiana); Jakub „Rozsekaný“ byl perský dvořan umučený kolem roku 421; Íšó-sabran byl perský konvertita umučený na počátku 7. století; Šmúní je v syrské tradici jméno matky sedmi makabejských bratří (2 Mak 7), umučených za Antiocha IV. Epifana. Mar Šalítovi byl v Maráze zasvěcen kostel (kap. XIX). U „dcery Ma’jovy“ uvádí Budge i čtení Manjo. ↩

  17. Svátek Nalezení svatého Kříže slaví východosyrská církev 13. září (západní církev má 14. září Povýšení svatého Kříže). Text dává Kříži titul Mar, „můj Pán“. Rok 1612 Řeků končil zářím 1301. ↩

  18. Zúz je drobná stříbrná mince (dirham); podle kap. XIX šlo šest zúzů na jeden dinár, takže částka odpovídá 70 000 dinárů. Budge ji roku 1928 odhadl na 40 000 až 50 000 liber šterlinků. ↩

  19. Budge soudí, že jde o biskupy; syrské slovo pro „svatého, zbožného“ (hasjá) je skutečně obvyklým titulem biskupa. ↩

  20. Vakf (arabsky waqf) je v islámském právu nezcizitelná zbožná nadace, jejíž výnos slouží určenému účelu; týmž způsobem zajišťovali v muslimských zemích své kostely a kláštery i křesťané. ↩